Ahoj, keška, kterou máte nyní otevřenou, je výsledkem mé maturitní práce. Tady v popisu najdete text, díky kterému vyřešíte většinu úkolů, které jsou vypsány na jednotlivých zastaveních. Souřadnice do kterých budete zadávat výsledná čísla jsou:
N 4a° c4.jed′ E 1h° b7.1i′
Jakékoliv připomínky a nápady samozřejmě pište a nalezené problémy či chyby oznamujte. Doufám, že se díky této kešce dozvíte něco nového o Brdech, a že si to taky užijete.
Hodně štěstí při lovu.
První zastavení nás zavede pár metrů mimo cestu ke kamennému útvaru Čertovo vřeteno. Pověsti jsou nedílnou součástí všech míst, která na člověka dýchnou tajemnem. Brdy nejsou žádnou výjimkou. Čertovo vřeteno je prý bájným rejdištěm samotného ďábla. Další pověst také vypráví o tajném tunelu, který vede pod Třemšín k pověstnému Třemšínskému pokladu. Tento tajemný poklad se již několik skupin dobrodruhů snažilo získat. Jedna z pověstí mluví o skupině mužů z Roželova, kteří přišli k Třemšínské studni a na jejím dně uviděli třpytící se zlato. Když se snažili vymyslet, jak se do studny dostat, uslyšeli za sebou hlas: „Roželov hoří!“. Skupina se samozřejmě za hlasem otočila, ale nic neviděla, a když se pak muži otočili zpátky, po pokladu nikde ani památky. Několik dalších odvážlivců se poté snažilo zlato dostat, ale vždy je přerušil onen záhadný hlas. Tenhle hlas prý patří malému bělovlasému mužíčkovi, který se pohybuje po hradních ruinách.
Lesy mnohdy také mají svého ducha ochránce. Nejslavnější je Krakonoš, ochránce Krkonoš, ale i Brdy mají svého. Jmenuje se Fabián a kdysi býval rytířem, který sídlil na hradě na vrchu Baba u Hostomic. Jednoho dne sem přivedl svoji manželku, Medulínu. Pod hradem se usídlila čarodějnice a Fabiánova bývalá milenka Megera. Jedné noci, za bouře, Megera ze žárlivosti Fabiána a Medulínu proklela. Medulína se proměnila v zeměžluč a z Fabiána se stal duch. Manželé už se nikdy nesetkali, a proto se Fabiánovi občas stýská. V takových chvílích je z lesa slyšet houkání. To přineslo Fabiánovi jinou přezdívku, Hejkal.
Brdy jsou naší nejvyšší vrchovinou a Středním Brdům už nechybělo mnoho, aby se zapsaly jako pohoří. Sice zde nepanuje horské mikroklima, ale i přesto, ve srovnání s okolní krajinou, je roční srážkový průměr znatelně vyšší a během zimy se zde sníh drží déle. Nachází se zde mnoho udržovaných studánek. Zdejší zalesněnost také podporuje růst všemožných mechorostů, které také mimo jiné vodu zadržují. Tento efekt zapříčiňuje celkovou vlhkost místních ekosystémů, které se velmi často tvoří kolem všemožných potoků a řek. Tou nejdůležitější je řeka Klabava s délkou 52 km. Jde o přítok Berounky, který pramení na vrchu Praha (862 m. n. m.). Na horním toku řeka protéká okolím Padrťských rybníků. Soustava dvou vodních ploch (Hořejší a Dolejší rybník) má celkovou rozlohu 180 ha. Rybníky byly nejspíše vytvořeny někdy před rokem 1565 na příkaz Floriana Gryspeka z Gryspachu pro usměrnění toku Klabavy a také jako rezervoár vody pro hamry, které se nacházely v nedaleké obci Padrť, kde se zpracovávala železná ruda. Během fungování Vojenského újezdu Brdy byli obyvatelé vystěhováni a po druhé světové válce byla jejich obydlí srovnána se zemí a obec zanikla.
Hluboké lesy a temné brdské hvozdy byly vždy velkým lákadlem pro své bohatství. První pokusy o obydlení Středních Brd sahají až do období starých Přemyslovců. Zásadní osídlení poté přišlo ve 13. století. Po těchto kolonizátorech zde zůstaly zbytky tzv. dehtářských pecí, které se používaly na výrobu kolomazi.
