V roce 2025 jsme se inspirovali 300. výročím narození Giacomo Casanovy, který nebyl jen nenapravitelným dobrodruhem a svůdcem, ale v době svého působení na zámku v Duchcově také svědomitým knihovníkem.
V roce 2025 tedy společně vzdáme hold národnímu písemnictví, české knize, literátům, písmákům a archivářům, poselství dějin do písma zaznamenaného.
V roce 900. výročí Kosmovy kroniky, nejstarší a svým dosahem nejvýznamnější české kroniky. V roce 250. výročí založení první české půjčovny knih knihkupcem W. Ch. Gerlem v Praze. V roce 180. výročí narození Josefa Václava Sládka, zakladatele české poezie pro děti. V roce 135. výročí narození Karla Čapka, génia mateřského jazyka. Anebo také v roce 100. výročí založení českého centra PEN klubu, synonyma boje za svobodu slova.
V roce 2025 se významných výročí nabízí nespočet, stejně jako míst, která by stála za naši návštěvu. Společně podnikneme takových návštěv přesně tři sta ... "300 eventů s Casanovou" ... a eventový streak pak bude zakončený eventem Block Party
"ANNO LIBRI - Casanova 2025" (GCAQQQZ) v srpnu v Duchcově.
Dnešní event je součástí eventového streaku "300 eventů s Casanovou" s pořadovým číslem "141" a je věnovaný Petru Bezručovi
Petr Bezruč se jmenoval vlastním jménem Vladimír Vašek. Narodil se 15.9.1867 ve slezské Opavě do rodiny Marie a Antonína Vaškových. Otec byl učitel, filolog a významný slezský buditel. Od roku 1860 vydával časopis Opavský besedník, což bylo první, česko-jazyčné periodikum, vycházející ve Slezsku. Pro jeho buditelské postoje byli Vaškovi nuceni v roce 1873 změnit působiště a přestěhovali se do Brna. Tam byla v té době sice německá většina, nicméně česká menšina tu měla silnější zázemí, než tomu bylo v Opavě.
Vladimír Vašek (nadále budu past již Petr Bezruč) neměl ani trochu idylické dětství. Mezi rodiči byly dost ostré spory a otec Antonín v roce 1880 umírá na tuberkulózu. Matka tak zůstává s Petrem a jeho pěti sourozenci ve velice svízelné finanční situaci.
Petr Bezruč v roce 1881 začíná navštěvovat Slovanské gymnasium v Brně (dnes Gymnázium Kapitána Jaroše). Vůbec mu nešla němčina, matematika a zpěv. Učitel zpěvu si ho dobíral a přezdíval ho Anton (z německého ein ton neboli jeden tón). Vše prý zpíval v jediném tónu. Velmi dobře mu šla naopak řečtina a ruština. Začíná psát též první verše, které se však nedochovaly. Většinou byly ironické a namířené proti profesorům. Prospěch se mu neustále zhoršoval a nakonec absolvoval gymnázium tzv. “s odřenýma ušima”. Přemýšlel o vstupu do kláštera, ale nakonec převážila touha po antice a tak se rozhodl pro studium klasické filologie.
Tři roky studoval klasickou filologii na pražské Univerzitě Karlově (1885 – 1888). Nicméně studia nedokončil. Nijak to ovšem nesnížilo jeho zájem o antiku a etymologii ( lingvistický obor zaměřený na vývoj a původ slov). Mezi jeho učitele na fakultě patřili mj. T.G.Masaryk, Jaroslav Goll, Josef Durdík nebo Otakar Hostinský. Přesto později ve svých memoárech přiznal, že se v té době vůbec nezapojoval do jakýchkoliv národních a politických aktivit. Dokonce během pobytu v Praze nenavštívil Národní divadlo či katedrálu sv. Víta. Více ho táhly hospody a kavárny, kde se oddával kartám a pitkám se spolužáky (…sakra, tohle nás na škole neučili…). V některém z podniků se též setkal s Janem Herbenem a Vilémem Mrštíkem.
