Šumavské hvozdy
Vítejte u dalšího dílu naší rodinné sérii věnované Šumavskému Královskému hvozdu, jeho obyvatelům, jejich životním podmínkám a královským privilegiím, územnímu a geografickému členění a nakonec také jedné místní historické památce. Tento trail zahrnuje sedmnáct kapitol, které na sebe tematicky navazují, podobně jako v samotném Šumavském Královském hvozdu, kde vše souviselo se vším – jak v přírodě, tak v životě lidí.
Většina z Vás Šumavu a její místa už jistě zná, přesto možná při plnění jednotlivých keší objevíte nové, dosud neznámé informace, nebo si osvěžíte zapomenuté. Pokud se rozhodnete projít tento trail osobně, budeme rádi, když navštívíte i popisovaná místa a tak osobně poznáte místní komunitu. A pokud byste měli chuť, obohatit si tuto cestu ještě o další nálezy, nedaleko této série se nachází keše našeho kamaráda Metal Breatha.
Na tvorbě této série se podílel celý rodinný spolek filda6, KatomadraTůmovi, jafi99, Han_ka a Maty15920.
Rád bych také poděkoval betatesterům. Jmenovitě Janě Eyr s Fifkas za betatest listingů a Anjelemu s jafi99 za betatest v terénu a pomoc při instalaci. Všem ještě jednou velmi děkuji za věnovaný čas a ochotu mi pomoci.
S pozdravem filda6.
Nezapomeňte u jednotlivých keší, vždy dočíst listing až do konce a zjistit si bonusovou indicii pro keš Šumavské hvozdy 18.
Šumavské hvozdy 3:
Šumavská řemesla
Rýžování zlata
Rýžování zlata bylo jedním z fenoménů našeho kraje. Zlato se rýžovalo v druhotných náplavách celé řady vodních toků. Z hlediska jejich množství je však nejdůležitější vlastní tok Otavy a její přítoky. Odhaduje se, že z českých ložisek bylo v minulosti vytěženo až tisíc tun drahého kovu, z toho na rýžoviště připadá 60%.
Ve štěrcích a píscích řeky Otavy se nenacházely zlaté valounky ( nuggety), ale drobné zlaté šupinky, kterým se říká zlatinky. Většinou jsou okem téměř nepostřehnutelné. Při pokusu se prokázalo, že na získání 1 gramu zlata je v Otavě nutné vyrýžovat až 15.000 těchto zlatinek. Rýžované zlato bylo kvalitnější než zlato hornicky těžené, má větší ryzost. Kromě toho jsou v otavském písku přítomny i další minerály: granát, spinel, zirkon, ilmenit, rutil, rubín, turmalín, magnetit, scheelit, beryl, apatit, topas, titanit, safír a řada dalších.
Rýžovníci na své dřevěné rýžovnické splavy přiváděli pomocí jednoduchých náhonů vodu, která unášela nasypávaný zlatonosný štěrkopísek. Všechny spáry splavu se utěsňovaly lodyhami konopí, aby se zamezilo úniku vody i zlatonosného materiálu. Štěrkopísek prohraboval tzv. hrabačkou. Těžké zlato se zachycovalo v chlupech ovčí kůže, která byla připevněna na dně splavu. Kůže se pak dlouho propírala v necičkách, kde se zachycené zlaté šupinky vyplavily.
Hlavní zlatonosné území se rozkládalo v údolí Otavy za Annínem. Nejrozlehlejší rýžoviště s velkými sejpy je dodnes patrné mezi Dlouhou Vsí a Sušici a další velká rýžoviště se nacházela u obce Čepice a na Žichovicku.
Nejvýše položené známé rýžoviště zlata v Čechách se nachází ve výšce kolem 1200 metrů nad mořem nedaleko hranice s Německem na úpatí Velkého Roklanu. Rýžovnické sejpy, jejichž výška někde dosahuje výšky až 4 metrů, jsou dochovány na potocích stékajících od hranice do Roklanské nádrže a rozplavené sejpy se nacházejí i na dně této, dnes vypuštěné nádrže. Vysoko položené rýžoviště uprostřed lesů bylo ve středověku obtížně přístupné, ležel zde dlouho sníh a půda byla dlouho promrzlá a tak je zřejmé, že práce zde mohly probíhat jen během krátkého letního období. Pravděpodobně zde neplatil rýžovnický řád z roku 1585, podle kterého měl rýžovník pozbýt oprávnění ke své činnosti, pokud nezahájil práci do čtvrtého pondělí po Velikonocích nebo se nevěnoval rýžování osm po sobě jdoucích dnů.
Bohatá naleziště zlata byla i v okolí Horské Kvildy. Svědčí o tom dochované sejpy na Hamerském potoce. V okolí Horské Kvildy ve výšce 1156 m nad mořem však najdeme i trychtýřovité jámy - pozůstatky po dolování zlata. Doly na Kvildě se uváděly ještě v roce 1426 a zanikly patrně v důsledku husitských válek.
Také na vrcholu Křemelné se dochovaly četné pozůstatky historické těžby zlata v podobě šachet a štol. Některé šachty jsou hluboké až 20 metrů. Hornické práce zde probíhaly ve 14. - 15. století.
První zlatý boom se odehrál v průběhu doby bronzové, kdy se zlato stalo šperkem privilegovaných jedinců. Zlaté předměty ve větším množství se objevují především v první polovině 2. tisíciletí př.n.l. jako součást pohřebních výbav.
Druhý zlatý boom byl zaznamenám během osídlení Čech Kelty, což kromě archeologických nálezů na Strakonicku naznačují i nálezy zlatých předmětů na Písecku a zlatých mincí na Sušicku a Kašperskohorsku. Zlato bylo zpočátku symbolem moci tehdejších knížat, ale později se v podobě mincí dostalo do rukou širšího okruhu lidí. Odhaduje se, že Keltové získali z českých ložisek zlata asi 17 tun vzácného kovu, který využili zejména pro ražbu mincí a české zlato se tak dostávalo za hranice, např. na území dnešního Německa, Srbska, Švýcarska i do střední Itálie. Z prvních století našeho letopočtu nejsou o získávání zlata v Pootaví žádné doklady a nejsou ani registrovány nálezy zlatých předmětů. Těžbu drahých kovů v této době, o které je známo, že si zlata cenila, nelze vyloučit. Od 6. století zde byli usazeni Slované, kteří prokazatelně prováděli rýžování na rozsáhlých plochách kolem Otravy a zakládali rýžovnické osady. Souvislost jména Sušice a Písek s rýžováním zlata považují etymologové za značně pravděpodobnou.