Název Brdy vznikl ze staroslovanského názvu brdo, což znamená pohoří s kratšími hřebeny. První doložené pojmenování pochází z latinského pojmenování prouincia Podbridye z roku 1275. Z řemesel se tu od 13. století provozovalo především dehtařství a uhlířství. V milířích se tu vyrábělo dřevěné uhlí. Jedna z osad, Kuškov, zažila krátkou slávu a následnou zkázu. V druhé polovině 13. století zde vznikla malá osada, která byla propojena s těžbou a základní úpravou železné rudy. Na začátku 14. století začala ovšem osada pustnout. V roce 1325 byla připojena k rožmberským panstvím. Těžba a úprava rudy se rozjela na plné obrátky, ale roku 1352 byla osada nejspíše zničena při tažení Karla IV. proti Rožmberkům na Strašicku. V pozdějších kronikách a urbářích je pouze zmínka o louce na Kuškově. Dnes se vrch jmenuje Kamenná (736 m. n. m.).
Hutnictví a hornictví je spojené především s oblastí Příbramska. Od roku 1311 patřila místní huť pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic. Největší rozmach havířů na Příbramsku započal v 16. století, kdy se v Březových horách (dnes část Příbrami) nacházelo přes čtyřicet štol a dolů. Celá vesnička Březové hory vznikla jako ubytování havířů blíže dolům. Dnes ve třech nejvýznamnějších dolech, Vojtěch, Ševčínský důl a důl Anna, sídlí Hornické muzeum Příbram. První uvedený, důl Vojtěch, byl prvním dolem na světě, který dosáhl hloubky 1000 m. V roce 1892 došlo v dolu Marie k důlnímu neštěstí, při kterém zahynulo 319 horníků.
Po druhé světové válce se v okolí Příbrami kromě stříbra začal těžit i uran. Vzniklo zde několik šachet, včetně Šachty 21, ve které byl vytěžen největší kus stříbra v Česku s hmotností 11 kg. Nedaleko Příbrami se dnes nachází Památník Vojna, původně zajatecký tábor vybudovaný německými zajatci mezi lety 1947 a 1948, který byl po převratu využíván jako tábor nucených prací. Vězni tu, stejně jako v Jáchymově, těžili právě uran. Dnes je pomník pobočkou Hornického muzea Příbram.
Dalším významným řemeslem bylo cvočkářství. Výroba hřebíků se na Rožmitálsku usadila v 18. století. K této výrobě docházelo v tzv. veřtatech nebo cvokárnách. Veřtaty vyrůstaly na dvorech statků ale třeba i ve sklepích. Zajímavostí bylo, že cvočkaři neměli žádný cech a někteří z nich se výrobou zabývali pouze přes zimu a po zbytek roku pracovali na poli nebo vykonávali jiné řemeslo. Během první a druhé světové války nemuseli rožmitálští cvočkaři narukovat a místo toho museli vyrábět cvočky a knoflíky pro armádu. Rakousko-uherská spotřebovala 40 miliónů cvočků měsíčně.
V roce 1879 získal kníže Joseph Franz Hieronymus Colloredo-Mansfeld lesy ve Středních Brdech. Aby tyto nově nabyté pozemky propojil se svým obecnickým (po obci Obecnice) panstvím, nechal skrz kopce vybudovat silnici, která byla pojmenována Aliance, lidově Alianka. První motoristé ji velmi často využívali k závodům do vrchu, a tak ji hrabě nechal pro motoristy uzavřít. Dnes je velká část Alianky součástí tajného vojenského objektu VZ 2739 („U Němých“), a proto je tato část nepřístupná. K přístupné části se můžete dostat např. turistickou trasou směrem na dopadovou plochu Jordán, která Alianci křižuje.
