Příběh o loretánské kapli, co se málem stala hrobkou
Část 1 – Opat
Leandr Kramář, opat Sázavského kláštera, uléhal na svátek sv. Vavřince 10. srpna 1766 navýsost spokojen. Den se vydařil. Opatem byl již tři roky, nebyl tedy ve své službě úplným nováčkem, na druhou stranu pro něj stále byla spousta věcí nových a byly i dny, kdy o sobě a o tom, co dělal, pochyboval. Ovšem ne dnes. Dnes ho naopak neopouštěl povznášející pocit, který zažil při svěcení nově zbudované Loretánské kaple. Požádala ho o to kněžna Karolina Marie Khevenhüller-Metsch, která ji spolu se svým manželem nechala zbudovat nedaleko hranic parku svého zámku Kammerburg.
Pozvání rád přijal, kněžnu měl rád, ale to nebylo to hlavní, co ho k přijetí tohoto úkolu vedlo. Šlo samozřejmě o prestižní událost, Loretánská kaple sice není farní kostel, ale zas to není nějaká kaplička či křížek u cesty. Opat sám sobě poctivě přiznával, že i na tom světském uznání mu záleží. Ale hlavní byl ten až opojný pocit opravdového sepětí s bohem a se všemi zúčastněnými při samotném svěcení. A že tedy byla dnes účast hojná!
Na malou chvilku mu náladu zkazila vzpomínka na podivný sen z včerejší noci. V tom snu viděl sám sebe jako posledního opata kláštera. Viděl se, jak klášter pěšky opouští a vrací se do rodného Benešova, kde působí jako výpomocný kněz v církevní správě. Ale rychle tu vzpomínku potlačil. Proč si kazit krásný den takovými nesmysly.
Část 2 – Kněžna
Na tváři kněžny Karolíny Marie Khevenhüller-Metsch vydržel úsměv po celou cestu zpátky na zámek. Dnes se po obědě vypravila navštívit loretánskou kapli, kterou nechala postavit před dvěma lety. Trvala na tom, že půjde pěšky. Daleko to opravdu nebylo, ale je pravda, že občas si už musela přiznat, že se na ní narůstající věk projevuje. Na svůj tehdejší nápad, vybudovat loretánskou kapli, byla ale stále velmi hrdá. Spolu s manželem zrekonstruovali leccos na zámku, dali v rokokovém stylu přestavět zámeckou kapli, do níž pořídili i nové oltáře. Vybudovali také u zámku barokní zahradu italského typu. Ale loretánská kaple pro ni byla přece jen zcela speciální. Na rozdíl od ostatního, kaple byla opravdu celá jen jejím nápadem a dílem. Její fascinace Pannou Marií sahala až do dětských let a v průběhu života navštívila několik Loret, tedy kaplí zařízených jako příbytek Panny Marie a většina z nich na ni hluboce zapůsobila. Myšlenka na postavení jedné z nich u zámku v ní zrála několik let a dnešní návštěva v kněžně potvrdila, jak správné to bylo rozhodnutí.
Dnešek nebyl nijak speciální a po pravdě řečeno u kaple nikoho neočekávala. Proto ji mile překvapila přítomnost několika poutníků, kteří dorazili vzdát poctu Svaté Panně, zastoupené v kapli nádhernou dřevěnou sochou. Kněžna dobře věděla, kde je její místo ve společnosti, ale zde odehnala protestující služebnictvo a jala se s poutníky rozmlouvat. Jejich přítomnost ji opravdu potěšila a v té chvíli s nimi cítila větší sounáležitost, než by asi její manžel či děti schvalovali. Dětí svému manželovi porodila třináct a osm jich bylo stále naživu. Bůh k ní byl milostiv, málokomu tolik dětí zachoval.
Cestou zpátky kněžna vzpomínala, jak to tu vypadalo za jejího dětství a také na svého otce Jana Adolfa Metsche. Vzhledem k tomu, že neměla žádné bratry, byl její otec posledním mužským potomkem rodu Metsch a rozhodl se svůj rod zachovat alespoň adopcí Mariina manžela Jana Josefa Khevenhüller. Tomu se pak jedenáct let po smrti Karolínina otce podařilo získat císařský souhlas ke spojení jména a erbu rodu Metsch se svým. Kněžna si otce znovu představila a v té chvíli cítila, že by na ni byl hrdý.
Část 3 – Kníže
Kníže Sigmund Friedrich Khevenhüller-Metsch si užíval krásné milánské ráno. V průběhu života sloužil císaři v Portugalsku a na několika místech v Itálii a zejména Itálii si naprosto zamiloval. Miloval středomořské sluníčko a mírné zimy. Milán sice nebyl z tohoto pohledu nejlepší destinací, v níž žil, ale pořád to bylo o hodně lepší než Rakousko či Čechy, tedy země v nichž vyrůstal. Když se v poště dostal k dopisu správce zámku Kammerburg, trošku se zakabonil, tuše nepříjemnosti. K tomuto rodovému majetku neměl žádný vztah a spíše ho otravoval. Však také zprávy od správce byly v poslední době jedním dlouhým seznamem toho, co všechno se na zámku rozpadá a co by bylo třeba opravit. Dopisy vždy končily žádostí o uvolnění potřebné částky. Správci byla třeba přiznat jistá tvrdošíjnost, protože tyto dopisy zasílal stále dokola ačkoliv kníže projevoval zřetelnou konzistentnost v jejich naprostém ignorování.
