Proč ze šuplíku?
Protože tam nápady mizí, aby zemřely v prachu a zapomnění.
Protože když hledáš jednu věc, najdeš pět jiných, které tě přesvědčí, že jsi sběratel chaosu.
Protože je to hřbitov mizejících per, poslední úkryt nedořešených hlavolamů a pohřebiště skvělých plánů, které nikdy neuzřely světlo světa.
Protože i ty nejgeniálnější myšlenky tam čekají na své zmrtvýchvstání – ale většinou skončí vedle usušené propisky a účtenky na něco, co už dávno nefunguje.
Námořník - Volání přes oceán
V malém bytě v Nejdku sedával starý námořník a radiodůstojník pan Pavel. Dvacet let svého života strávil na mořích a oceánech, naslouchal vlnám, hvězdám i šepotu rádiových vln. Nikdy toho nelitoval – moře mu dalo svobodu, dobrodružství i lásku k vysílání, která ho neopustila ani v důchodu.
Jeho stará vysílačka, oprýskaná léty a cestami, stála na svém místě u okna a tiše šuměla. Pro Pavla to nebyl jen koníček – bylo to jako vracet se domů, do světa, který nikdy zcela neopustil.
Jednoho chladného večera, mezi nepravidelným praskotem a tichými hlasy, zachytil něco jiného.
SOS, SOS...
Signál byl slabý, jako kdyby přicházel z jiného času. Pavel se sklonil blíž k přijímači, zapisoval útržky: japonská jachta, zoufalé volání, souřadnice někde v nekonečném Pacifiku.
Předal zprávu příslušným orgánům, jak nejrychleji mohl. Brzy se doslechl, že loď opravdu existovala. Ale její posádka – tři Japonci – zmizela beze stopy. Žádné trosky. Žádné další volání.
Jako by je moře prostě pohltilo.
Někdy v noci, když Pavel sedával u vysílačky, zaslechl v šumu éteru něco, co připomínalo ten samý signál, slabší, zkreslený – jako ozvěnu, která se toulá světem a odmítá zmizet.
A tak tam dál sedí, naslouchá ztraceným hlasům a přemýšlí, jestli se odpověď někdy vynoří z ticha.
Najdeš i ty ztracený signál?