Donedávna stála na místě bývalého Třemšínského hradu dřevěná rozhledna. První vyhlídka zde vznikla během úprav, které byly vedeny arcibiskupem Vilémem Florentinem ze Salm Salmu. Po jeho smrti v roce 1810 rozhledna zanikla. Další vyhlídkový objekt zde vzniknul v roce 1888, kdy zde pražský arcibiskup František Schönborn nechal vystavět dvacet metrů vysokou dřevěnou stavbu. Během bouřky v roce 1895 byla rozhledna zasažena bleskem, a proto musela být podepřena bočními trámy. U této rozhledny také vznikl stánek s občerstvením a přístřešek pro cestovatele. V roce 1915 byla i tato rozhledna rozložena z důvodu špatného stavu. Dlouhou dobu zůstal vrchol prázdný, až po druhé světové válce vznikla v 60. letech 20. století nová dřevěná věž, kterou ovšem porazila vichřice. Další věž byla postavena v 70. letech. Sloužila převážně pro potřeby armády. V roce 1990 byla dosavadní rozhledna opravena, ale stromy, které touto dobou věž přerostly, znemožnily výhled. Od té doby o ní postupně upadal zájem až nakonec byly v roce 2012 odebrány žebříky a v roce 2015 rozhlednu kompletně zničil požár. V roce 2017 vypsalo Arcibiskupství pražské výběrové řízení na vytvoření nové rozhledny. Od té doby se ovšem žádná stavba dosud neuskutečnila.
Gotický hrad na vrcholu Třemšín byl založen na přelomu 12. a 13. století Pány z Rožmitálu, rožmitálskou větví rodu Buziců. Spekulace mluví o osídlení Třemšína v prehistorické době, ale to zatím nebylo doloženo. Prvním doloženým majitelem byl od roku 1349 Beneš z Třemšína, který zde urovnával spory mezi pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Dalšími doloženými majiteli byli například Hroch z Rožmitálu (1389) a Diviš z Rožmitálu. Zmíněný Diviš měl dva syny, Herše a Jodoka Zajíce. Herš zemřel a Jodok záhadně zmizel. Hrad tedy neměl žádného majitele, a tak bylo na králi Václavovi IV., aby rozhodnul, komu hrad připadne. Ten rozhodl ve prospěch příbuzného původních majitelů, Jana Zajíce z Třemšína. Po nějaké době se ovšem objevil ztracený Jodok, který byl do té doby vězněn svými nepřáteli. Po delší době a několika soudních procesech dostal Jodok Třemšín zpátky do svých rukou. Od roku 1408 je společně s hradem spojené jméno Hrocha z Maršovic, který zde vytvořil svou loupežnickou základnu. Během husitských válek bojovali Pánové z Rožmitálu na straně katolických vojsk. Hrad byl v roce 1424 husity dobyt a vypálen. Od té doby dlouho chátral, jelikož se jeho majitelé přesunuli na hrad v nedalekém Rožmitále pod Třemšínem. Na hradě dále sídlil v letech 1436–1446 Mikuláš Vepř, chudý šlechtic, který se živil jako žoldák. Hrad poté zpustl. V roce 1528 dostal Zdeněk Lev z Rožmitálu od Ferdinanda I. Habsburského povolení na opravení rozbořeného hradiště. Oprava se ovšem nikdy z finančních důvodů neuskutečnila. Od 16. století byl tedy hrad zcela opuštěn a původní dřevěné hradiště kompletně zmizelo. V 18. století došlo k novoromantické přestavbě, která ovšem z většiny poničila původní základy hradu. Dnes z hradu zbyly pouze známky opevnění a hradního příkopu, přes který kdysi vedl most.
V roce 1771 byla na bývalém předhradí postavena kaple Proměnění Páně. Od té doby byla několikrát rekonstruována. Během 19. století se na Třemšín odehrálo několik vlasteneckých poutí. K první došlo 8. září 1861. Dav tehdy muselo hlídat 24 ozbrojených četníků. Pořadatel, Hanuš Jurenka, musel zaplatit pokutu za nelegální prapor s nápisem „Nedejme se“. Druhá pouť se konala o rok později. Proslovy všech řečníků musely být nejdříve předloženy ke schválení k soudu v Březnici. Této poutě se zúčastnilo 10 000 lidí. Třetí a poslední velká pouť se konala zase o rok později. Opět se zde zpívaly vlastenecké písně. I možná proto si úřady pohlídaly, aby se už žádná taková pouť nekonala. Mnohem menší poutě se konaly až v 90. letech 19. století. Velikostí se ovšem již prvním třem nemohly rovnat. V této době byla také vystavěna tzv. Třemšínská bouda, kamenný domek, který sloužil jako přístřešek pro poutníky, kteří se např. chtěli schovat před deštěm. Bouda byla nedávno opravena a nyní slouží jako druhá kaple.
