Dnešní event je součástí eventového streaku "300 eventů s Casanovou" s pořadovým číslem "248" a je věnovaný básníkovi a učiteli Karlu Vokáčovi.
Karel Vokáč byl český básník, učitel a účastník protinacistického odboje.
Karel Vokáč se narodil 28. října 1903 ve Zbiroze na Rokycansku. Po pádu monarchie tak narozeniny slavil spolu se svátkem vzniku samostatného Československa. Po složení maturitní zkoušky se dal v roce 1922 na pedagogickou dráhu. Na svých učitelských štacích neopustil Rokycansko. Učil v obci Těně, později v městech Mýto a Mirošov. Od roku 1928 zakotvil ve Strašicích u Rokycan, kde nejen učil, ale také režíroval místní strašické ochotnické divadlo.
Povoláním byl učitel, politickým přesvědčením sociální demokrat, osobnostním založením básník. Za svého života vydal 12 knížek, básnických sbírek a próz. Byl vedoucím redaktorem edice poezie Stín. Pravidelně přispíval do plzeňské Nové doby a řady literárních časopisů. V Rokycanech se podílel (i se svou ženou) na vydávání měsíčníku Mladé Rokycansko.
Když Karel Vokáč napsal pohádky, prvními posluchači byli jeho žáci ve strašické škole. Knižně pak vyšly ještě za války pod názvem Uhlířské pohádky. Vokáč byl už tehdy zavřený v nacistickém vězení. Když za ním byla jeho rodina na návštěvě, ještě mu knížku mohli přes mříže ukázat. Do ruky si ji ale už vzít nesměl.
Přátelil se s významnými umělci. Mezi ně patřil například český básník, spisovatel a malíř Ladislav Stehlík nebo básník, spisovatel, novinář a překladatel Jaroslav Seifert.
Karel Vokáč se za protektorátu zapojil do aktivit několika ilegálních protifašistických odbojových skupin. Mimo jiné ukrýval Františka Bělohlávka skrývajícího se v ilegalitě. František Bělohlávek byl slévač z plzeňské Škodovky, který pomáhal distribuovat ilegální tisk do Plzně. Tento tisk zajišťovala ilegální skupina působící ve Zbiroze, jejímiž aktivními členy byl městský úředník Josef Lhotka spolu s Aloisem Holubem a Arnoštem Šmídem. Když gestapo Vokáče hledalo pro jeho odbojovou činnost, sám se přihlásil. Bál se, aby rodina netrpěla za něho.
Na jaře roku 1944 oznámil Jaroslav Seifert přátelům, že 1. března byl gestapem zatčen jeho přítel básník Karel Vokáč, učitel ze Strašic u Rokycan. Vokáčovu zatčení předcházelo 17. února 1944 zadržení ředitele školy ve Zbiroze, Antonína Rotta. Oba dva byli 10. května 1944 odsouzeni za přechovávání osob nepřátelských říši k trestu smrti.
Karel Vokáč byl uvězněn v pankrácké věznici v cele číslo 34 v oddělení IIa. Stačil se tu setkat se svým známým, básníkem Jindřichem Vichrou, který zde byl už nějaký čas vězněn. Společný pobyt obou básníků na cele odsouzených k smrti netrval dlouho. Vichra byl o dva dny později popraven.
Dne 24. května 1944 odeslal ilegálně Karel Vokáč (prostřednictvím vězně Karla Rameše) dopis adresovaný Jaroslavu Seifertovi s následujícím textem:
Drahý Jaroslave Seiferte,
jsem odsouzen k smrti. Má vina není tak veliká. Můžeš mi trochu pomoci? Upozorni některého ze známých německých redaktorů a přimluvte se u stát. návlad. Upozorni na mou lyriku "Utkáno z dýmu". Ten stát. návladní se jmenuje Ludwig.
Zdraví Tě Tvůj Vokáč
V době svého věznění napsal Karel Vokáč několik básní. Některé byly věnovány spoluvězňům, jiné se zachovaly v opisech díky Karlu Ramešovi. Zde je první z nich. Byla napsaná 30. dubna 1944 a věnovaná spoluvězni Ludvíku Maršovi:
Domov mě volá v skřivánčí písni,
vánků se zeptá, ach, co vím?
I já tě volám, domove sladký,
proťatá ústa mřížovím.
Ty znáš mou touhu, domove krásný,
znám já tvou bolest, ty mou též.
Ze stesku nová touha se rodí
i ty ji k nebi vyneseš.
Volám tě volám, domove sladký,
proťatá ústa mřížovím.
Slyším tě, slyším, domove krásný
protože navždy o tobě sním.
Dne 12. července 1944 v 16:14 byl Karel Vokáč spolu s Antonínem Rottem popraven.
Od roku 1990 nese základní škola ve Strašicích čestný název ZŠ Karla Vokáče Strašice.