Dnešní event je součástí eventového streaku "300 eventů s Casanovou" s pořadovým číslem "200" a je věnovaný Otu Pavlovi
Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, se narodil 2.7.1930 v Praze do rodiny židovského obchodního cestujícího Lea Poppera a jeho ženy Hermíny. Popperovi v té době bydleli v podnájmu na Hanspaulce, ale stále se stěhovali, neboť otec se chtěl stěhovat na stále lepší adresy a do lepších bytů. Vystřídali dvě místa v Bráníku, dvě adresy v centru Prahy, až nakonec na chvíli déle zakotvili v Holešovicích. Tam Ota bydlel až do svých devíti let. Bylo to kousek od Strossmayerova náměstí, konkrétně se jednalo o ulici Farského (tehdy Strossmayrovu) a dům Husova sboru. Jedná so o takový anomální dům, kde je defacto vestavěn kostel do činžovního domu. Mám k tomuto domu ještě vztah navíc, neb zde působí můj kamarád, husitský farář. Je velice smutné, že na tomto domě nemá Ota Pavel ani pamětní desku.
V roce 1939 se Popperovi stěhují do středočeského Buštěhradu (nedaleko Kladna). Nástup nacismu, vznik Protektorátu Čechy a Morava a především horká půda pro občany židovského původu jsou podnětem pro tento nenadálý odchod z hlavního města. Zde malý Ota navštěvuje základní školu (dnes je po něm pojmenována). Nicméně před hrůzami tohoto období se nemohla rodina schovat ani v Buštěhradu. Ota, jelikož byl ještě příliš mladý, deportaci do koncentračního tábora utekl, nicméně toto štěstí neměli jeho dva starší bratři (Jirka a Hugo) a tatínek Leo. Nicméně všichni tři toto období jako zázrakem přežili a po válce se vrátili. Ota to ve vzpomínkách přisuzuje masu ze srnce, kterého Leo ulovil za pomoci psa Holana (pes rybáře Proška, ke kterému na Berounku Popperovi jezdili) a díky této energii získali tu sílu, která je o vlásek oddělila od světa mrtvých. Krásně to popisuje ve Smrti krásných srnců ve stejnmojmenné kapitole.
"Na Buštěhrad přijel odpoledne a srnec byl spravedlivě rozdělen. Jednu kýtu jsme dali pekaři Bláhovi, byl k nám za války moc hodný, jednu do statku Burgrovým, ti k nám byli ještě hodnější, a ostatní máma naložila do takové krásné kamenné štoudve a dělala mým bráškům Hugovi a Jirkovi omáčky a bifteky, což byla její velká specialita. Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů do mauthausenských schodů v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro nás připravili Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl: "Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.""
Již během války Ota, vyjma lásky k vodě a rybám, kterou získal po otci, projevoval velkou vášeň pro veškerý sport. Ještě stojí za zmínku i fakt, že malý Ota pracoval s matkou krátce v dole Prago v Dubí u Kladna, neboť po odchodu táty a sourozenců do koncentráku, měli velmi hluboko do kapsy. Po válce se všichni členové rodiny stali členy KSČ (v roce 1947 i Ota), ale to nelze vytrhovat z kontextu doby. Tehdy to nebyla otázka prospěchářství, či čehokoliv podobného. Prostě chtěli budovat republiku těžce zasaženou válkou a organizování v této straně jim dávalo smysl. Vím to i z jiné literatury a ostatně i od prarodičů. Mnoho lidí se ke komunistům v té době dalo, než zjistili, co jsou zač a že vlastně republiku nebudují, ale boří.
Ota po válce absolvoval obchodní a jazykovou školu, nicméně maturitu si dodělal až v rocě 1960. Hrál hokej za Spartu a byl kapitánem dorosteneckého mužstva. Později v tomto klubu i mládež trénoval. Hrál rovněž fotbal. Stále více ho přitahovala novinařina a tak se současně i věnoval činnosti redaktora. Od roku 1949 působil jako redaktor V Československém rozhlase, kam ho doporučil jeho přítel Arnošt Lustig. Přestávku si dal jen v letech 1951 - 1953, kdy absolvoval povinnou vojenskou službu. V letech 1956 a 1957 zastával stejnou pozici v časopise Stadion. Pro ten psal své první fejetony ze sportovního prostředí.
Byl redaktorem a současně členem strany, což mu umožňovalo cestovat po celém světě. Na svoji dobu procestoval zajímavé destinace. Mj. USA, Francii, Švýcarsko, Rakousko nebo tehdejší SSSR. Během zimní olympiády v Insbrucku v roce 1964 u něj propukla naplno vážná psychická choroba - maniodepresivní psychóza. V jejím důsledku podpálil statek nad Innsbruckem (naštěstí tento skutek zůstal ve stádiu pokusu). Byl převezen do Čech do psychiatrické léčebny. Kurozitou ještě je, že během převozu z Rakouska měla jeho sanitka dopravní nehodu s jiným vozem, při které se mu naštěstí nic nestalo. On tehdejší svůj stav popisoval takto:
"Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Může vás zachránit jenom zázrak. Nemohu tvrdit, že jsem trpěl jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře. Vím jenom, že jsem zkoušel strašně. Když mi bylo líp, myslel jsem na to, co bylo v životě nejkrásnější. Nejvíc jsem myslel na Křivoklátsko, na Rozvědčík, Nezabudice, Branov.“
...a nebo ještě zde:
„Neviděl jsem plameny olympijského ohně, ale díval jsem se na ohnivé jazyky, které v jedné červnové noci ve dvaačtyřicátém pozřely Lidice. Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo zoufale prázdný.Pak nás postihla strašná rána. Bráškové museli do koncentráku.“
Tato fatální psychická porucha často propuká v myslích lidí, kteří si prošli nějaká těžká traumata. A to on měl. Stejně jako Miloš Kopecký. Jeho otec se rozvedl s jeho matkou, která byla židovka, aby si "neublížil" a mladý Miloš pak maminku vyprovodil na seřadiště ve Veletržní ulici...ta se z koncentračního tábora už nikdy nevrátila a Miloš se z toho defacto nikdy nevzpamatoval a také on do smrti trpěl touto psychickou poruchou.