S otevřením Vojenského újezdu Brdy v roce 1927 museli být z místních vesnic vystěhováni všichni obyvatelé. Během období první republiky byly všechny vesnice zachovány a na velmi krátkou dobu se mohli obyvatelé vrátit, ale poté museli svá obydlí opět opustit. To samé platilo i během Protektorátu Čechy a Morava, ale po Komunistickém převratu v roce 1948 se všichni odstěhovali nadobro a jejich domy byly srovnány se zemí (viz Druhé zastavení). Po rozdělení Československa přebrala újezd Armáda České republiky, která zde sídlila až do roku 2015. Z dob Vojenského újezdu zůstalo napříč Brdy několik památek. První z nich jsou pozorovatelny a Pěchotní srub CE na bývalé dopadové ploše Jordán.
Ve třicátých letech minulého století začaly chladnout vztahy s tehdejším nacistickým Německem, a tak se vláda rozhodla postavit pohraniční opevnění a po zbytečných testech na betonových deskách se v roce 1935 rozhodlo o vybudování jordánského srubu. Celý železobetonový bunkr byl vystavěn během osmi dní. Po zkouškách interiérních zbraní počala zkouška odolnosti. Srub ustál palbu ze zbraní malé ráže i z moždíře průměru 30,5 cm. Po těchto zkouškách byl srub opraven a nadále využíván až do roku 1938. Během Protektorátu a po roce 1948 se jordánský bunkr nadále využíval ke zkouškám zbraní. Zdi sice vydržely, ale v dobrém stavu rozhodně také nebyly. Před rokem 1989 se o bunkr začala starat skupina nadšenců, která v interiéru vytvořila muzeum a bunkr opravila. Pevnost se objevila v kultovním českém filmu Obecná škola, ale později byl CE Jordán vyrabován. Dnes stále hrdě stojí a je velmi populární zastávkou při bloudění skrz brdské lesy.
Na druhém nejvyšším vrcholu Brd, Praze (862 m. n. m.), se společně s meteoradarem nachází ještě podivná, z části zřícená, zeď. Během druhé světové války stálo na Praze deset radarových věží, které dohromady tvořily objekt s krycím názvem Pegasus-Y. Tento systém radarů fungoval pro navádění letadel Luftwaffe a dokázal přesně určit pozici letek do okruhu 300 km. V roce 1950 byl areál převeden pod 1. letecké operační středisko a od roku 1960 byl opuštěný. Po roce 1990 areál s ruinami krátce využívala URNA (Útvar Rychlého Nasazení) k výcviku a v roce 1996 byla provedena demolice zbytku areálu. Dnes zde zbývají pouze ruiny a základová zeď jednoho z vysílačů, věž Hans.
Jednou z velmi důležitých částí historie Brd je rozhodně protinacistický odboj. Po vzniku protektorátu se odboj rozšířil po celém území bývalé republiky. Zprvu byl ovšem organizován spíše z vyšších pozic jako například politický odboj (Petiční Výbor Věrni Zůstaneme, Obrana Národa atd.). Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zažil odboj rozmach i u obyčejných lidí. Důležití byli v odboji i partyzáni, kteří se účastnili mnoha diverzních činností (sabotáže infrastruktury aj.). Mezi tyto odvážné jedince patřili například uprchlí váleční zajatci nebo parašutisté a jiní vojáci, kteří byli dopraveni na naše území z jiných zemí. Partyzáni se často skrývali v lesích v ručně vytvořených úkrytech. Většinu z nich potkal stejný osud. Během Heydrichiády byla většina pochytána, vyslýchána a nakonec popravena. Dnes je připomínají pomníky padlých. Pozůstatky po partyzánech se nacházejí i na Třemšíně. Během druhé světové války se zde ukrývali uprchlí rudoarmějci. Pomoc se jim dostávala od odbojové skupiny, která vznikla v kruzích pracovníků arcibiskupských statků.