Třetí zlatý boom nastal ve vrcholném středověku během 12. - 14. století. Rýžování v Pootaví dokládají písemné zprávy ze 14. století. Například v roce 1345 potvrzuje Jan Lucemburský městu Sušici jeho právo na tamní rýžoviště. Z roku 1338 pochází listina, která se zmiňuje o zlatodolech na Kašperskohorsku, kde je snad nejvíce stop po dolování zlata. Mlýny na rozemílání zlaté rudy v Kašperských Horách uvádí již nejstarší hornický kodex města Jihlavy z první poloviny 14. století.
Roku 1767 ověřoval císařský královský dvorní rada Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu ( jeden z nejvýznamnějších hornických odborníků a zakladatel první báňské akademie vc Evropě ) vydatnost náplavů na Otavě nad Rejštejnem. Na základě jeho výsledků byl v roce 1771 vyslán zvláštní komisař s několika rýžovníky, aby obnovili rýžování. Jejich pokus se ale ukázal jako prodělečný. Kolem roku 1780 rýžoval zlato v době svých studií Kašpar hrabě Šternberk a ve čtyřicátých a padesátých letech 19.století prováděl rýžovnické pokusy na Zlatém potoce v Amálině údolí pod Kašperskými Horami šichtmistr Alexander Czerny.
V roce 1888 rýžoval na několika místech Otavy důlní podnikatel Eugen Beitl ze Žižkova. V nejnadějnějším místě u Radešova vybudoval zařízení, jehož pomocí těžil písek až ze třímetrové hloubky. Údajně vyrýžoval 330 gramů zlata a 118 gramů stříbra z tuny písku. Pro získávání zlatého kovu však používal rtuť a tak je dobře, že jeho podnikání rychle skončilo. Rýžování i hlubiná těžba se dodnes odráží v řadě některých pomístních a místních jmen. S rýžováním souvisí například názvy některých vodních toků - šumavský Zlatý potok, Rýžovní potok u Rejštejna. Mezi další názvy patří například Zlatý vrch u Kašperských Hor a osada Zlatá Studna, kde byla později založena sklárna. Jména jako Zlatý vrch, Zlatá hora, Zlatnice jsou rozšířena po celých Čechách. Haldy přerýžovaného štěrku a písku lidé nazývali sejpy nebo hrůbata, v německém jazykovém prostředí se nazývaly Seifen. I tento název se vyskytoval ve jménech osad ( např. Rothseifen, dnešní Červená u Kašperských Hor ). Mezi sejpy zůstávaly jámy, které se často po deštích plní vodou a tak v místech bývalých rýžovišť se objevuje častý název V jamách nebo Jámy.
Rýžovníci po sobě zanechávali haldy přerýžovaného materiálu a znehodnocovali často i kvalitní zemědělskou půdu. Ta se v pozdějším období často rekultivovala. Svědčí o tom nejen staré mapy, ale i písemná svědectví. Na Sušicku byla takto například zlikvidována řada rýžovišť v osmdesátých letech 20. století zejména podél Ostružné za účelem výsadby osik potřebných pro výrobu sirek. Poslední zbytky rýžovišť by se měly důsledně chránit a to nejen pro jejich historickou hodnotu. Jsou dnes nedílnou součástí kulturní krajiny a místem častého výskytu vodních a rašelinných rostlin a celé řady živočichů.
Přeprava soli po Zlaté stezce
V dávnověku pohraniční hvozd dosahoval hluboko do vnitrozemí. Byly jím proklestěny kupecké stezky, zprostředkovávající výměnný obchod mezi Čechami a alpskými zeměmi. Podle některých historiků spadá vznik dálkového obchodu do dějinného úseku starší doby bronzové. V Hallstattu a okolí se začala těžebně využívat ložiska soli a v Alpách byla objevena a zpracovávala se zde měděná ruda. Předmětem směnného obchodu v době bronzové byla z jihu sůl a alpská měď. Z naší země se vyváželo železné zboží, stříbro, zlato ze šumavských rýžovišť, obilí, tuhovaná keramika atd. V době římské a slovanské se sortiment importu rozšířil o některé potraviny, ozdobnou i užitkovou keramiku a látky. Sůl stále zůstávala nejdůležitější složkou dovozu.
doprava soli
Spojení Čech s Pasovem a některými sousedními středisky obchodu v Podunají zajišťoval systém soumarských stezek zvaných od počátku 16. století Zlatá stezka. Tradičně výsadní postavení zaujímaly v solném obchodu se svou cestou Prachatice. Rovněž Vimperk měl už od roku 1312 cestu na Pasov, která na zemské hranici míjela strážní věž (Königswarte,Kungeslen, Kunžvart, Strážný). Pro starší dobu se uvažuje o odbočce Zlaté stezky prachatické u Volar ve směru na Vimperk a Kašperské Hory. Kašperskohorská Zlatá stezka, chráněná královským hradem Kašperkem a procházející významnou zlatonosnou oblastí, sloužila obchodnímu ruchu od roku 1366.