Když se v roce 1888 vrací z Prahy do Brna, finanční situace rodiny je hodně kritická. Sice si hned najde práci písaře zemského výboru, nicméně matce, ani sourozencům finančně nepomáhá. Rád se oddává alkoholu a cigaretám a k rodině je zcela apatický. Začíná své první prozaické pokusy a současně se u něj začíná projevovat plicní choroba. Následujícího roku pracuje na poště, kde o dva roky později skládá úřednickou zkoušku. Ta mu zaručuje platový vzestup a je přidělen na poštu v Místku.
Dva roky pobytu v Místku (1891 – 1893) se staly stěžejní pro jeho Slezské písně. Sám sice i nadále vedl poměrně nevázaný život (nyní si ho mohl finančně ještě lépe dovolit než kdykoliv předtím), ale i si začíná všímat veliké chudoby v tomto regionu. Začátkem roku 1892 se v hostinci manželů Sagonových seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem. Vzniká osudové přátelství. O.B.Petr byl učitel, divadelník a vlastenec a jeho život se postupně promítá v mnoha Bezručových básních Slezských písní. Dokonce jsou spekulace, že se autorsky O.B.Petr na sbírce podílel. Společně vyráželi na dlouhé túry po kraji, kde O.B.Petr seznamoval Bezruče (který se stále ještě jmenuje Antonín Vašek) s problematikou a historií jednotlivých vesnic ve Slezsku. Dá se říci, že Petr Bezruče do problému zasvětil velice podrobně a toho to úplně pohltilo. Petr rovněž seznámil Bezruče s Maryčkou Sagonovou. Platonicky se do ní zamiloval. Rovněž našel velkou přítelkyni v osobě Dody Bezručové. Zde lze najít podhoubí pro Bezručův pseudonym. Z Petrova příjmení si vzal křestní jméno a od Dody příjmení. Z apatického Bezruče se ve Slezsku stává vášnivý zastánce práv chudých slezských lidí. V roce 1893 páchá jeho nejbližší přítel O.B.Petr sebevraždu a Bezruč, na vlastní žádost, putuje na nádražní poštu do Brna. O rok později umírá jeho matka a on se začíná postupně starat o dva své mladší sourozence. Je zřejmé, že pobyt ve Slezsku s O.B.Petrem a Dodou Bezručovou radikálně změnil Bezručův přístup k životu.
V roce 1899 začíná Bezruč posílat Janu Herbanovi básně do časopisu Čas. Herban okamžitě poznává kvalitu básní a tak jim dává extra prostor. Bohužel to zjišťuje i rakouská policie a tak hned první číslo s jeho básněmi je zkonfiskováno. Navíc je to i období, kdy se u něj naplno rozjíždí tuberkulóza. Do roku 1904 Bezruč posílá Herbanovi 74 básní. A konečně v roce 1909 vycházejí básně v ucelené sbírce Slezské písně. O dva roky později tato sbírka vychází dokonce ve dvou vydáních krátce po sobě.
V roce 1915 se dostává Bezruč do velkých nepříjemností. V zahraničním odbojovém časopise L´Indépendance Tchéque vychází básně, které oslavují ruského cara a jeho vojska, jako osvoboditele. Básně jsou podepsány iniciálami P.B., takže se má všeobecně za to, že je jejich autorem Bezruč. Na Bezruče je vydán zatykač pro velezradu (spolu se zhruba desítkou Masarykových spolupracovníků) a reálně mu hrozí i trest smrti. Je zatčen, podrobuje se výslechům a následně je převezen do rakouského posádkového vězení ve Vídni, kde očekává proces.
