„Jedeme v otevřených dobytčácích, šedesát až sto lidí ve vagonu. Škvírou mezi prkny se dívám ven, snažím se rozluštit, kde jsme. Vidím nápis: Praha, Československo a na peroně stovky lidí. Povzbuzují nás, ať vyskočíme. Je to úžasný pocit, když víte, že by vám někdo pomohl, ale my nemůžeme riskovat. Pokud vyskočíme, bude nás to stát život. Jsme napůl mrtví, nemůžeme běžet dost rychle. Esesáci by po nás okamžitě stříleli.
Sotva stojím na nohou. Chtěl bych spát, spát, už mě ani nic nebolí. Tohle je určitě konec. Můj kamarád Motko odhrne mrtvá těla, a tak získáme trochu místa ve vagonu. Nikdo už nemá sílu starat se o ostatní, kteří umírají. Ráno zastavujeme na nádraží, kápo se chce zbavit mrtvol, a tak musíme ven, vytahujeme těla a nosíme je do přistaveného vagonu. ,Pěkně je tam srovnejte, nebojte se toho,‘ říká esesák. ,Honem, honem, už musíme jet,‘ křičí na nás. Vagon je plný těl.“
zapsal Harold Janiak - uprchlík z transportu, který se právě zde skrýval
V druhé polovině ledna 1945 projížděly přes Kolín a sousední Velim vlaky z Osvětimi. Nacisté chtěli tento koncentrační tábor zlikvidovat dřív, než přijde sovětská armáda. Tisíce vězňů putovaly v otevřených uhlácích do vnitrozemí Říše. Transporty směřovaly do Mauthausenu, Buchenwaldu, Bergen Belsenu a dalších táborů. Když 19.1.1945 jeden vlak projížděl Velimí, několik vězňů vyskočilo. Věděli, že riskují život, ale museli to zkusit. Tři byli okamžitě zastřeleni, ale šesti z nich se útěk podařil, běželi mrazivou nocí a po třech kilometrech se dostali do obce Sokoleč, kde se jich ujali místní, kteří jim zařídili úkryt v lese, kam jim nosili až do konce války jídlo.
Takto v roce 2015 pro Lidovky vzpomínal Stanislav Kyjovský, kterému v době konce 2. světové války bylo šest let:
„S tátou jsme jim vozili jídlo, do lesa. Ptal jsem se ho, proč je vzadu na sáňkách větev, a on mi řekl: To je jako liščí ocas, musíme zamést stopy. Chodili jsme k nim několikrát týdně. Celkem se jim vedlo dobře, ale ten jeden Polák, Epstein Hänkel, měl tyfus, po pár dnech zemřel, tak ho pohřbili v lese a našli si skrýš o kilometr dál,“ vypráví Stanislav Kyjovský a pokračuje: „Náš táta o nich často mluvil, zajímalo ho, co se s nimi stalo. V roce 1965 dostal dopis z rumunské ambasády, prý to je úmrtní list jednoho z těch uprchlíků, který se jmenoval Leopold Genuth. A pak si pamatuju ještě jednoho, byl to polský Žid Mendel Janiak. Po válce nám psal, že jezdí po světě a hledá své příbuzné."
Na snímku z května 1945 jsou nejen vězni, ale také rodiny, které se do záchranné akce zapojily.
O KEŠI
Keš vás přivede přímo k památníku protifašistického odboje. Já ji však nazvala "O lidství". Proč? Protože právě takovéto události nejvýrazněji ukazují to, čím lidé opravdu jsou. Na jedné straně jsou schopni neuvěřitelných krutostí s cílem opravdu ublížit, na straně druhé dokáží pomoci v nouzi někomu úplně neznámému, aniž by brali ohled na svůj vlastní život, i když dobře vědí, že je taková pomoc opravdu může život stát. A mezi těmito dvěma póly je obrovská masa lidí, kterým se říká "mlčící většina", která si hledí svého ... bohužel právě její mlčení umožňuje těm prvním jejich vzestup.
Nemlčme !!!