Dálková obchodní silnice z Pasova přes Kvildu a Kašperské Hory už od svého vzniku v roce 1366 umožňovala formanskou dopravu na kupeckých nákladních vozech. Z důvodů větší bezpečnosti se soumaři a kupci spojovali do malých či větších obchodních karavan. Přeprava zboží na starých cestách se prováděla během celého roku.Zvláštní ruch zde však nastal zejména po žních a výmlatech, tedy na podzim a v zimě, kdy byl dostatek obilí - hlavního zboží na výměnu za sůl. Za vhodných sněhových podmínek se k dopravě v zimě užívaly saně tažené koňmi.
solná stezka
Kašperskohorská větev - První zpráva o kašperskohorské cestě na Pasov a Bavorsko je ze stejného roku, kdy byla zahájena stavba hradu Kašperka - z roku 1356. Horní město Kašperské Hory bylo se svým okolím v té době důležitým střediskem těžby zlata. Postavení tohoto horního města se posílilo nejen výstavbou královského hradu, ale také situováním mezinárodní obchodní cesty, která procházela kolem bohatých zlatodolů a rýžovišť. Když byla v roce 1366 silnice z Pasova přes Kvildu do Čech dokončena, získaly na ní Kašperské Hory právo obchodního skladu. Karel IV. nařídil všem kupcům, kteří po cestě pojedou, aby zůstali přes noc v Kašperských Horách i se svými povozy. Kdo by neuposlechl, měl zaplatit pokutu 100 hřiven lotovaného zlata, z čehož polovina připadla královské komoře a polovina Kašperskohorským. Také bylo uvedeno, že všichni kupci, kteří přijdou do města v kteroukoliv dobu, mají zaplatit z koně po jednom haléři. Rovněž hrad Kašperk měl od císaře Karla IV. majestát z roku 1366, v němž byla dána hradu "Svoboda", aby cesta z Pasova šla svobodně, a aby kupci nemuseli patit clo, jen kromě litého zlata a stříbra. Za husitských válek a za následujících zmatků a rozbrojů silně utrpěly obchod a bezpečnost na šumavských cestách. Z té doby jsou zprávy o výpadech z Čech po cestách z Kašperských Hor a Vimperka do Bavor a Pasovska. Útočníci, mezi nimiž nechyběli ani lidé z posádky hradu Kašperka, zde vypálili několik vesnic a loupili dobytek, což bylo nezřídka opětováno z bavorské strany na českém území. K roku 1458 se uvádí, že Zdeněk ze Šterberka, držitel kašperského hradu, opravil zpustlou pasovskou silnici, po níž se pak jezdilo "jako za starých dob". Soumarský transport po silnici z Pasova přes Freyung do Kašperských Hor se plně rozvinul ovšem až na počátku 16. století. Čilý ruch zavládl tehdy také na cestě z Vilshofen přes Grafenau do Kašperských Hor, které se v té době začalo říkat "Goldene Strasse" (Zlatá silnice). Roku 1571 získala města Kašperské Hory, Sušice a Klatovy císařské potvrzení svých svobodných skladů, jež byly zásobovány především solí bavorských vévodů. Ti svým solným obchodem až do počátku 17. století úspěšně konkurovali Pasovu a Prachaticím. Bavorská sůl se dopravovala loďkami po řece Innu do Schärdingu a ke sv. Mikuláši před Pasovem, do míst patřících tenkrát Bavorsku. Odtud pak byla sůl dopravována přes Vilshofen po staré cestě na Grafenau do Kašperských Hor, Sušice a Klatov. K oživení pasovského obchodu s Čechami dochází opět až po roce 1608, kdy Bavorsko začalo dodávat svoji sůl do Pasova. Solný obchod od 16. století ovlivňovaly rovněž zájmy Habsburků o prosazení monopolního postavení císařské soli v jejich monarchii. Třicetiletá válka a léta po ní znamenají přes pokusy o obnovu úpadek a nakonec zánik starých soumarských cest. Zbytky středověkých silnic jsou patrné v lesích u státní hranice, dále v oblasti Horské Kvildy, Zhůří, Flusárny i Kozího Hřbetu. Na řadě míst (zejména ve strmých svazích) se starodávné cesty zařízly do terénu hlubokým úvozem. Vyhledání terénních zbytků historické komunikace usnadňuje například rukopisná mapa Zlaté stezky kašperskohorské z roku 1736.
Vimperská větev - Trasa vimperské větve Zlaté stezky vede z Vimperka na hraniční přechod Strážný - Philippsreut. Území, kterým trasa stezky prochází, leží částečně v CHKO a NP Šumava. Vycházela z německého Pasova a větvila se do tří hlavních tras. Horní stezka, zvaná též Zlatá cesta, vedla přes Kvildu a Kašperské Hory dál do vnitrozemí (též Kašperskohorská větev), střední větev vedla přes Strážný a Vimperk a dolní větev vedla přes Volary a Prachatice - Prachatická větev. Na 30 km trase stezky mezi Vimperkem a Philippsreutem je 12 zastavení. Seznámení se stezkou lze rozdělit i do několika kratších úseků - např. Vimperk - Korkusova Huť - asi 8 km, Korkusova Huť - Kubova Huť - asi 7 km, Kubova Huť - Strážný - asi 10 km, Strážný - Philippsreut - asi 5 km.
Prachatická větev - Trasa prachatické větve Zlaté stezky je vymezena spojnicí obcí Prachatice, Volary, České Žleby, státní hranice ČR a SRN (hraniční most na Mechovém potoce) a pokračuje na bavorské straně směrem k Pasovu. Celá její trasa v ČR vede územím okresu Prachatice. Vycházela z německého Pasova a větvila se do tří hlavních tras. Horní stezka, zvaná též Zlatá cesta, vedla přes Kvildu a Kašperské Hory dál do vnitrozemí - Kašperskohorská větev, střední větev vedla přes Strážný a Vimperk - Vimperská větev a dolní větev vedla přes Volary a Prachatice. Česká část prachatické větve stezky je 33 km dlouhá. Je určena hlavně pěším návštěvníkům, místo na trasu je v Prachaticích ve Štěpánčině parku. Začátek cesty je v Prachaticích.
