Ahoj milý kačere,
já jsem ježek ze Starého Srní a vítám Tě v našem lesním království. Našlapuj prosím opatrně a buď jako myška, ať něco nepošlapeš a nevyplašíš moje zvířecí kamarády. Nás, zvířecích bodlináčů, chlupáčů i nechlupáčů, tu žije daleko víc než dvoutlapkáčů. Naši prapraprapra…pra rodiče tu byli daleko dřív, než sem vkročil první člověk. A co Ti budu, milý kačere, povídat od těch dob to tu jde z kopce. Už tu není jako dřív, ale snažíme se tu aspoň s místními dvoutlapkáči žít jako dobří sousedé. Horší je to s některými dvoutlapkáči baťůžkáři, před nimi radši utíkáme a schováváme se. Počkej … čuchám, čuchám … hmmm … Ty voníš jako moc prima kačer, tak to jsi náš kamarád 😊 Povím Ti tedy pár tajemství o zdejším kraji, co mi vyprávěl můj dědoušek ježek, že ví zas od svého dědulanta ježka, a tak dál, až po prvního pradědka ježka, co tu bydlel.
Obr. 1 To sem já ježek ze Starého Srní 😊
Než se rozhlédneš kolem sebe, zavři oči a nadechni se. Cítíš tu vůni lesa a louky? V každém ročním období to tu voní jinak, ale vždycky krásně 😊. Otevři oči a podívej se na všechny strany. Po celém okraji louky je jeden domek vedle druhého. A tomu místu začali ti dvoutlapkáči říkat Staré Srní, neboli Rehberk, protože tu dávno žilo mnoho srnčí zvěře. Když budeš tiše, tak je ještě občas můžeš zahlédnout, ale už jich je míň a schovávají se. A ta louka nebyla vždycky louka. Kdysi tu byla políčka. Vše začalo, když cca okolo roku 1726 přišlo 7 sedláků s rodinami (Weber, Schreiner, Edenhofmener, Gruber, Schötz, Paukner, Hasenkopf). Majitelem Srní byl v té době baron Schmiedel, který ho později prodal kněžně Eleonoře von Mannsfeld. Ta ho v roce 1733 převedla na svého syna Heinricha von Mannsfeld, atd., atd. …. tak nějak to prý bylo. Ale pro nás zvířata to není podstatné. Spíš bylo a je důležité tu společně v poklidu žít s těmi dvoutlapkáči. Na začátku to vypadalo, že ani žádné Srní nevznikne, protože drsné podnebí a kamenitá půda brzy připravily ty první osadníky o síly a chtěli to vzdát a odejít. Ale pak, jak říkával pradědek ježek, nějaký Hans Adam Weber seděl před svojí chalupou smutný a zoufalý, že všechna ta snaha byla marná, a rozhlížel se po okolí. A pak ho z toho snění vyrušilo klepání, když datel hbitě ťukal do stromu. To povzbudilo zoufalého sedláka a řekl si: „Když datel a všechno zvířectvo v lese může tady žít, tak my to taky dokážeme.“ A s novou odvahou se pustili sedláci do díla, a tak to vše začalo. A určitě to tak bylo, protože pradědek ježek si zrovna tenkrát u toho domu pochutnával na dobrém červíkovi a všechno slyšel na vlastní ušiska. 😊
Jak šly roky, tak postupně přibývalo dvoutlapkáčů i jejich domků, jako hub po dešti. Snažili se uživit a žít tu s námi v lesním království, jak se dalo. Aby mohli něco pěstovat a měli políčka, vypálili některé části lesa. Napřed nás to všechny čtyřtlapkáče naštvalo, ale časem jsme to dvoutlapkáčům odpustili. Občas nám totiž dvoutlapkáči pomohli. Abys měl, milý kačere, představu, jak to tu vypadalo, tak se mrkni na mapku z roku 1837. Vidíš, nad domky se zahradami tekl potůček, který byl napájen z plavebního kanálu. Nad potůčkem byly políčka. Pod zahradami za cestou směrem k Hrádeckému potoku byly pastviny pro ovce, kozy a krávy. Ti to měli vymakané, viď? Chytřejší než dnešní dvoutlapkáči. 😊
Obr. 2 Katastrální mapa části Starého Srní z roku 1837
Víš, co to dalo těm sedlákům práce, něco tu vypěstovat? To není jako jinde, jak vyprávěli naši příbuzní bodlináči z nížin. Tady skoro nic neroste. Ale dřív dvoutlapkáči tu neměli jinou obživu, a tak na polích pro vlastní spotřebu pěstovali brambory, zelí, zrní, oves, řepu a len. Ke dvoru většinou patřil kus lesa a louky na pastvu dobytka. Jako přivýdělek se sbírali borůvky, brusinky a houby.
