Zvu Vás na krátkou procházku s pěkným výhledem na Losinou, spojenou s odlovem mé první založené keše nejen k výročí 25 let Geocachingu, ale i k osobnímu výročí 500 odlovených keší a 11 let hledání keší. 
Léta Páně 1711, po uplynutí 115 jar od ukončení posledního kutání pro pana Vítka a pana Voka z Rožmberku, šťáhlavská hraběnka Antonie Josefa Černínová poručila obnovit těžbu ve Stříbrných Horách losinských, jenž tenkrát vykoupila za 400 zlatých od zchudlého Jana Jindřicha Kokořovce. Práce v dole byla sice těžká, ale dobře placená, a tak se sem z okolního kraje scházelo mnoho horníků. Mezi nimi jsem byl i já, Antonín Mehrlink ze Starého Plzence, a rád bych vám vyjevil svůj příběh.
Vyrůstal jsem v chudobě a od útlého mládí jsem po zesnulém otci nesl odpovědnost za svou matku i mladší sourozence. Každý den jsem se snažil vydělat dostatek peněz, abych nás všechny uživil, a proto jsem rád a bez váhání následoval pozvání svého přítele Josefa Kratochvíle za lepším výdělkem do hornické osady Stříbrné Hory nad Losinou.
Život na jámách byl však tvrdý a nebezpečný. Ze štol Alžběty jsme museli neustále čerpat vodu, a proto hraběnka dokonce pozvala německého inženýra Antonína Schultze, který měl zdokonalit naše čerpadla. Svou práci však nedokončil, neboť již v roce 1715 zemřel.
Nově otevřené štoly Vojtěšská a Antonínská měly s vodou obdobný problém, nejčko byly vyhloubeny po obou březích pramene potůčku - levého přítoku do Losinského potoka. Jen starý důl Miserere zůstával suchý, neb stával dál od ostatních dolů i pramenů, umístěný více k polední a západní straně od poddolované Kolíbky. Nebezpečí ale nakonec číhalo i zde – v předjaří roku 1714 jsem právě tu ztratil svého přítele Josefa, jenž zhynul na jedovatý puch. Smutek z této ztráty mě provázel i na podzim téhož roku, kdy jsem byl pozván na svatbu svého šichtmistra France Karla Wildta a panny Marie Josefy Kuttenhausserinové, komorné Její Excelence hraběnky Černínky. Ve víru veselí se však má pozornost upřela na mladou a líbeznou obsluhující děvečku.
O několik týdnů později jsem se s onou dívkou znovu setkal v losinském šenku, kam jsem výjimečně s přáteli horníky zavítal. Dívka se představila jako Kateřina Koudová. A já, ačkoliv jsem každý týden posílal domů veškerý svůj výdělek, tentokráte si nechal pár drobných, abych mohl opět posedět v hospodě.
Katynce jsem se dvořil a nadbíhal jí, až se i ona nakonec do mě zamilovala a naše tajná setkání pak byla stále častější. Jednoho zimního rána, na svátek svaté Barborky, naší hornické patronky, mi růžolící Kateřina oznámila, že pod svým srdcem nosí moje dítě, a naznačila, že bych snad měl pomýšlet na svatbu.
Však jak jsem mohl, žádné jmění jsem neměl, anžto jsem úplně sám živil rodinu. Poté, co Kateřina 28. května 1718 porodila naši nemanželskou dceru Evu, byla s hanbou vypuzena ze služby u losinského hostinského. Pro mě si následně přišli biřici. Odsoudili mě ke třem týdnům žaláře a měl jsem dostat ještě veřejný výprask na pranýři při čtvrtečních trzích a poté být propuštěn z práce v dolech. Slíbil jsem však, že si Katynku nejpozději do prvních narozenin našeho dítěte vezmu za manželku, a tak jsem se krom žaláře dalšímu trestu vyhnul.