V protokolech z výslechů se lze kupříkladu dočíst toto:
- „Politické přesvědčení, které se odráží v mých básních, rovná se nejčistšímu demokratismu. Moje básně byly psány především pro dělnictvo. Toto celé zaměření je v rozporu s oslavováním cara, který je dělnictvem a demokraty nenáviděn dnes právě tak jako před válkou. Proto báseň zmíněné tendence, uveřejněná v kterémsi francouzském časopise, není ode mne.“
- „Nikdy jsem se nezabýval politikou, vždy jsem se zajímal jen o literaturu.“
Policii se nepodařilo zajistit žádné důkazy proti Bezručovi a na základě dvou literárních vědců (německého i českého), je shledán nevinným. Nakonec se zjišťuje, že autorem těchto básní byl neúspěšný ostravský básník Jan Grmela, který v té době žil v Paříži. Pro Bezruče to ovšem neznamenalo svobodu. Putoval do brněnské věznice Na Cejlu, kde byl vyslýchán v souvislosti s nejútočnějšími básněmi Slezských písní. Současně překlad této sbírky vychází i v Německu a Bezruč tak získává zvláštní postavení v oblasti české literatury. Na základě toho je v roce 1916 propuštěn na svobodu.
Od roku 1918 Slezské písně vycházejí stále častěji a Bezruč se tak stává národním básníkem. Nicméně, nijak se veřejně neprezentuje, nečeká potlesk a stahuje se stále více do ústraní a samoty. Celkem zdárně se léčí i z tuberkulózy, což v té době není úplně obvyklé. Rád podniká túry po Beskydech, udržuje se v dobré fyzické kondici a otužuje se. Rád se koupe nahý ve studených řekách a potocích.
V letech 1924 – 1948 je členem Moravského kola spisovatelů. V roce 1945 mu je udělen titul Národní umělec a v roce 1957 Řád republiky. V posledních 30 letech života se stává jeho dobrým přítelem zápasník Gustav Frištěnský. Ač jsou oba úplně jiného naturelu, vzdělání a životního zaměření, vzájemně k sobě cítí velkou úctu a sympatie. Závěr života tráví Bezruč v domku v Kostelci na Hané. Dnes je zde Bezručova expozice. Umírá roku 1958 v 90 letech v olomoucké nemocnici. Pochován je v Opavě (hřbitov na Otické ulici) a nad jeho hrobem je vystavěn náhrobek ze slezské žuly se sedící slezskou ženou.
Závěrem je třeba říci, že jeho místo na poli české literatury je zcela ojedinělé. Svoji slávu si získal pouze jediným dílem, zato natolik intenzivním a jedinečným, že se jedná skutečně o unikát. Tím, jak se dal Bezruč rychle na stranu chudých a utlačovaných (prakticky přes noc) a na druhou stranu, jak už se po návratu z Místku k tématu nikdy nevracel (i když Slezské písně psal ještě i později, ale stále je zasazoval do kontextu tohoto období), to vše je zarážející. I odborníci nemají žádná rozumná vysvětlení a dodnes kroutí hlavou. Bezruč byl celkem nesmyslně využíván minulým režimem, ač on nikdy komunistou nebyl a ani k nim neinklinoval. Básně si komunistický režim přisvojil, poněvadž stály na straně dělnictva a vykořisťovaných a tak tam vzniklo jakési ztotožnění.
Výběr nejslavnějších a nejznámějších básní jeho sbírky Slezské písně:
Básně s tématem sociálního útlaku a bídy
- Maryčka Magdónova
- Návrat
- Ostrava
- Kantor Halfar
- Bernard Žár
- 70 000
Básně věnované konkrétním obcím
- Valčice
- Polská Ostrava
- Dombrová I a II
- Plumlov I a II
- Kyjov
- Mohelnice
Intimní básně osobního charakteru
- Jen jedenkrát
- Labutinka
- Červený květ
Další básně
- Praga caput regni
- Škaredý zjev
- Idyla ve mlýně
- Papírový Mojšl
- Rybníky za Paskovem
- Úspěch