František Sušil

(14. června 1804 – 31. května 1868)

Člověk, který zachránil moravskou lidovou píseň.

Ano, je to trochu nadsázka, ale nebýt jeho úsilí, bylo by velké množství moravských lidových písní dnes již zapomenuto. Mohlo by se zdát, že se s tímto hudebním žánrem moc nesetkáme, ale z jeho sbírky se opravdu čerpá dodnes. Důkazem jsou např. Čechomor, Hradišťan, Vlasta Redl, Hana a Petr Ulrychovi, Jaroslav Hutka nebo Musica Bohemica. Jeho sborník písní nechyběl ani v knihovně Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka nebo Bohuslava Martinů.

František Sušil byl přední národní buditel, překladatel, básník a teologický badatel. Nebudu zde popisovat (resp. kopírovat) jeho život a dílo. Kdo má zájem, najde na internetu (viz např. odkazy níže). Zde uvedu pouze to, co mě osobně nejvíce zaujalo, a sice to obrovské úsilí, které věnoval sběru a třídění moravských lidových písní, čímž velkou měrou přispěl k uchování a rozšíření odkazu moravské kultury.

Podnět k hudebnímu sběratelství dal Sušilovi ještě za studií František Čelakovský, který chtěl doplnit svůj sborník „Slovanské národní písně“ o písničky typicky moravské. Sušil začal s nadšením přepisovat ty, které znal ze svého působení v Rousínovské kapele a mezi venkovany hledal další. Z vydání Čelakovského sborníku nakonec sešlo, v Sušilovi ale klíčila zvědavost. Jestliže byl schopen jen v Rousínově a okolí najít skoro dvě stovky písní, kolik se jich asi skrývá na celé Moravě?

Jakmile získal v roce 1837 pozici profesora, začal lidovou hudbu systematicky shromažďovat a třídit. Jakožto profesor slovutné církevní univerzity mohl o pomoc požádat každého venkovského kantora a faráře i v těch nejzapadlejších obcích a osadách. Nejprve se snažil získávat materiály korespondencí, brzy ale zjistil, že se učitelé a duchovní snaží texty upravovat a že na jejich schopnost hudebního zápisu není spoleh. Začal proto po moravském venkově cestovat sám a svému poslání věnoval celé prázdniny, svátky i víkendy. V metodice Sušilovy práce se nezapře svědomitý akademik. Své cesty pečlivě plánoval a připravoval. Na faře, ve škole či v hospodě si nechal shromáždit místní muzikanty, zpěváky a pamětníky. Poslouchal jejich písně a po jednom nebo dvou přehráních je spolu s textem přepsal do notového zápisu. Díky této metodě se dostal k obrovskému množství písní a melodií a ve své sbírce je pro přehlednost musel roztřídit do mnoha kategorií. Mnoho materiálu mu ale také uniklo. Zaznamenal například poměrně málo písní tanečních, protože se lidových slavností a tanečních zábav jako kněz nezúčastňoval. V notovém zápisu se také drží pouze zpěvu a opomíjí instrumentální pasáže a vyhrávky, které jinak k písničkám neodmyslitelně patří. Úplně pak ve sbírce chybí různé lechtivé popěvky a sprosťárničky, kterých je moravský folklor plný. Vesničané se je zkrátka styděli před panem profesorem zpívat. 

Když Sušilova sbírka „Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými“ v roce 1860 vyšla, nikdo nemohl tušit, jaký poklad se v ní skrývá. Úctu budí už samotným rozsahem, protože obsahuje 2559 textů a 1882 nápěvů, často v několika variantách z různých koutů Moravy. Sušil je posbíral v 276 obcích 54 krajových oblastí. Všechny jsou zaznamenány v autentickém nářečí, protože se Sušil striktně držel zásady aby „při textu rovně jako při nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo." Aby se vyhnul zapisování písní přejatých, porovnával melodie i texty se sbírkou českých lidových písní Karla Jaromíra Erbena a s přepisy písní německých, polských, litevských, ruských a srbských.

Zdroje:

wikipedia | Internetová encyklopedie dějin Brna | Reflex

Jak na keš:

Na úvodních souřadnicích keš nehledejte, není tam. Stojí tam ale rodný dům Františka Sušila s pamětní deskou (ta se nachází nezvykle vysoko a jen tak si ji člověk nevšimne). Hned vedle stojí po něm pojmenovaná ZUŠ, před kterou se nachází pomník.

Klíč k nalezení finálky nese na svých bedrech sám František Sušil:

N 49°12.kh', E 16°52.sn'