Když se vrátíme k Otovi, coby spisovateli, musíme říci, že za dvacet let jeho praxe sportovního novináře, se dostal na naprostou špičku tohoto oboru. Jako pisatel sportovních povídek byl u nás naprosto nejlepší. Psal přitom prostě, srozumitelně a především, uměl i dojmout. Jan Werich o něm v té době prohlásil:"Kdyby psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět!"
Jeho kamarádka, Slávka Kopecká, zveřejnila poslední korespondenci s Otou.
24. února 1973
Slečno Kopecká,
v sobotu jsem byl za strašného počasí v Buštěhradě a bylo to nádherný. Takový ponurý zavátý kraj pracovitých stavení, ty přestavby a za nimi viděl člověk staré domy, které znal a snad i miloval. Když jsem jel zpátky směrem na Bouchalku, viděl jsem takové velké neorané hroudy a trochu zaváté a trochu přes ně hnal vítr sníh a ten vybledý nápis na domě: Bouchalka. Lípy od Vypichu, tmavé a rovné a pak Koníčkovic mlýn.
Na ten mám také vzpomínky a napsal jsem o něm první povídku do chystané knížky z dětství "Buštěhradská dráha". Až si ji přečtete, pošlete ji zpět.
Moc zdraví Ota Pavel
A ona k tomuto dopisu ještě dodává:
Tenhle dopis, který adresoval právě mně, je jeho dopis vůbec poslední. Myslím na to s dojetím, láskou a úctou, a protože se sama živím psaním - i s jistým závazkem. Ota Pavel zemřel 31. března 1973. Tu přečtenou povídku jsem mu už nestačila vrátit. A deset bodů, jak psát dobrou povídku, mi nestačil poslat zase on. On je ale znal - a já trvale tápu.
Bylo řečeno asi dost i když logicky ne vše. Když Ota Pavel toho posledního března roku 73 vydechl naposledy, bylo mu pouhých 42 let. Je pohřbený na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Zbyl po něm syn Pavel (1956 - 2018) a tolik krásného na papíře, že se ani nechce věřit, že zemřel takto mlád. Na závěr si ještě vypůjčím závěr povídky Králíci s moudrýma očima ze sbírky Jak jsem potkal ryby. Popisuje tam konec života svého tatínka a dělá to opět neskutečně dojemně.
Ten nejdříve vypustí všechny králíky, které chová. Ti se mu třou o nohy jako kocouři a nechtějí odejít. Tak jim musí utéct. Toulá se, zajde i k vodě, kterou tak miluje. Je mu už dost špatně, těžce dýchá a drží se za srdce. Pak přijde domů...
"Usedl do židle a usmál se na maminku:
"Ty můj nejlepší kamaráde."
Maminka zavolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim, u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi berou. Dal si jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď jí pověsil na vrátka, aby si to mohl každý přečíst.
Stálo na ní: PŘIJDU HNED
A už nikdy nepřišel.
Dílo
Hory a lidé, 1964 - knihy fotografií Viléma Heckela, ke kterým Pavel napsal doprovodný text
Dukla mezi mrakodrapy, 1964 - je to próza o úspěchu čekého fotbalového klubu za velkou louží
Plná bedna šampaňského, 1967 - povídky ze sportovního prostředí
Cena vítězství, 1968 - výbor z předchozích dvou knih
Pohár od Pánaboha, 1971 - próza ze sportovního prostředí
Smrt krásných srnců, 1971 - autobiografická a vzpomínková kniha především na život jeho otce Lea
Syn celerového krále, 1972 - 16 povídek o slavných sportovcích
Jak jsem potkal ryby, 1974 - další autobiografie, která bohužel už vychází po autorově smrti - zde se věnuje především svému životu
Povídka o Raškovi, 1974 - poslední, opět posmrtně vydaná kniha - jedná se o tzv. sportovní pohádku, inspirovanou zlatým olympijským skokanem na lyžích, Jiřím Raškou
Poté už vycházely pouze některé nevydané povídky, výbory děl a fejetony:
Fialový poustevník, 1977
Veliký vodní tulák, 1980
Zlatí úhoři, 1985
Výstup na Eiger, 1989
Mám rád tu řeku, 1989
Jak šel táta Afrikou: Povídky, 1994
Olympijské hry a jiné povídky, 1995
Omyl a jiné povídky, 1995
Cestou k logbooku můžete potkat i ryby....možná i potomky těch, co někdy skončily na Otově prutu a on je pak láskyplně pustil zpět. Do kalné vody jeho milované Berounky....