Smolaři, uhlíři a výroba potaše
Z lesů a dřeva v něm se na Šumavě získávala řada surovin pro následnou výrobu. Mezi hlavní suroviny patřila potaš, smůla, dřevěné uhlí, dehet a kolomaz. Nerůznější způsoby domáckého zpracování dřeva, pálení dřevěného uhlí, kolomazi či potaše a následně pak sklářská nebo železářská výroba byly základními způsoby obživy neodmyslitelně spjaté s historií Šumavy a Českého lesa.
zpracování dřeva
Potaš byla vedle prachového písku, vápna, arseniku a dalších přísad nezbytnou surovinou k výrobě skla. Potaš se získávala z popele spáleného dřeva (staré prameny uváděly na 1 kg potaše až 2 tuny smrkového dřeva). Velké stromy, které bylo obtížné kácet a svážet, se spalovaly přímo v lese (přepalovaly se u země a na místě se pálil popel). Popel se prodával do flusáren nebo rovnou do skláren, sbíral se i po vesnicích, byl vykupován od žen za malé drobnosti. Výroba většinou začínala na sv. Vojtěcha nebo sv. Jiří na jaře a končila na sv. Václava na podzim. Ve velkých kádích s vodou se popel rozpustil a vylouhoval. Usazený a vylouhovaný popel se pak sušil na slunci a užíval se jako hnojivo na pole. Někdy ho odebíraly sklárny a zhotovovaly z něj obyčejné zelené lahvové sklo. Černý louh se nalil do kotle a odpařoval se. Pod kotlem se topilo nepřetržitě 6 dnů. Po 5 dnů se stále přiléval louh a voda se odpařovala, tím hmota v kotli neustále houstla. Šestý den se už nepřilévalo a nechal se odpařit zbytek vody. Další den se nechala hmota ztuhnout a pak se potaš, pevná jako kámen, vykopávala motykou. Bývala šedá, bílá, někdy i mramorovaná. Rozdrcená se ukládala do pytlů či do sudů a prodávala se sklárnám.
uhlíř
V lesích se také sbírala smůla - tu ke své práci potřebovali ševci, bednáři a další. Odčerpávání smůly však poškozovalo porost, proto byla tato činnost někdy zakazována (v několika vrchnostenských instrukcích se dokonce objevilo nařízení, že myslivci mohou zastřelit jako škodnou lidi, kteří přes opakované zákazy poškozují les a berou smůlu). Smůla se získávala tak, že se do kůry stromů udělala zvláštní škrabkou řada zářezů, pod něž se upevnila miska. Doma smolař smůlu čistil, přepouštěl a ukládal do soudků, v nichž ji pak odvážel na trhy. Smolaři se dali rozeznat podle vzhledu, protože byli nejšpinavější ze všech obyvatel šumavských vesnic. V 19. století tento způsob obživy zanikl.
Dehet a kolomaz se vyráběl tak, že do zvláštní pece se naskládala borovicová polena, v nichž bylo dostatek pryskyřice, kousky ztuhlé smůly s kůrou, odštěpky loučí apod. Vlastní pálení probíhalo na principu suché destilace. Pec z kamenů se po naložení dřevem uzavřela, rozdělal se oheň, který pec rozpálil. Pak se otevřely průduchy v horní části pece, jimiž unikala pára. Ke dnu v důsledku žáru odkapávala dehtová hmota, která se kanálkem odváděla do přistavené nádoby.
Dřevěné uhlí, které má větší výhřevnost, nahradilo dřevo samotné. Dřevěné uhlí bylo potřebné pro hamry, kovárny i sklárny. Vyráběli ho uhlíři, kteří patřili k nejnuznějším členům venkovské společnosti. K postavení milíře bylo potřeba najít vhodné místo – rovné, chráněné před větrem, poblíž potoka. Pálení trvalo u středních milířů necelý týden.
Plavení dříví v okolí Modravy
Po roce 1790 dochází v šumavských lesích k veliké hospodářské činnosti zaměřené především na těžbu dřeva. Celková činnost však byla velice nerentabilní v důsledku vysokých nákladů na dopravu dřeva . Nebylo možné dodávat šumavské dřevo do vnitrozemí Čech a to zejména do Prahy , kde byla o dřevo veliká nouze a jeho ceny rychle stoupaly. Tyto okolnosti vedly tehdejšího komisaře Prácheňského krajského úřadu v Písku Baierwecka k úvahám , zda by se z velkého bohatství okolních lesů nedalo využít splavněním Otavy k zásobování vnitrozemského trhu. Na jeho popud vyslalo pražské gubernium v červenci roku 1796 úřední komisy , který vypracovala podrobnou rozvahu na využití dřevních zásob v oblasti této části Šumavy s využitím plavebních cest. Přes všechny předložené podklady však tehdejší majitel Prášilského panství hrabě Kinský i Česká komora neprojevili zájem o uskutečnění projektu.
Projekt však upoutal pozornost úředníků schwarzenbergských panství , zejména ing. Rosenauera , který v té době již úspěšně provozoval značnou část Schwarzenbergského plavebního kanálu na úbočí Trojmezné , Plechého a Smrčiny.Rosenauer doporučil knížeti Josefu Schwarzenbergovi , aby buďto Prášilské panství pronajal , anebo zakoupil. Kníže se rozhodl pro variantu zakoupení a 18.února 1799 zaplatil na tehdejší dobu neobyčejně vysokou částku 400.000 zlatých a ihned dává příkaz k výstavbě plavebního zařízení. Hrabě Kinský zakoupil v roce 1763 toto panství za 26.600 zlatých.
Rosenauer upouští od Baierweckova návrhu upravit pro plavění kamenné řečiště Vydry a buduje zvláštní kanál o délce 13,1 km s názvem Vchynicko - Tetovský , který byl dohotoven i s ostatními zařízeními v roce 1801. Pro posílení možnosti plavby byl na horním toku Modravského a Roklanského potoka vybudován systém vodních nádržní /švelí/ , čímž vznikl velice výkonný plavební systém umožňující těžbu a plavení dříví z dosud nevyužitých lesů .
Plavební privilegium vydané Schwarzenbergovi na plavní dříví do Prahy v roce 1801 bylo po roce 1831 prodlouženo na dalších 30 let , ale po projití této lhůty není již obnovováno , jelikož namísto palivového dříví se v Praze topí levnějším uhlím. Dřevo se však plaví dál do obcí podél Otavy až do druhé poloviny minulého století , kdy je provoz na tomto plavebním kanále ukončen.
Zpracované dříví se v zimně sváželo na saních k vhodným vodním tokům. Saně nebyly delší než tři metry a dalo se na ně naložit 3 krychlové metry dřeva.
K sáňkování dlouhého dříví se používaly dvoje saně spojené za sebou. U Modravy se dříví sáňkovalo ještě v poválečných letech . Po roce 1950 tento způsob nahradilo budování lanovek a výstavba nových přístupových cest.