Milý kačere, nebyl to lehký život. Aby sis to dokázal představit, baštili hlavně zelí, brambory a houby. K snídani měli mléko sladké nebo kyselé a máslo nebo sádlo s chlebem, a to samé k večeři. K obědu mívali většinou jídlo z brambor, např. placky, škubánky, knedlíky, nudle nebo šoulet. Zeleninu nahrazovalo zelí, většinou kysané. Například v roce 1811 byla velká nouze. Sud piva stál 100 zlatých, 1 korec žita 50 zlatých a 1 žejdlík omastku stál 5 zlatých a 30 krejcarů. V roce 1817 byla tak velká nouze, že se vařilo jídlo ze šťovíku, kopřiv, bílého a červeného jetele a dokonce i z různých druhů trav. Bída tu bývala často a dvoutlapkáči pořád bojovali s nepříznivým počasím, jako např. v červenci 1929, kdy byla přírodní katastrofa. Při bouřce a vichřici přišli všichni o celou úrodu. Ale o tom Ti povím, kdyžtak jindy. 😊
Obr. 3 Letecký pohled na část Starého Srní z roku 1945
Obr. 4 Letecký pohled na část Starého Srní z roku 1959
Jak můžeš vidět na fotce z roku 1945, tak se tu od roku 1838 moc nezměnilo. Domky a pastviny a políčka byly pořád na stejných místech. Rozdíl nastal až mezi lety 1951 až 1957, to najednou všichni původní dvoutlapkáči odešli s velkým žalem někam pryč a my jsme je už nikdy neviděli. Místo nich přišli jiní dvoutlapkáči a nějaké takové divné, velké a hlučné obludy všechno zbourali. Praděda ježek už si to moc nepamatoval, když to vyprávěl, ale říkal, že pak tu bylo dlouho divné ticho. Ze Starého Srní zbylo jen 5 chalup a už nikdo tu nic nepěstoval a dlouho tu nikdo z dvoutlapkáčů nebydlel. Nevím, co se vlastně stalo, my zvířata tomu dvoutlapkáčovému světu nerozumíme. Ale naštěstí tu teď zase žijí někteří hodní dvoutlapkáči a zase tu mají svoje doupata, ale už tu nikdo nic moc nepěstuje. Tak si tak říkám, co asi všichni jí? Nevím, …, ale dostal jsem z toho vyprávění děsný hlad, a tak si jdu dát jednu žížalku na zub. Až najdeš moje geodoupě a přijdeš na návštěvu, tak Ti taky připravím něco k snědku, třeba šumavskou kulajdu. 😊
Těším se na Tvoji návštěvu,
ježek ze Starého Srní
P.S. Logbook tam je, jen jsem ho snědl, jako vlk Karkulku :-)
Obr. 5 Současný výhled na Staré Srní z louky, na které kdysi bývala políčka
Zdroje:
- Kronika Obce Srní (1929–1974), dostupné z: https://www.portafontium.eu/chronicle/soap-kt/00915-obec-srni-1929-1974
- Archivní mapy a letecké snímky, dostupné z: https://ags.cuzk.cz/archiv/
- Vyprávění od místních ježků 😊