Krátká série věnovaná zaniklému větrnému mlýnu v obci Hrachoviště.
Nezapomeň si zapsat bonusové číslo.
Prášek
Mlynářské řemeslo je jedním z nejstarších a nejváženějších v historii lidstva. Mlynářský mistr, majitel nebo nájemce mlýna, byl v mlynářském „potravním řetězci“ na vrcholu. Pan otec. Těsně pod ním byl stárek a v bohatších mlýnech působil i vyučený mlynář s ještě krátkou praxí, mládek. Velký mlýn se neobešel bez prášků, mlynářských učedníků, sezonních pomocníků, kteří se starali o základní chod mlýna. Povinností práška bylo i ometat moučný prach ze všech mlýnských zařízení a podlahy. To nebyla jen nutnost hygienická a estetická, ale hlavně protipožární. Pan otec se stárkem zase práškovi umetali cestičku ke zvládnutí řemesla tím, že ho zasvěcovali do všech fíglů mlynařiny a dohlíželi i na to, aby nebyl mládky a jinými zaměstnanci mlýna vytěžován pro chod mlýna neefektivními činnostmi (běhání do hospody pro pivo apod.).
Když se prášek vyučil, musel dělat tovaryšskou zkoušku. Tu skládal u zkušebního mistra v jiném mlýně. Když ji zvládl, stal se z něho tovaryš. Většinou už bylo místo tovaryše v jeho mlýně někým obsazeno (mládkem), tak se stal vandrovníkem a vydal se na zkušenou. Šel od mlýnu k mlýnu, hledal si práci a dočasně vypomáhal za nestálý plat. Vandrování bylo běžné zejména po malých mlýnech, kde bylo potřeba v sezóně více pracovníků, mimo ni by se tam více lidí neuživilo. Když byl tovaryš přičinlivý a šikovný, našel si na nějakém mlýně volné místo a stal se mládkem. Někdy se mu však toulání tak zalíbilo, že raději zůstal svobodným krajánkem.
Zdroj: Google, Wikipedie, energetika.cz