Dnešní event je součástí eventového streaku
"300 eventů s Casanovou" s pořadovým číslem
"218" a je věnovaný světoběžníkovi a víděňskému rodákovi, Cimrmanovi Jaroslavovi.
O Járovi Cimrmanovi toho už bylo napsáno tolik – a hlavně se toho i tolik ví a je dokázáno – že namá velký smysl se jeho geniální osobností na tomto místě (stejně jako na místech níže pod touto větou), hlouběji, šířeji a ani výšeji zabývat. Je to pověstné přinášení otopu do lesa a pohazování luštěniny o stěnu. Vystačíme si tvrzením, že Jára Cimrman byl největším světovým spisovatelem, vynálezcem, malířem, fyzikem, lyžařem a filosofem za posledních 140 let. Dnes už též víme, že byl rovněž skvělý chovatel, pěstitel, lékař, bruslař, truhlář, chemik, vizionář, architekt, učitel, vyvolávač deště a proutkař. Jeho pomlázky byly známy po celém Liberecku. A stejně tak víme, že jediné, co s tím můžeme dělat je nesouhlas a rozčilování. Tolik k Járovi.
Ale my si tentokrát posvítíme na obec Vesec u Sobotky, který ve filmu Jára Cimrman, ležící spící...ano, jedná se o ten film, který se díky nesmyslné administrativní chybě americké filmové akademie nedostal na klání o Oscary, a nakonec tuto sošku nezískal v kategorii nejlepší a nejgeniálnější film všech dob, posloužil filmařům, jako Cimrmanův Liptákov. Vesec se totiž skutečnému Liptákovu nejvíce podobá ze všech českých a moravských obcí a kde snad před natáčením byla nějaká odlišnost, tak ji filmaři velmi rychle srovnali. Pravda, že museli několik staveb srovnat doslova se zemí, ale nebyly to stavby nijak významné a pro úspěch fimlu to určitě stálo za to.
Došlo k likvidaci čtyř stavení. Manželé Stavinohovi byli vystěhováni do nedaleké Sobotky do krásné nové bytovky a na místě jejich pěkného domku, který jejich rodina vlastnila po osm generací, vznikla maketa hasičské zbrojnice. Nakonec je zbrojnice jen na záběrech, které se do filmu nevešly.

Obrázek Stavinohových jsme nedokázali sehnat, takže vám alespoň ukážeme prarodiče z Bedřichovy strany někdy kolem 14. listopadu 1928 – jak jste jistě poznali, Alois vyznával odpor k holení, který později přerostl k odporu paní Bedřišky vůči Aloisovi.
Staříček Hodač vlastnil malou chaloupku za dnešním stavením č. 10...ano, je to skutečně to stavení, které je úplně poslední ve vsi po pravé straně vedle cesty, která pak již běží mezi poli a právě tady učil Cimrman děti běhat a počítal Josefě Žaludové pomaleji, než ostatním dětem. A zde potřebovali filmaři zahradu s ovocnými stromy. Staříček byl už opravdu hodně starý (v té době mu bylo 92 let) a tak se bohužel již premiéry filmu nedožil. Režisér filmu, Ladislav Smoljak, později vzpomínal, že byl rád, že si pan Hodač alespoň to stěhování ještě krásně užil. Zmíněná zahrada se poté ve filmu mihne na celých 18 vteřin během úvodních tutulků a hlavně ikonické scény příchodu hlavního hrdiny do Liptákova, v podání pana Abrháma, takže to opravdu nebylo zbytečné.

