Dnešní event je součástí eventového streaku
"300 eventů s Casanovou" s pořadovým číslem
"182" a je věnovaný Ladislavu Fuksovi
Ladislav Fuks se narodil 24.9.1923 v Praze. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Jeho otec byl policejní úředník. Velmi chladný a dominantní člověk. Matka byla též velmi citově odtažitá a starala se jen o Ladislavovu společenskou výchovu. Téma jeho smutného dětství se tak objevilo hned v několika románech. Tragické období prožívá se začátkem druhé světové války. Tehdy navštěvuje gymnázium. Dospívá a začíná si uvědomovat svoji homosexualitu. Navíc prožívá kruté osudy svých židovských spolužáků. Trpí velkým pocitem ohrožení, neboť do koncentračních táborů jsou posíláni jak Židé, tak občané jiné barvy pleti, vyznání a též homosexuálové. S Židy cítí takovou sounáležitost, že jim věnuje velkou část svého díla.
Po dokončení studií na gymnáziu pracuje Fuks na zemědělské správě v Hodoníně. Po skončení války se však vrací do Prahy na studia na Karlově univerzitě. Věnuje se filosofii, psychologii a dějinám umění. V roce 1949 úspěšně ukončuje studia a několik let pracuje jako úředník v papírnách. Kolem roku 1955 se stává zaměstnancem Státní památkové péče na západočeském zámku Kynžvart. Zdejší sbírka částečně bizarních předmětů po knížeti Metternichovi, Fuksovi natolik učarovala, že posléze tvoří podobnou sbírku ve svém pražském bytě v Bubenči. V roce 1959 se Fuks stává zaměstnancem Národní galerie a v roce 1963 (je mu právě 40 let), vydává svoji prvotinu – Pan Theodor Munstock. Tato kniha okamžitě poutá pozornost a sám spisovatel získává věhlas. Fuks bohužel koncem šedesátých let podléhá sílícímu politickému tlaku a velmi zřetelně (až servilně), se staví na stranu komunistického režimu. Stává se členem normalizačního Svazu spisovatelů. Současně s tím se dopustí i několika literárních poklesků. Nejlépe to dosvědčuje román Návrat z žitného pole, kde vystupuje i kůň jménem Fuks, kterému je nasazen nový chomout.
Většinu života tráví Fuks ve společnosti mladíků s kriminální minulostí, kteří se většinou živí prostitucí. V roce 1964 se Fuks pokusí z takto zaběhnutého života vymanit. Žení se zcela nečekaně v římské bazilice Santa Maria s bohatou Italkou Giulianou Limiti a blahopřání k svatbě zasílá i tehdejší papež Pavel VI. Blahopřání však zasílá i předseda Italské komunistické strany Palmiro Togliatti. Opět je zde zcela zřejmá Fuksova rozpolcenost. Ale to není ve svatební den vše. Jestliže tento sňatek, vzhledem k dosavadnímu Fuksovu životu a jeho homosexualitě, považujeme za bizarní, tak ještě bizarněji skončí. Fuks během hostiny svede rumunského číšníka, ze svatby utíká a s tímto mladíkem stráví i noc. Nakonec prchá do Prahy a nechává se hospitalizovat na psychiatrické klinice. Částečně kvůli svému rozpoložení a částečně proto, aby se vyhnul hněvu své rozezlené italské novomanželky. Těžko říci, co vůbec spisovatele ke sňatku vedlo, ale mohl to být i nápad emigrace do Itálie.
V sedmdesátých a osmdesátých letech stále píše a vydává knihy. V roce 1978 obdrží titul zasloužilý umělec. A současně ho neustále navštěvuje StB. Fuks si vede přesné záznamy z těchto rozhovorů, ale ty se po jeho smrti záhadně ztratí. Fuks umírá 19.8.1994 a je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Zůstalo po něm dílo vysoké umělecké hodnoty a mnoho nezodpovězených otázek.