Dnešní dopis se přeci jenom lišil. Správce psal, že v rámci církevních reforem císaře Josefa II by měla být zrušena i loretánská kaple poblíž zámku a tázal se, jestli kníže nechce nějak zasáhnout. Kníže císařovy reformy vcelku schvaloval. I jemu se zdálo účelné zrušení církevních institucí, zejména klášterů, které bezprostředně nesloužily potřebám lidu a přesunutí jejich majetku ve prospěch institucí jiných, zejména farních úřadů. I jemu se samozřejmě nelíbily některé excesy jako nařízení o jediné obecní rakvi a pohřbívání nebožtíků v pytlích a nebyl překvapen, že zde musel císař ustoupit, protože ani císař se nemůže dlouhodobě postavit všemu lidu, pokud už se najde věc, na níž se lid dokáže shodnout.
Nad správcovým dotazem ale zaváhal. Ačkoliv on ke kapli neměl vůbec žádný vztah, uvědomoval si, že byla srdeční záležitostí jeho matky. Chvíle sentimentality ale rychle odezněla a ani tentokrát neobdržel správce očekávanou odpověď.
Část 4 – Kníže a kněžna
Kníže Karl Faustus Timoleon Maria von Lichnowsky hodil dopis vztekle na zem. O mrtvých jen dobře. Měl svou sestru vždy velmi rád. Ale měl pocit, že by zrovna teď měla být ještě naživu, aby ji mohl vlastnoručně uškrtit. Tiše zaúpěl. Jeho milovaná sestřička. Antonie, provdaná Khevenhüller-Metsch. Jako kdyby ji neznal. Po chvíli rozčilení přešlo a on se začal smát. Opravdu, jako kdyby ji neznal.
Když před čtyřmi lety - léta páně 1870 - zemřela ve věku 51 let, vše se zdálo tak jasné. Roky zmiňovala, jak by se jí líbilo být pohřbená na místě (prý) romantických zřícenin loretánské kaple nedaleko zámku Kammerburg. Nikdo to nebral vážně, přece jen byla na řeči o smrti dost mladá. Když k tomu skutečně došlo, kníže si vzal její přání za své. Rodina jeho sestry příliš nadšení neprojevovala, ale když slíbil, že vše zafinancuje, svolila. V průběhu let 1873 a 1874 nechal kníže na místě zřícenin v neorenesančním slohu vybudovat mauzoleum. Zaplatil za pomník z kararského mramoru, který zhotovil slavný sochař Karl Cauer. Na podstavec pomníku dal vytesat německý nápis, který v českém překladu zní:
„Ve stínu této lesní kaple odpočívej sladce srdce milované matky, odpočiň si v tvé klidné světnici od pozemských útrap a pozemských bolestí! Příliš brzy jsi se s námi rozloučila, přece tobě je dobře, neboť čistě vychutnáváš věčný mír u tvého Boha, kteréhos milovala!“
Pořídil jí nádhernou náhrobní desku, s německým nápisem v českém překladu
„Zde odpočívá bezduché tělo nejjasnější paní Antonie Marie kněžny Khevenhüller-Metsch, rozené hraběnky Lichnowské a Werdenbergové, dvorní dámy císařovny, dámy vysokého Hvězdového kříže a císařského mexického řádu Sv. Karla atd. Narozena 18. 4. 1818. Zemřela 10. 1. 1870.“
Všechno bylo hotovo. Už se chystalo přemístění těla. Kníže se hodlal zúčastnit a už se jen ladil termín.
A teď tohle. V pozůstalosti jeho sestry byl nalezen dopis, který říkal, že by chtěla být pohřbena v kryptě pod zámeckou kaplí. Kde už stejně byla.
Špatná nálada knížete už zcela opustila a ten se ještě dlouho smál.
Indicie můžete zjišťovat, kde chcete, ale v případě různých údajů v různých zdrojích platí ta v listingu, koneckonců, jak by se taky mohl listing mýlit...
A: rok vysvěcení loretánské kaple, ciferace
B: počet písmen v latinském přepisu jména a příjmení posledního sázavského opata, ciferace
C: kolik porodila kněžna Karolína Marie Khevenhüller-Metsch dětí, ciferace
D: císař, jehož kroky vedly ke zrušení kaple, má ve jméně jistou číslici
E: kolika let se dožila kněžna Antonie Khevenhüller-Metsch, ciferace
F: rok dokončení mauzolea, ciferace
N 49° 51.(A+E)B(E+F) E 14° 48.D(C+A-1)B