Seděl jsem ve sklepení pod Plzeneckou rychtou, odkud jsem vyhlížel na Radyni, a zoufale přemýšlel, jak získat dostatek peněz pro svou budoucí rodinu. Nenapadl mě jiný čestný způsob, i rozhodl jsem se zkusit nepoctivý a nejtvrději trestaný způsob.
Když jsem se vrátil do práce na důl Alžběta, začal jsem v podolcích po kouskách vynášet stříbrnou rudu. Nabytý poklad jsem skrýval v truhlici v lese, kousek za cechovním stavením se zvoničkou, která vždy oznamovala začátky i konce směn.
Hlavní stavení stálo hned naproti dolům Alžběta a Vojtěch, které byly hloubeny pod vrchem Kolíbka, později nazývaným Vinařovic vrškem. Já jsem svůj poklad skrýval na opačnou stranu, kousek nad místa, kde mohl být pod povrchem Antonínský důl.
Věřil jsem, že díky svému pokladu zajistím Katynce slušný život bez hanby a že bychom se snad i s dostatečným jměním mohli stát dokonce domkáři. Čekal jsem jen na vhodného kupce, který se nebude pídit po původu stříbra. Ano, i takový k nám jedenkrát ročně zavítal, vždy okolo poutě na svatého Vojtěcha. Měl jsem tedy ještě pár týdnů času.
Osud ale měl jiné plány. Když jsem jednoho dne opět bral rudu v nejhlubší štole Alžběty, dohořel mi lůj v kahanu a tak jsem se ocitl v nepropustné tmě. To nebývalo nic neobvyklého, a než jsem si zapálil další, stihl jsem se i rychle pomodlit: "Svatá Barborko, buď mi štítem, ať kámen nepadne, ani voda nezaleje," ale pak se ozvalo z kamene podivné tiché klepání. To už však bylo zlé znamení, tak nás totiž důlní skřítci - permoníci, varovali před neštěstím.
Neustále přitékající voda podemlela výdřevu a celá šachta se zřítila. Zavalily mě tuny zeminy a kamene.
Místo svatebních zvonů se tak Stříbrnou Horou rozezněl umíráček.
A poklad? Ten zůstal tam, kde jsem jej ukryl – pod velikým dubem v lese, čekající na toho, kdo jej jednoho dne možná objeví. A když se mu to povede, do truhlice dostane se klíčem s číslem dne a měsíce, kdy se nám s Kateřinou narodila dcerka.
Příběh je sepsán na základě skutečných událostí.
Zdroje:
Na stopě (pre)historii západních Čech 6 - Stříbrné doly u Losiné v 16. století, Ing. Petr Mikota
Matriční kniha narozených 1718, Chválenice
Časopis Kuděj 1/2012 - Stříbrná Hora u Losiné, Petr Rožmberský
Perokresba Georgia Agricoly, povšimněte si proutkaře hledajícího stříbrnou žílu.
A - šachta; B, C - chodba; D - další šachta; E - štola; F - ústí štoly
Line drawing by Georgio Agricola, note the dowser looking for a silver vein.
English version:
Silver Mountain near Losiná
I invite you for a short walk with a nice view of Losiná, combined with the capture of my first cache, not only to celebrate the 25th anniversary of Geocaching, but also to celebrate my personal anniversary of 500 caches captured and 11 years of searching for caches.
In the year of our Lord 1711, after 115 years had passed since the end of the last mining for Mr. Vítek and Mr. Vok of Rožmberk, the Countess of Šťáhlavy - Antonie Josefa Černínová ordered the restoration of mining in Silver Mountain near Losiná , which she had bought for 400 gulden from the impoverished Jan Jindřich Kokořovec. The work in the mine was hard, but well paid, so many miners from the surrounding region came here. Among them was me, Antonín Mehrlink from Starý Plzenec, and I would like to tell you my story.