Voraři na Šumavě
Umíráčkem pro mnohá řemesla byla ve 20. století modernizace pracovních činností. V polovině minulého století tak zmizeli ze Šumavy voraři. Přitom voroplavba měla na jihozápadě Čech téměř tisíciletou tradici.
První zprávy o plavení dřeva na horní Otavě jsou ze 16. století. Jedná se o smlouvu z roku 1584 o prodeji části panství hradu Kašperk městu Kašperské Hory císařem Rudolfem II. Šumavské kamenité a křivolaké potoky byly splavné pouze za jarních povodní, při poklesu hladiny v nich plavení nebylo možné. Naprosto se pro ně nehodilo například balvanité řečiště spodního toku říčky Vydry v oblasti Srní. Proto zde byl v letech 1799 až 1800 zřízen známý Vchynicko-Tetovský kanál, který Vydru obcházel. Tato stavba talentovaného inženýra Josefa Rosenauera měla předchůdce ve schwarzenberském kanálu, postaveném už v letech 1789 až 1791, v jihočeské části Šumavy. V kanálech a horských potocích se dřevo splavovalo po jednotlivých kusech, jen sporadicky spojených po několika dohromady. Proud vody je odnesl do nižších poloh, kde se zachycovalo a skládalo na překladišti. To se zřizovalo obvykle v místech, kde byl vodní tok již podstatně širší, takže bylo možno na vazišti vázat vory.
Na Otavě v minulosti začínala plavba vorů u Čeňkovy Pily nad Rejštejnem a na Vltavě u Chlumu nedaleko Volar. Při plavbě se za sebou spojovalo až deset pramenů. Celková délka voru tak mohla přesahovat 150 metrů. Zřízení vaziště vorů u Čeňkovy Pily v letech 1864 až 1867 bylo výsledkem snah rozšířit voroplavbu také na horní tok Otavy. Podobně vzniklo vaziště u Radešova pod Kašperskými Horami. V roce 1850 upravila správa velkostatku Žichovice staré rameno řeky na umělý kanál, kde se mohly vázat vory i v zimě. Práce tak nebyla ohrožována případnou velkou vodou. Ke splavnění celého 113 kilometrů dlouhého toku Otavy došlo až v roce 1892. Podle zpráv ze 30. let 20. století se užitkové dříví vázané do vorů u Čeňkovy Pily dopravovalo vodními cestami nejen do Prahy, ale většinou dál až do Německa, kde se zpracovávalo na pilách v okolí Drážďan. Plavci si převážně sami sestavovali vor - několik takzvaných pramenů spojených za sebou - počínaje porážením stromů a konče naložením nákladu. Používali při tom různého nářadí jako pily břichatky a obloukovky, loupače, pořízy, struháče, obracáky, plavecké nebozezy, různé sekery, háky a háčky, palice, houžve, lana nebo i dráty. Často zmiňované houžve byly za čerstva zkroucené kmínky stromů používané k vázaní pramenů ve vor. Oblečení otavských plavců se shodovalo s ošacením lesních dělníků. Jedinou specifickou součástí byly boty, vyráběné ze silné kůže. Proti promočení je plavci chránili natíráním rybím tukem, vazelínou či omastkem.
Skláři
Šumava spolu s oblastí Krušných a Lužických Hor a oblastí Beskyd a Jeseníků patří k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky o šumavském sklářství pocházejí z poloviny 14. století. První skláři přišli na Šumavu pravděpodobně z Bavorska, kde je několik skláren doloženo již ve 13. století. Patří mezi ně například i obec Engelshütt, která je vzdušnou čarou vzdálena jen 11 km od Nýrska a blízko ní vedla obchodní cesta, která procházela i Nýrskem. Je tedy možné, že i na české straně Šumavy byly první sklárny již koncem 13. století. Jaký výrobní program měly tyto nejstarší sklárny, nelze přesně doložit, ale je pravděpodobné, že velké míře vyráběly především páteříky – korálky. Ve druhé polovině 14. století jsou doloženi skláři také v Klatovech. Po velké morové epidemii roku 1380, husitských válkách a následné hospodářské krizi došlo i ke krizi šumavského sklářství. Zdá se že kolem roku 1420 byly zdejší sklárny vyhašeny, ale již kolem roku 1430 jsou šumavské páteříky opět předmětem čilého obchodu a vyvážejí se prostřednictvím norimberských obchodníků až do Španělska..V oblasti střední Šumavy na Kašperskohorsku jsou v 15. století známy dvě sklárny. V roce 1461 je jmenována sklárna v Zadní Lhotě ( dnes patrně Skelná Huť), která byla ale již roku 1489 pustá a k roku 1494 je doložena sklárna u Mochova ( je uváděná ještě v roce 1564 ). Metrtl z Mochova dostal roku 1494 povolení postavit si další sklárnu za Čachrovem. Jedná se pravděpodobně o sklárnu na Onom Světě, která zde pracovala až do třicetileté války. Mezi hlavní výrobky šumavských skláren v 15. století patřily opět především pateříky, dále skleněná kolečka do oken a v malé míře duté sklo.