Dílo:
1958 – Zámek Kynžvart – odborná studie
1963 – Pan Theodor Munstock – psychologický román o starším Židovi, který se chystá na možnost, že bude transportován do koncentračního tábora – trénuje, aby nebyl zaskočen – týrá se hlady, nosí těžká břemena – vede rozhovory se svým fiktivním stínem Monem a obrovskou slípkou – zřejmě trpí schizofrénií – nakonec se transportu nedožije, neboť ho cestou na shromaždiště zabije nákladní automobil
1964 – Mí černovlasí bratři - 6 povídek o tom, jak hlavnímu hrdinovi postupně mizí jeho židovští spolužáci (koncentrační tábory, sebevraždy) – pro celou knihu je charakteristický leitmotiv „Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda“, který vystihuje pocity hlavního hrdiny
1966 – Variace na temnou strunu – prakticky autobiografický román – Michal pochází z pražské patricijské rodiny s naprostým nedostatkem citu ze strany rodičů – vede rozhovory s babičkou na obraze, porcelánovou tanečnicí a medvědem – též poukazuje na temnou náladu v Československu na konci 30. let 20. století
1967 – Spalovač mrtvol – psychologický hororový román o pracovníkovi krematoria Karlu Kopfrkinglovi, z něhož se částečně vlivem nacistické ideologie a částečně ovlivněním východní filosofií, stává vrah – film byl v roce 1968 skvěle zfilmován Jurajem Herzem s vynikajícími hereckými výkony Vlasty Chramostové a Rudolfa Hrušínského, precizní kamerou Stanislava Miloty a geniální hudbou Zdeňka Lišky
1969 – Smrt morčete – je to sbírka krátkých autorových próz a jeden jeho nedokončený román Podivné manželství Lucy Fehrové
1970 – Myši Natálie Mooshabrové – román oscilující mezi hororem, groteskou, sci-fi, detektivním a politickým přáíběhem
1971 – Příběh kriminálního rady – opět psychologický román o despotickém policejním radovi a jeho plachým dospívajícím synem
1972 – Oslovení z tmy – velmi obtížně uchopitelný román z apokalyptickými prvky – příběh vypráví umírající chlapec v rozvalinách města po jaderné katastrofě
1972 – Nebožtíci na bále - zde se jedná naopak o groteskní frašku, která se odehrává ve 30. letech díky záměně dvou nebožtíků
1974 – Návrat z žitného pole – asi nejslabší autorovo dílo o poúnorové emigraci
1976 – Mrtvý v podchodu - opět zpolitizovaný příběh – detektivka s vraždami a pašováním heroinu na západ, aby bylo poukázáno na mravní zkaženost západu
1977 – Pasáček z doliny – příběh z východního Slovenska o kolektivizaci vesnice – opět dílo na politickou objednávku
1978 – Křišťálový pantoflíček – idylické vyprávění o dětství Julia Fučíka
1980 – Obraz Martina Blaskowitze – období, kdy se spisovatel opět nachází – novela o problému mravnosti – je zde vykreslena konfrontace bezúhonného člověka a kariérního kolaboranta s nacisty
1983 – Vévodkyně a kuchařka – rozsáhlý hitorický román odehrávající se na sklonku 19. století – dějově předznamenává zánik habsburské monarchie – postava vévodkyně je autobiografická, takže se jedná o jakousi travesti linii – v díle jsou zašifrováni i Fuksovi přátelé a milenci – román je označován za vrchol jeho tvorby – v příběhu chtěl pokračovat dalšími romány, ale začal si stěžovat na problémy s pamětí a tak už nic dalšího nevzniklo…bohužel
Dále Fuks vydal několik kratších povídek (Cesta do zaslíbené země, Podivuhodné setkání, Stříbrná svatba, Věneček z vavřínu, Poslední ostrov, Zpráva o Barbaře z Mníšku, Jedna malá hezká idylka a Růžové logaritmy)
Ladislav Fuks se rozhodně zapsal velkými písmeny do dějin české literatury 20. století. Když opomineme několik zpolitizovaných děl za začátku 70. let, jeho díla se vyznačují velikou uměleckou kvalitou.
Proč Pardubice?