I grew up in poverty and from an early age, after my late father, I was responsible for my mother and younger siblings. Every day I tried to earn enough money to support us all, which is why I gladly and without hesitation followed the invitation of my friend Josef Kratochvíl to work in the mining settlement of Silver Mountain for a better income.
However, life in the mine was hard and dangerous. We had to constantly pump water from the Alžběta adit, which is why the countess even invited the German engineer Antonín Schultz, who was supposed to improve our pumps. However, he did not finish his work, as he died in 1715.
The newly opened adit Vojtěšská and Antonínská had a similar problem with water, as they were dug along both banks of the source of a small unnamed stream - the left tributary to the stream Losinský potok. Only the old Miserere mine remained dry, because it was located further away from other mines and springs, located more to the south and the west of the undermined hill Kolíbka. But danger eventually lurked here too – in the early spring of 1714, I lost my friend Josef here, who died from the poisonous stench. The sadness of this loss accompanied me even in the autumn of the same year, when I was invited to the wedding of my shiftmaster, Franz Karl Wildt, and the maiden Marie Josefa Kuttenhausserin, chambermaid of Her Excellency Countess Černínová. In the whirlwind of mirth, however, my attention was fixed on the young and lovely serving girl.
A few weeks later, I met the girl again in the tavern in Losiná, where I exceptionally had visited with my miner friends. The girl introduced herself as Kateřina Koudová. And I, although I sent home all my earnings every week, this time I kept a few pennies so that I could sit in the pub again.
I courted and courted Katynka until she finally fell in love with me, and our secret meetings became more and more frequent. One winter morning, on the feast of Saint Barbara, our patron saint of miners, the rosy-cheeked Kateřina announced to me that she was carrying my child under her heart, and suggested that I should perhaps think about getting married.
But, how I could do it? I had no fortune, because I supported the family all by myself. After Kateřina gave birth to our illegitimate daughter Eva on the 28 day of May in 1718, she was shamefully dismissed from her job at the Losiná innkeeper's. The guards then came for me. I was sentenced to three weeks in prison and was to receive a public flogging on the pillory at the Thursday markets and then be released from work in the mines. However, I promised to marry Katynka no later than our child's first birthday, so I avoided any further punishment besides prison.
I sat in the cellar under the Plzeňská rychta, from where I looked out over castle Radyně, and desperately thought about how to get enough money for my future family. I couldn't think of any other honest way, so I decided to try the dishonest and most severely punished way.
When I returned to work at the Alžběta mine, I began to take out the silver ore in pieces from the adit. I hid the acquired treasure in a chest in the forest, a little behind the guild building with a bell that always announced the beginning and end of shifts.
The main building stood right opposite the Alžběta and Vojtěch mines, which were dug under the Kolíbka hill, later called Vinařovic vršek. I hid my treasure on the opposite side, a little above the place where the Antonínský mine could be under the surface.
I believed that thanks to my treasure I would ensure Katynka a decent life without shame and that perhaps with sufficient wealth we could even become householders. I was just waiting for a suitable buyer who would not ask about the origin of the silver. Yes, even such a buyer visited us once a year, always around the pilgrimage to St. Adalbert. So I still had a few weeks to spare.
But fate had other plans. One day, when I was again robbing silver ore in the deepest tunnel of the Elizabeth mine, the tallow in my lamp burned out and I found myself in pitch darkness. This was nothing unusual, and before I lit another one, I managed to say a quick prayer: "Saint Barbara, be my shield, may the stone not fall, nor the water flood me," but then a strange, quiet knocking was heard from the stone. However, this was already a bad sign, because the mine elves - the permons - warned us of misfortune.
The constantly flowing water undermined the timbering and the entire shaft collapsed. Tons of earth and stone fell on me.
Instead of wedding bells, the death knell rang out across the Silver Mountain.
And the treasure? It remained where I hid it – under a large oak tree in the forest, waiting for someone who might discover it one day. And if he succeeds, he will get into the chest with the key with the number of the day and number of the month when Kateřina and I had our daughter.
The story is based on true events.