Za vlády Vladislava Jagellonského se stoupající poptávka po skleněných výrobcích a také nástup šlechtického podnikání během 16. století odrazily i v rostoucím počtu sklářských hutí. Sklárny, které potřebovaly velké množství dřeva na otop a na výrobu potaše se staly jednou z možností, jak mohla šlechta zpeněžit bohatství dřeva v lesích. Na Šumavě se počet skláren v průběhu 16. a v prvních desetiletích 17. století zněkolikanásobil. Vedle starších skláren v Mochově a na Onom Světě je před rokem 1560 známá například sklárna u Brunstu a dvě sklárny u Stachů, před rokem 1578 sklárna u Paští. Dvě nebo tři sklárny existovaly u Zejbiše – Javorné. Těsně před třicetiletou válkou pracovalo na území tzv.Královského Hvozdu asi deset skláren. Na Kašperskohorsku zmiňují prameny k roku 1566 dvě sklárny ve Svojši a k roku 1580 jsou doloženy další dvě sklárny na Vogelsangu (Podlesí). Všechny tyto sklárny vyráběly zřejmě pouze pateříky a provozovali je členové rodiny Glaserů. Na počátku 17. stoleté se páteříky vyráběly v celé řadě barev. Z hutí byly páteříky odváženy obvykle v sudech a v každém sudu bývalo zpravidla až 200.000 kusů páteříků.Na jeden formanský vůz se vešlo zhruba 4-5 sudů a běžná zakázka činila 2-8 sudů.Výroba a obchod šly tedy do milionu kusů a jeden sklář mohl vyrobit za den až tři tisíce páteříků. Sklárny a sklářské osady byly budovány v lesích nejčastěji v blízkosti obchodních stezek. Když sklárna vyčerpala okolní les, přesunula se na nové stanoviště obvykle výše do hor. Ke každé sklárně patřilo i malé hospodářství, které v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po odchodu sklářů vznikly na mnoha vyklučených místech zemědělské osady. Staré sklárny tak dodnes připomínají názvy některých těchto osad – Skláře, Skelná huť, Staré hutě atd. Obchodní korespondence šumavských skelmistrů svědčí o jejich bohatství i o vysoké společenské prestiži. Skláři byly tehdejší společností obecně přijímáni jako umělci.
Na celé Šumavě pracovalo těsně před třicetiletou válkou zhruba 25 skláren.. Třicetiletá válka však kvetoucí šumavské sklářství zničila, mnohé sklárny byly vyhašeny, jiné pracovaly jen omezeně. Nejvíce byly postiženy právě páteříkové huti ve střední části Šumavy v Královském Hvozdě a na Kašperskohorsku. Zhruba kolem poloviny 17. století s konsolidací společenských a hospodářských poměrů došlo i k oživení vývozu skla a začala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného ( rytého) křišťálu. České sklo začalo od konce 17. století vytlačovat z evropských i světových trhů benátskou produkci. Nová sklovina napodobující horský křišťál byla dokonale čirá a měla vysoký lesk a pro svou tvrdost byla ideálním materiálem pro řezbu a brus. Vedle čirých dutých skel vyráběli skláři také dutá skla barevná – modrá, žlutá zelená, rubínová fialová, opálová a zakalení kostní ( mléčná ) skla, která napodobovala širším vrstvám cenově nedostupný čínský porcelán. Po třicetileté válce přišli na Šumavu také další skláři znalí benátských technik z Itálie a Francie. Vzestup šumavských skláren od 60. let 17. století je však spojen především s příchodem nových sklářských rodů -Gerlů, Eisnerů, Pocků, Müllerů a Hafenbrädlů z Bavorska, Adlerů a Gattermayerů z Posázaví. Tito mistři obnovovali staré sklárny a zakládali nové. Na Šumavě byl v té době ještě dostatek, ba přebytek dřeva a možností k jeho využití bylo v té době ještě málo – jednou z jich byly opět sklárny. V 18. století se Šumava stala oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách. K roku 1766 pracovalo v oblasti Šumavy v tehdejším Prácheňském kraji ( Sušicko a Kašperskohorsko ) 21 skláren, o tři roky později jich bylo 26. Na dalším místě byl kraj Klatovský a Plzeňský, kde pracovalo dohromady 11 skláren. Počet skláren na Šumavě i nadále rostl. Roku 1784 z celkového počtu 62 českých skláren jich zde pracovalo 38 a na konci 18. století to již bylo 41 z 64 skláren.
Během 18. století byly na území Královského Hvozdu zakládány sklárny vyrábějící tabulové a zrcadlové sklo. Provozování zrcadlových a tabulových skláren je spojeno především se jmény Hafenbrädlů a později Abelů. Od roku 1723 byl skelmistrem ba Staré Huti u Železné Rudy Johann Georg Hafenbrädl, který nedaleko Stodůlek založil roku 1734 sklárnu na výrobu zrcadel pro svého syna, později zvanou Stará Hůrka. Po ní zde bylo založeno do konce 18. století dalších pět skláren – Česká Huť, Nová Hůrka, Ferdinandov, Hohenstock a Leuternhütte. Také na statku Železná Ruda, jehož byli Hafenbrädlové majiteli, byly založeny nové sklárny na výrobu tabulového a zrcadlového skla, ke konci 18. století pak Pamferova huť. Další sklárny v té době vznikaly na Prášilku – např. Nová studnice a Zelená hora. Jednu z těchto zrcadlových skláren si pronajal po roce 1763 Christian Ferdinand Abele, který se přišel z Českého lesa. Konec skláren v této oblasti znamenala stavba Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu v letech 1799 – 1801, který umožnil prodej dřeva do vnitrozemí. V této souvislosti zanikla i blízká Filipova huť, která vyráběla tabulové sklo a sklárny na výrobu páteříků a dutého skla na Antýglu. Výrobní program skláren v oblasti královského Hvozdu byl velice široký. Eisnerova a Gerlova huť v Javorné, Starý Brunst, Storn a Zhůří vyráběly tabulové a zrcadlové sklo společně s dutým sklem a páteříky. Další sklárny v té době byly v Paštích, Předních a Zadních Šmauzích, v Kochánově atd. Na Kašperskohorsku koncem 17. století vyráběla sklárna sklemistra Sebastiana Floriana Gerla v Podlesí luxusní duté broušené sklo, brýlové sklo a páteříky. Před rokem 1733 byla založena páteříková sklárna v Jelenově. Ta měla velmi těžké podmínky, protože byla poměrně vysoko v lesích, kde dlouho ležel sníh a tak mohla pracovat jen několik měsíců v roce. Město ji ale udržovalo, protože zpracovávala dřevo ve zcela nepřístupných lokalitách. Po polovině 18. století pracovaly i dvě sklárny v Hluboké. Sklárna ve Vatěticích, založená někdy v letech 1736 – 43 vyráběla čiré a rubínové duté sklo, lékárnické sklo, lahve a páteříky. Kolem poloviny 18. století přišli na Kašperkohorsko Eisnerové, kteří spravovali většinu zdejších skláren příštích sto let.