V Brdech se díky své geografické poloze, reliéfu a bohaté historii nachází nespočet různých druhů ekosystémů. Rozsáhlé plochy dopadových oblastí jsou ideální převážně pro nižší porost rostlin z čeledi vřesovcovité jako například vřes obecný, brusnice brusinka a brusnice borůvka. Zalesněné oblasti se z původní bučiny změnily v převážně smrkovou monokulturu. Data Agentury pro ochranu přírody a krajiny (AOPK) z roku 2016 mluví o 76,5% zastoupení smrku. V roce 2023 zahájily Vojenské lesy a statky (VLS), které vlastní většinu lesů, ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou (ČZU), projekt na navrácení původních bukových a jedlových porostů s názvem LIFE Adapt Brdy.
Fauna, kterou zde můžeme zahlédnout, je z větší části typicky středoevropská. Mezi časté návštěvníky zdejších polí jsou srnec obecný a zajíc polní. Dále zde můžete zahlédnout jelena evropského či prase divoké. Z ptačích zástupců jsou zde velmi početná káňata lesní (Buteo buteo L. 1758), případně další dravci jako luňáci a motáci.
Od roku 2022 se na území Středních Brd pohybuje i vlk obecný a od roku 2024 je v této oblasti dokonce zařazen jako druh s opakovaným výskytem. Tato, na našem území dlouho vyhynulá, šelma se v poslední době opět postupně rozšiřuje, což ovšem přináší potíže farmářům, kterým vlci útočí na dobytek. Sami se s vlkem ale nejspíš nesetkáte, protože, až na tyto případy, se drží spíše dále od lidských obydlí. I toto se ovšem mění s nahlášeným pozorováním vlků jen kousek za Prahou.
Dalším poměrně vzácným druhem je rak kamenáč (Austropotamobius torrentium Schrank 1803), který se objevuje v bystřinách kolem Padrťských rybníků společně s rakem říčním. Tyto dva původní druhy raka žijící v České republice jsou plošně vytlačovány invazivními druhy raků (rak signální a rak pruhovaný), které se rychle rozmnožují. Tyto druhy jsou též přenašeči tzv. račího moru, onemocnění, na které naši raci ve velkém vymírají. Naši původní raci jsou proto zákonem chráněni. Jejich výskyt v této lokalitě také značí čistotu vody a okolního prostředí. V oblasti Padrťských rybníků vytvořili pracovníci AOPK a VLS několik tůní. Tyto tůně zadržují v krajině vodu a poskytují útočiště pro mnoho druhů závislých na vodě, jako jsou čolci a různé druhy žab. AOPK tak činí v rámci revitalizace padrťských mokřadů, které byly v minulém století vysušovány. Tyto tůně jsou vytvářeny za pomocí bagrů, případně vojenské techniky. V okolí Padrťských rybníků se též vyskytuje orel mořský. Tento vzácný dravec zde má své loviště a byl zde opakovaně pozorován.
Vrcholy dnešní Brdské vrchoviny vznikly v prvohorách, přesněji řečeno v období kambria. Právě z této doby nám zde zůstaly horniny vzniklé sedimentací, jako například pískovce, břidlice a slepence, ze kterých je také složen vrch Třemšín. Právě zmíněné břidlicové oblasti jsou ideální pro hledání fosilií.
Brdská vrchovina se výškově pohybuje v rozmezí 350-865 m. n. m. a právě díky tomuto reliéfu si Brdy udržují v celku chladnější klima. Ročně zde spadne 550-800 milimetrů srážek, což je znatelně více než v ostatních částech středních Čech. Chladnější klima také způsobuje, že rostliny zde vykvetou později než jinde a poté i déle vydrží. Déle se zde také drží sněhová pokrývka, která se může objevit již v podzimních měsících a zmizí až s příchodem jara. Toto se ovšem liší rok od roku. Celkově nadprůměrné srážky se podepisují i na řekách a bystřinách. Většinu vody odvádějí řeky Litavka a Klabava, které se poté vlévají do Berounky.