Staříček Hodač, někdy kolem roku 1959, když ještě nebyl takový staříček, sedí před svojí, později zbouranou roubenkou, s Arnoštem Pazderkou, s nímž udržoval v té době neregistrovatelné partnerství.
Domek vdovy Blažkové vadil při výhledu na restauraci U Sirotků, ale jen částečně. Takže bylo rozhodnuto, že se asi třetina stavení musí ubourat. Kdosi namítal, že se může posunout kamera, o tom ale nechtěl pan režisér ani slyšet. Paní Blažkové krátce před částečnou likvidací domu zemřel manžel. Smoljak řekl, že jí to tudíž vadit nebude, neboť je již na nepřízeň osudu zvyklá a takhle to bude při jednom. Vdově to nakonec vadilo dost, načež věc předala právníkům. Ti po dvou letech sporů zvítězili a Barrandov tak musel její domek opět dodělat do původní podoby. Jelikož ovšem na Barrandově chyběly peníze, řešilo to tehdejší vedení pouze kulisou s tím, že sami mají málo a až budou mít víc, tak ten domek určitě dostaví doopravdy. No jo, holt je to továrna na sny!
Paradoxně nejvíce vyváděl bývalý sedlák a tehdy už traktorista nedalekého JZD v Libošovicích, Antonín Plešiveca, jelikož mu filmaři chtěli zbourat pouze kolnu. To se nakonec podařilo vykonat během jeho orání na poli a on pak pana Smoljaka chvíli doslova vláčel po návsi, než se vše vyjasnilo v místním hostinci za podpory jedenácti desítek a šesti rumů. Nicméně po vystřízlivění začal znovu protestovat a tak se v místním hostinci musela situace ještě několikrát znovu vyjasňovat. Nakonec tedy řekl, čert to vem a začal si hrábě, kosu a dvě lopaty uklízet do verandy. A ještě Plešiveca štáb potrestal tím, že se nedostavil na slavnostní popremiétu na návsi obce (konala se díky nachlazení klapky – Smoljak tvrdil, že zde musí být celý štáb – až 14 dní po premiéře). Mumlal cosi ve smyslu: neplačte, sami jste si to zavinili!
Takže tohle jste možná ani o Vesci, alias filmovém Liptákově, vůbec nevěděli. A ještě k názvu Liptákov. Když Jára do této pojizerské vísky přibyl, nesla název Lindevogeldorf. Problém byl, že vyjma manželů Henleinových a jejich syna Konráda, neuměl název nikdo pořádně vyslovit. Járovi, jakožto totálnímu českému vlastenci, se samozřejmě zježily veškeré chlupy na těle. Už první večer v hospodě U Sirotků řekl, že zde bude učit děti, vykonávat běžné práce ku obecnému blahu a změní název obce. Načež vše bylo hlasitě oslavováno až do velmi pozdních hodin. Díky tomu zameškal Cimrman druhý den svůj první vyučovací den ve zdejší jednotřídce.

Pětiletému Konrádu Henleinovi, který měl však vzezření chlapce šestiletého, zůstaly v Liptákově zavřené nejedny dveře.
Nicméně po 14 dnesch si vzpomněl na svůj slib a tak večer v restauraci pronesl, že by přejmenoval Lindevogeldorf na Nový Jork, neboť pravil, že tyto obce jsou mu nejvzácnější. To se ovšem nelíbilo místním a také Jára nechtěl hlásat, že jeho nejvzácnější obce jsou Nový Jork a New York. A o dva dny později mu svitlo. Prostě dá názvu český překlad. Linde je německy lípa, vogel je pták a dorf je vesnice. Lípaptákves! No, nesklidil s tím večer u piva žádný ohlas. Pouze košíkář Belló, který pocházel z maďarského Szegedu, pravil, že mu to přijde tak nějak povědomé a pěkné a stvrdil to výkřikem jó, což znamená v maďarštině dobrý (pro ty, kdo by snad nevěděli). Takže Jára dumal, dumal a dumal, až došel k cíli. Z lípy tu nechá jen začátek bez čárky – lip. Zdůvodnil to tím, že zdejší obecní lípa, vysazená navzdory petici manželů Henleinových, je takové knípně a tudíž nemusí být v názvu celá. Navíc jí vloni blesk upálil i velkou větev a tak odebral i tu čárku. Vogel tam zůstal celý a tak následuje slovo pták. Koncovku dorf zkritizoval a vyhodil úplně, neboť pravil, že každý Čech pozná, zda přišel do města či vesnice, takže netřeba tuto marginální informaci do názvu zanášet. Namísto toho použije nějakou vznosnou a ryze českou koncovku, která je hezká a vlastně nic neznamená. A tak tam přidal ov! Lipptákov! No a těď viděl tu poslední zhovadilost. Ta dvě pp. Jedno vyhodil – mohl si to dovolit – a tak se obec, která nesla od roku 1397 neohebný název Lindevogeldorf, během noci přejmenovala na velmi český Liptákov. A Cimrman večer u sedmého půllitru prohlásil: Nový Jork a Liptákov, obce mé jsou nejmilejší. A tak to i zůstalo.

Za těmito zavřenými dveřmi se sčítaly hlasy petice vyvolané Henleinovými proti výsadbě národní lípy v Liptákově…tehdy ještě v Lindevogeldorfu.