Sklářské osady zůstaly i v 18. století odlehlými ostrůvky civilizace v hlubokých lesích. K hutím náležely pole a louky a existovalo i zemědělské hospodářství, která však bylo v těchto oblastech málo výnosné. Skelmistři museli tedy řadu potřebných věcí nakupovat. Pro majitele panství byly sklárny tedy významné nejen jako odběratelé dřeva, ale i jako odběratelé potravinářských produktů. Součástí smluv se skelmistry bývaly proto i podmínky odběru piva, vína, pálenky, masa atd. Pracovní doba sklářů ve dnech, kdy se utavené sklo zpracovávalo, trvala s krátkými přestávkami až 20 hodin. Sklo bylo zpracováváno zhruba třikrát týdně.
S rostoucí slávou českého skla se během 18. století množily nabídky českým sklářům na práci v zahraničí. Již roku 1723 byl vydán první obecný patent zakazující emigraci sklářů. Byla zrušena povinnost vandru pro sklářské tovaryše a za zadržené skláře, kteří chtěli odejít za hranice byly vypsány vysoké odměny. Roku 1767 byl vydán Sklářský reglement, který platil do roku 1853 a zákonem upravoval pracovní podmínky sklářů na hutích, formy jejich platů, podmínky vyučení atd. Přesto emigrace sklářů pokračovala a koncem 18. století nabyla alarmujících rozměrů. V druhé polovině 18. století zápasilo české sklářství také s rostoucími cenami surovinových vstupů. Především ceny dřeva začaly šplhat nahoru a stoupaly i ceny potaše. Společenské a politické změny v celé Evropě ( Velká francouzská revoluce, napoleonské války, kontinentální blokáda a státní bankrot roku 1811 ) přinesly dlouhé období hluboké krize českého sklářství. Sklárny začaly masově přerušovat práci a zastavovat provoz. Hluboký propad nastal především po střetu se silnou konkurencí anglického dutého olovnatého skla a po zavedení vyšších cel v některých německých státech. Až ve druhé čtvrtině 19. století došlo k na střední Šumavě k jistému oživení.
Ve výrobě tabulového skla vynikali Abelové na Železnorudsku. Abelovská litá zrcadla vyráběná až do velikosti 250×120 cm, vynikala mimořádně dobrým brusem a bezchybným podkládáním folií a Abelové za ně získali řadu medailí na průmyslových výstavách. Jejich sklárny, brusírny, leštírny a podkladárny zrcadlových skel zaměstnávaly více než 1000 osob. Kromě toho vyráběli v menší míře i obyčejné druhy dutého skla. Čtvrtá generace sklářského rodu Abelů však již žila elegantním životem na svém zámečku a úsporné hospodaření již nebylo pro ně prvořadou záležitostí. Pevně spoléhali na své podniky, ale nedokázali se vyrovnat s novou konkurencí mladého ambiciózního podnikatele Petra Zieglera na huti v nedalekém Alžbětíně a roku 1845 jejich podnik zbankrotoval. Jejich místo zaujala firma Petra Zieglera, která koupila i sklárnu v Debrníku a Ferdinandově a později si Ziegler pronajal ještě Gerlovu huť u Javorné. I ostatní Abelovské sklárny na Hůrce střídaly nájemce a jejich výrobní programy se neustále měnily. Tabulové a zrcadlové sklárny v druhé polovině 19. století pomalu upadaly a dožívaly. Poslední velký podnik na výrobu zrcadlového skla provozoval v Alžbětíně a na Gerlově huti právě Petr Ziegler. Jeho závody měly v roce 1853 téměř 400 zaměstnanců. Ve snaze udržet a rozšířit výrobu zaváděl Ziegler nové nákladné technologie to patrně i ve spojení s problémy při dodávkách dřeva vedlo k jeho bankrotu v roce 1865. Sklárnu v Alžbětíně převzali do správy bratři Blochové, kteří měli současně v nájmu i sklárnu ve Vatěticích. Po nich vedl sklárnu spolu s Novou Hůrkou až do jejich vyhašení v roce 1904 Franz Schrenk. Výroba plochého skla se poté definitivně přesunula na sever Čech. Novým odvětvím, které se v této oblasti začalo na konci 19. století rozvíjet, byla výroba optického skla v Nýrsku. Roku 1896 zde byl založen závod Wilhelm Eckstein & Comp., předchůdce pozdější Okuly.
Na střední Šumavě však dále úspěšně pokračovala výroba luxusních druhů dutých skel. Roku 1831 byla vystavěna nová sklárna v Podlesí, roku 1836 založena sklárna v Klášterském Mlýně a ve druhé polovině třicátých let byl rozšířen a zmodernizován provoz v Anníně. Tyto sklárny vyráběly jako dříve především duté sklo a korálky. Zdejší sklo bylo přímo ze skláren dodáváno do mnoha zemí světa – hodně do Turecka a Itálie. Firmy Eisner & syn a Lötz & Schmidt pravidelně získávali medaile na soudobých průmyslových výstavách. V letech 1836 – 37 se Johan Lötz osamostatnil a najal si sklárnu v Anníně. Vyráběl zde mimořádně kvalitní vrstvená a náročně broušená a řezaná skla v neobvyklých odstínech. Po jeho smrti převzala firmu ¨jeho vdova Zuzana. Ta přenesla o několik let později sídlo firmy s názvem Johann Lötz,vdova do Klášterského Mlýna. Roku 1879 převzal sklárnu Max Spaun, její vnuk, který začal věnovat velkou pozornost výtvarné stránce výroby. Během osmdesátých let 19. století proslula sklárna zejména skly napodobujícími polodrahokamy – karneol, achát, malachit, jaspis, onyx atd. za která získala i svou první zlatou medaili a na světové výstavě v Paříži roku 1889. Počátek nového století a sním nastupující styl secese se projevil i v produkci této sklárny. K dokonalosti dovedla především tzv.styl Luise Tiffanyho. Secesní skla firmy Lötz představují jeden z vrcholů soudobé sklářské produkce. Firma získala za své výrobky Velkou cenu na světové výstavě v Paříži roku 1900. Majitel sklárny přivedl i přední výtvarníky, kteří se podíleli na návrzích skel – např. Marii Kirschnerovou, Leopolda Bauera, Franze Hofstättera. Sklárna v Klášterském Mlýně spolupracovala i s vídeňskými výtvarníky a pod jejich vlivem byly na Lötzovském skle již krátce po roce 1905 uplatněny geometrické vzory dekory pozdní secese.
