V polorozpadlé kotelně bývalé dětské plicní léčebny v Šumperku, známé jako Sanatorka, stále žije postarší muž jménem Bohumil, kterému nikdo neřekne jinak než „kotelník Bohouš“. Bohouš měl k dětem z léčebny spíše negativní vztah a byl známý svým mrzutým chováním. Tvrdil, že dětský smích mu ruší klid a že jejich kašel mu připomíná zvuk praskajícího potrubí.
Jeho jediným společníkem je opice jménem Žofka, kterou záchránil z cirkusu. Tam byla týraná. Musela od rána do večera žonglovat se vším co bylo po ruce a to se na ní podepsalo. Bohouš navíc trpí těžkou Alzheimerovou chorobou a pravidelně užíval léky, které mu pomáhaly udržet si alespoň částečnou orientaci. Jednoho dne mu však Žofka léky sebrala a schovala je neznámo kam. Od té doby Bohouš vše zapomínal, byl zmatený, a ani si nevšiml, že sanatorium bylo uzavřeno. Přesto každý den chodí do práce, aby zase nějak „zatopil dětem“.
Budova kotelny je v havarijním stavu, okna rozbitá, střecha je poškozená a do budovy zatéká. Bohouš si však neuvědomuje realitu a žije ve své vlastní představě, že stále pracuje pro sanatorium. Žofka mu dělá společnost, občas pro něj někde "koupí" rum a připomene mu, že je čas „přiložit do kotle“.
A tak Bohouš žije dál ve své kotelně, s Žofkou po boku, topí v neexistujícím kotli a za panáka rumu vám bude vyprávět příběhy o dětech, které nikdy neměl rád.