Ladislav Fuks s Pardubicemi skutečně neměl nikdy nic společného. Ovšem téměř každý zná román Spalovač mrtvol, jehož filmová podoba se odehrává právě v kulisách zdejšího krematoria. Film i prostředí jsou natolik ikonické, že nám přišlo logické, uskutečnit event věnovaný Ladislavu Fuksovi, právě zde. Jak už jsem uvedl, film natočil Juraj Herz. Přestože už vznikl i scénář k Příběhu policejního rady a Myším Natálie Mooshabrové, nikdy se žádná další spolupráce mezi spisovatelem a režisérem již neuskutečnila. Důvod byl prozaický. Komunisti ji prostě zakázali! Samotný Spalovač mrtvol jako film vznikal dva roky a Fuks s Herzem spolupracovali na trochu jiné verzi pro filmové plátno, než je známá z knihy.
Zajímavostí je, že kameraman Stanislav Milota a herečka Vlasta Chramostová (Lakmé) byli manželé a toto byl jediný film, kde se pracovně sešli. Milota navíc chtěl pro některé záběry objektiv – tzv. rybí oko – a ten na Barrandově v té době nebyl k mání. Objednal si tedy jeden poměrně drahý přímo z Francie a zaplatil ho sám. Rovněž zajímavá byla (ne)symbióza mezi hlavními hrdiny. Vlasta Chramostová byla divadelní herečka a tak při zkoušení jednotlivých scén se stále zlepšovala a potřebovala by tu finální natočit třeba až na desátý pokus. To ale silně rozlaďovalo Rudolfa Hrušínského, který byl především filmový herec a tak to měl nejraději natočené na „první dobrou“. Juraj Herz někde vyprávěl, že když se záběr nepovedl do třetího pokusu, nastávala katastrofa. Nicméně ve výsledku to znát není a film je naprosto geniální na všech rovinách. V neposlední řadě i díky hudbě génia oboru – Zdeňka Lišky. On vlastně nedělal jen jakýsi hudební doprovod k filmu, ale některé záběry se musely stříhat naopak podle jeho hudby. Tvrdil, že režie, kamera, střih a hudba musí tvořit kompaktní celek. Já osobně ho nazývám českým Ennio Morriconem. Kdyby nežil v Československu, byl by světově uznávanou veličinou v oboru.
A ještě perlička na závěr. Všichni víme, jak film končí. Karel Kopfrkingl je odvážen sanitním vozem do jistého zařízení. V roce 1968, kdy film vznikal, přišla okupace ruskou armádou. A Herz natočil další závěrečnou scénu. Dva zaměstnanci krematoria sedí v kavárně v Reprezentačním domě a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. Ti zaměstnanci mluví o panu Kopfrkinglovi, jak to býval milý pán a co se s ním asi stalo? Další záběr ukazuje Muzeum v rozvalinách. Veliké okno ukazuje odrazy smutných tváří po zničení Muzea a mezi nimi se objevuje i tvář pana Kopfrkingla a usmívá se. Promítli tuto scénu v roce 1969 řediteli Barrandova, který požadoval okamžité vystřižení scény. Scéna byla skutečně vystřižena a zmizela neznámo kam. Tradovalo se dokonce, že jí ředitel osobně spálil.
Nakonec, krátce po uvedení filmu do kin, byl film zakázán úplně a na dalších 20 let skončil v trezoru. Já osobně viděl film až někdy v roce 1991 a od té doby mockrát. Dvakrát jsem četl i knihu a tak musím říci, že v tomto případě film knihu povýšil, což je tedy pouze a pouze můj subjektivní názor.
Ještě několik slov k budově pardubického krematoria. Bylo postaveno v letech 1921 – 1923 podle plánů slavného architekta Pavla Janáka. Stavba nese znaky stylu art deco a je vytvořena ve slohu rondokubismus, což je odnož dekorativismu. Jak tomu bývá u podobných staveb, ve své době byla kunsthistoriky budova zcela zatracována. Dnes je naopak vysoce ceněna. Budova stojí za prohlídku uvnitř i vně a obzvláště nelze opominout množství drobných detailů a alegorií.