Jednu z největších a nejmodernějších sklářských továren na výrobu dutého skla v Čechách vybudoval roku 1866 Josef Eduard Schmidt v Anníně. Sklárna měla i moderní brusírnu a kombinovaný parní a vodní pohon. Schmidt vyráběl skla jednoduchých tvarů zdobená benátskými technikami, která nacházela své zákazníky zejména v Anglii. Pro domácí trh byla určena barevná broušená a hladká jemně malovaná skla. Specialitou této sklárny bylo dvojduté (amalgamové) sklo s krajkovým dekorem. Také annínská sklárna uplatnila ve své produkci tzv.styl Tiffanyho. Přes nespornou kvalitu a úspěchy se však po první světové válce i tyto sklárny dostávaly do finančních potíží. Již během válečného hospodářství byla značně omezena výroba dekorativního skla a zahraniční trhy byly uzavřené. Těžce se s následky této války vyrovnávala především sklárna v Klášterském mlýně, která se vrátila k secesní inspiraci leptaných skel stylu Gallé. Ale i tyto návraty do minulosti signalizovaly krizi této sklárny. Posledním úspěchem této sklárny bylo ocenění jejího malovaného skla na výstavě roku 1924 v Praze a účast na světové výstavě v Paříži roku 1925. Roku 1939 byla sklárna zastavena. Sklárna v Anníně byla od roku 1910 vedena Schmidovým zetěm Franzem Novotnym a roku 1934 se majitelem stal jeho zeť Karl Schell. S jeho jménem je spojeno zavedení patrně první elektrické tavící pece v běžném hutním provozu v Čechách v roce 1934. Tato pec pracovala v Anníně ještě krátce po druhé světové válce. Mezi válkami vyráběl Annín téměř výhradně čiré broušené olovnaté sklo.Během okupace byly všechny sklárny podřízeny válečnému hospodářství. Vyrábělo se hlavně obalové a ploché sklo. Následovaly ztráty odbytišť a v roce 1944 zákaz vyrábět jakékoliv ozdobné sklo. Sklárna v Anníně byla nakonec také zastavena.
Po osvobození byly všechny československé sklárny znárodněny. Annín a obnovený Klášterský Mlýn se staly společně se sklárnou v Lenoře součástí podniku Český křišťál se sídlem v Českých Budějovicích. Sklárny však trpěly velkým nedostatkem pracovních sil a tak byla roku 1947 definitivně vyhašena sklárna v Klášterském Mlýně a v Anníně pracovala již jen brusírna. Od roku 1993 patřila tato sklárna firmě Antonín Rückl & synové z Nižboru ( dnes Rückl Crystal a.s. ). V současné době se zabývá zušlechťováním 24% olovnatého křišťálu. Návštěvníci si rovněž mohou prohlédnout jednotlivá pracoviště brusírny olovnatého křišťálu a dozvědět se něco o historii sklárny a o současných postupech výroby broušeného skla. Na tradice šumavského sklářství dnes navazuje také firma Jana Gábora (Glass Gallery Gábor) v Sušici, která se zaměřuje především na dekorativní zušlechťování skla. Pro její produkci je typické především nápadité využití techniky pískování. Stálé expozice Muzea Šumavy představují dnes jednu z největších sbírek šumavského skla v České republice. Její součástí jsou i bývalé vzorkovny skláren v Klášterském Mlýně, Lenoře, Schmidovská sbírka skla, archiv sklářských střihů a velký soubor šumavských podmaleb na skle. Nejrůznější techniky zpracování skla představuje sbírka Bruno Schreibera ve stálé expozici Muzea Šumavy v Sušici. Stálá expozice Muzea Šumavy v Kašperských Horách představuje kromě jiného velký soubor secesního skla z Klášterského Mlýna a skla rodiny Abelů včetně zrcadel a zrcadlových obrazů je možné vidět v muzeu v Železné Rudě.
Plavbu vedl takzvaný vrátný, který měl vždy u sebe vrátenský patent. Toto vysvědčení bylo možné obdržet v Praze po složení příslušných zkoušek. Vaziště vorů na horní Otavě se nacházela u Čeňkovy Pily, Rejštejna, na Pátečku pod Dlouhou Vsí a u Žichovic. Jako plavecké osady se utvářely například Rejštejn, Nové Městečko, Nuzerov, Dlouhá Ves a další. Za ryze plaveckou a dřevařskou osadu lze považovat Novou Dlouhou Ves, která byla založena na počátku 19. století. Toto sídlo má charakteristický půdorys jako vesnice takzvaného řadového typu se zástavbou po jedné straně cesty. Tvoří ji dvojdomky s jedním společným komínem, orientované štítovým průčelím ke komunikaci.
Podél vodních cest bylo množství plaveckých hospod. Voraři se v nich nejen občerstvovali, ale v některých i přespávali. Taková plavecká hospoda byla prý také v Myších Domcích u Rejštejna. Poslední vor po Otavě plul v září roku 1960.
Jak na keš.
Všechny indicie hledej v listingu.
Jakou hloubku mají šachty a štoly,které zbyly na hoře Křemelné. A = ?
Kolik haléřů měli platit kupci za koně při návštěvě města Kašperk. B = ?
Kolik tun dřeva bylo zapotřebí na výrobu 1kg potaše. C = ?
Aby se dalo plavit dřevo po vodě muselo se zpracované dřevo v zimě dopravit na saních k vodnímu toku. Jakou přibližnou délku saně měli? D = ?
Jakou délku mohly spojené vory přesahovat. Pokud to bylo 75m pak E = 0, pokud to bylo 150m pak E = 9 a pokud to bylo 100m pak E = 4.
Kolik skláren k roku 1766 pracovalo v oblasti Klatovska a Plzeňska? F = ?
Finální souřadnice:
N49°(F).(E) (C) (B) E013°A.(D+D + 2) (C) (B+B)
N49°
E013°
Nezapomeňte si zjistit bonusovou indicii pro keš Šumavské hvozdy 18. X3 = ve kterém roce podle listingu byla definitivně vyhašena sklárna v Klášterském Mlýně?