Brdská vrchovina se dělí na několik menších částí. Hřebeny se nachází nejblíže Praze a jejich nejvyšším bodem je Studený vrch (660 m. n. m.). Od Dobříše po Spálené Poříčí se rozprostírají Brdy. Na většině území této části se nachází již několikrát zmiňovaná chráněná krajinná oblast. V oblasti kolem Příbrami se rozléhá Příbramská pahorkatina. Nejvyšším bodem této části je vrch Vojna (667 m. n. m.), nedaleko kterého se nachází již dříve zmiňovaný Památník Vojna.
Od Zbraslavi prochází skrze Brdy i Svatojakubská cesta, přesněji řečeno její Všerubská trasa, která poté vede přes Dobříš, Příbram a Klatovy dále do Německa. Tato celoevropská poutní cesta, která má svůj konec ve španělském Santiagu de Compostela, též vede přes Třemšín a její trasu kopíruje z vrcholu zpátky do Hutí i tato moje naučná stezka. Důležité je dodat, že cesta nemá jeden oficiální začátek, poutníci si tedy mohou vybrat, odkud svoji pouť započnou. V roce 2022 se například z portugalského Porta vydalo více než 439 tisíc cestovatelů. Není tedy těžké pochopit, že jde o nejpopulárnější poutní trasu na celém světě.
Český Archimedes, jak je tento vynálezce někdy nazýván, se narodil 11. května 1809 v Praze. I přesto, že se narodil v Praze, strávil většinu svého života prací pro Pražské Arcibiskupství v lesích na Rožmitálsku. Během této doby vynalezl několik velmi užitečných přístrojů. Prvním z nich byl Gangloffův dendrometr, přístroj na měření tloušťky kmene stromů. V roce 1855 si nechal patentovat Gangloffovu šindelku. Tento stroj umožňoval výrobu řezaného a hoblovaného šindele. Výrobní proces se oproti ruční výrobě urychlil. Za jeden den byl zkušený řezbář schopen vytvořit přibližně 150 šindelů. Dále také vynalezl stroj na tvorbu zápalkových dřívek (1876) a stroj na výrobu floků (1877). Gangloff byl velmi ohromený převážně Třemšínským pralesem, který však za jeho života téměř kompletně vymizel. Karel Daniel Gangloff zemřel 7. února 1879 na záchvat mrtvice, který ho potkal během jeho procházky. Dnes ho připomíná pomník, který se nachází vedle Třemšínské boudy.
Johana z Rožmitálu se narodila roku 1430 v Rožmitálu pod Třemšínem do šlechtického rodu Pánů z Rožmitálu. Tato, na první pohled řadová, šlechtična by se asi neproslavila, kdyby se v roce 1458 neprovdala za Jiřího z Poděbrad, tehdejšího českého krále, a nestala se tak jedinou českou královnou, která pocházela z tuzemského rodu. Páni z Rožmitálu byli ovšem s králem propojeni ještě více. Jaroslav Lev z Rožmitálu, Johanin bratr a ten, který ji králi doporučil ke sňatku, byl jedním z členů výpravy, která byla vyslána za účelem sjednocení Evropy. Zpátky k Johaně, po svatbě s Jiřím byla 8. 5. 1458 korunována českou královnou. Právě ona byla jakýmsi prostředníkem v uklidnění tehdejší politické situace v Českých zemích. Jiří z Poděbrad byl kališník, a právě sňatkem s katolickou šlechtičnou si udobřil ostatní katolické šlechtice. Na královském dvoře hrála Johana poměrně velkou roli, někdy též nahrazovala Jiřího ve vládě v dobách jeho nepřítomnosti a byla královou pravou rukou.
V roce 1466 byla papežem vyhlášena křížová výprava do Čech a roku 1470 uherský král Matyáš Korvín obešel Jiřího vojsko táhnoucí do Slezska. Johana se sama postavila do čela vojska bránícího město Prahu a vytáhla proti nepřátelskému vojsku. Nakonec ale k žádnému střetu nedošlo, protože se Matyáš otočil zpátky na Moravu, když se dozvěděl že se Jiří vrací. Po Jiřího smrti se zapojovala do volby nového českého krále. Díky ní byl na trůn zvolen Ladislav Jagelonský. Uzavřeli mezi sebou smlouvu, Johana se stala zemskou správkyní a zůstala jí všechna dosavadní práva. Zbytek života dožila v Mělníku, kde roku 1475 zemřela.
Jan Čáka, pražský rodák, se narodil 12. června 1929, ale od svých patnácti až do své smrti bydlel v Příbrami. Vystudoval grafiku a po vojně 13 let pracoval v příbramských dolech jako kreslič důlních map. Po této éře se konečně stal umělcem na volné noze a v roce 1969 mu vyšla první kniha, Po Brdech se chodí pěšky, která získala velmi rychle skvělý ohlas. Jeho styl psaní se uchytil a roku 1983 mu vyšla kniha Brdské toulání. Po nějaké době vyšly obě knihy spojené s názvem Toulání po Brdech. Jeho práce, která mu zároveň byla jeho největším koníčkem, zahrnovala převážně hledání v archivech a zpovídání pamětníků událostí, o kterých ve svých knihách psal. Svá díla si zároveň i ilustroval a mezi jeho četné kresby patří i Brdská vločka, kterou vytvořil pro místní Skaut, kterého byl sám i členem. Kvůli tomu byl během normalizace pronásledován Státní bezpečností. Jeho poslední kniha o Brdech, Střední Brdy – krajina neznámá, vyšla v roce 1998. V této knize si Čáka přeje, aby se Brdy, tehdy ještě vojenský újezd, znovu otevřely pro veřejnost, což se mu v roce 2016 vyplnilo otevřením CHKO. Včetně literatury o Brdské vrchovině napsal celkem patnáct knih a dvacet obrazových děl. Jan Čáka zemřel 2. září 2018. Dnes je po něm pojmenována vyhlídka na vrcholu Praha.
Český romantický skladatel, učitel a spisovatel Jakub Jan Ryba se narodil 26. 10. 1765 v Přešticích. Byl to druhorozený syn Jakuba Jana Ryby a Rozalie Magdaleny, rozené Kraníkové (jeho starší bratr, Jan Václav, zemřel pouhých 15 dnů po porodu o rok dříve). Byl pokřtěn jako Jakub Šimon. Hudba mu proudila v krvi, jelikož jeho otec pracoval v Rožmitále od roku 1750 jako podučitel a od roku 1771 jako varhaník v Nepomuku a jeho matka byla zpěvačkou. Školní výuka mu nevyhovovala, zato doma ho vedl otec k dobrému vzdělání ve hře na housle a skladbě. Své první skladby napsal již kolem devíti let. Ve dvaadvaceti se Ryba přestěhoval do Rožmitálu a nastoupil zde jako zastupující učitel v místní škole. V prvních měsících se ovšem v práci osvědčil tak moc, že byl nakonec dosazen na místo učitele a původní učitel, Ondřej Poddaný, odešel do důchodu a o rok později zemřel. Ve stejné době také dostal místo tzv. regenschoriho neboli ředitele kůru. Na těchto místech Ryba působil 27 let až do své smrti.
V roce 1790 se oženil s Annou Laglerovou. Dohromady se jim narodilo 13 dětí, ale pouze sedm se jich dožilo dospělosti. Jeho vzdělanost a ušlechtilost, kterou se řídil, byla ovšem trnem v oku jak normálním lidem, tak i místní šlechtě. Ne jednou se dostal do sporu s místními obyvateli, kterým se nelíbily zvyšující se poplatky, které platili Rybovi za jeho učitelskou práci. Ryba si však vždy žádal jen to, co opravdu potřeboval.
V Rožmitále vznikla většina Rybových zásadních děl, které ovšem komponoval převážně po nocích, jelikož se přes den naplno věnoval učení. I tato přepracovanost a vyčerpání mohla společně s celoživotními duševními problémy přispět k jeho postupnému propadání depresím a úzkostem. Nakonec spáchal 8. 4. 1815 sebevraždu v lese nedaleko od obce Voltuš. Dnes se na tomto místě nachází jeho mohyla.
Jakub Jan Ryba se proslavil především svojí Českou mší vánoční, která se i dnes hraje každé Vánoce v kostelích po celém Česku, a která neodmyslitelně patří k varhanům kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále, na které Ryba osobně hrával.