Šumavské hvozdy
Vítejte u dalšího dílu naší rodinné sérii věnované Šumavskému Královskému hvozdu, jeho obyvatelům, jejich životním podmínkám a královským privilegiím, územnímu a geografickému členění a nakonec také jedné místní historické památce. Tento trail zahrnuje sedmnáct kapitol, které na sebe tematicky navazují, podobně jako v samotném Šumavském Královském hvozdu, kde vše souviselo se vším – jak v přírodě, tak v životě lidí.
Většina z Vás Šumavu a její místa už jistě zná, přesto možná při plnění jednotlivých keší objevíte nové, dosud neznámé informace, nebo si osvěžíte zapomenuté. Pokud se rozhodnete projít tento trail osobně, budeme rádi, když navštívíte i popisovaná místa a tak osobně poznáte místní komunitu. A pokud byste měli chuť, obohatit si tuto cestu ještě o další nálezy, nedaleko této série se nachází keše našeho kamaráda Metal Breatha.
Na tvorbě této série se podílel celý rodinný spolek filda6, KatomadraTůmovi, jafi99, Han_ka a Maty15920.
Rád bych také poděkoval betatesterům. Jmenovitě Janě Eyr s Fifkas za betatest listingů a Anjelemu s jafi99 za betatest v terénu a pomoc při instalaci. Všem ještě jednou velmi děkuji za věnovaný čas a ochotu mi pomoci.
S pozdravem filda6.
Nezapomeňte u jednotlivých keší, vždy dočíst listing až do konce a zjistit si bonusovou indicii pro keš Šumavské hvozdy 18.
Šumavské hvozdy 13:
Zaniklé obce a osady
Červené Dřevo (Rothenbaum)
Šumavská osada vzniká v roce 1600 v lesích jihozápadně od Nýrska (asi 1 km od hranice se SRN a necelý kilometr severně od vsi Fleky ke které patřila), když je vystavěna pro lesní dělníky, kteří zde těží červené modřínové dřevo. Byla založena současně s kostelem a farou kolem r. 1680 na koutském panství.
Červené Dřevo
Podle tradice stával u údajně léčivého pramene v místě již dříve červeně natřený strom s vyřezávaným mariánským obrázkem, odsud vznikl název. Nad pramenem byla r. 1834 vystavěna poutní kaple.
Červené Dřevo zůstalo malou osadou s pouze 12 domy, bylo však farou pro sousední mnohem větší obce Liščí a Fleky.
Ve vsi se narodil Wolfgang Baumroth (1882 - 1955) - kněz, píšící divadelní hry s lidovými náměty. Dalším rodákem je Sepp Skalický (1901 - 1992), povídkář s náměty čerpajícími z okolí Kvildy.
Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, v 50. letech pak hraniční zátarasy oddělily areál kostela, fary, hřbitova a poutní kaple od pustnoucí osady. Z osady zůstal jediný dům. Kostel s kaplí a farou byly vyrabovány již po válce a koncem 50. let zbořeny.
Po roce 1990 bylo místo pietně upraveno, obnoveny základy kostela, vztyčen dřevěný kříž a vyčištěn hřbitov kam byly umístěny nalezené náhrobky. Německý název Rothenbaum.
Debrník (Deffernik)
Původně zde bývala skelná huť patřící k sousednímu statku Železná Ruda, kterou koupil roku 1776 včetně okolních pozemků s lesy Jan Jiří Hafenbrädel a roku 1785 ji odkázal své dceři Marii Alžbětě.
Po Hafenbrädlech patřil Debrník od roku 1828 rodině Ábelů, po několika dalších majitelích získal statek roku 1852 Jan Antonín Ziegler.
Později se jeho majitelé opět několikrát vystřídali, po roce 1945 připadl státu.
Debrník
Na Debrníku stával zámek, který založila roku 1779, jak dokládal nápis nad vchodem do kaple, Marie Alžběta Hafenbrädlová (po ní název osady Alžbětín, dcera Jana Jiřího). Tvořila jej obdélná patrová budova krytá mansardovou střechou, v jejímž užším, severním průčelí byl patrový nástavec s arkýřem zakončeným osmibokou věžičkou s cibulovitou bání. Přízemí budovy dělila střední chodba na trojtrakt. V jeho severovýchodní části se rozkládala pětice místností se schodištěm do patra, v severozápadní části byla umístěna kaple Blahoslavené Panny Marie, jejíž obdélná loď byla sklenuta valenou klenbou s lunetami.
Debrnický zámek sloužil po roce 1945 různým účelům. Jeho využití bylo limitováno skutečností, že ležel v hraničním pásmu. To se mu nakonec stalo osudným. Nepomohlo mu ani ocenění uměnovědců, podle nichž to byla jedna z mála dochovaných budov, připomínajících světoznámé sklářství, které se v bývalém Královském Hvozdu rozvíjelo od konce 15. do začátku 20. století. Přestože byl zachován v relativně dobrém stavu, jednotky pohraniční stráže ho na podzim 1989 bez milosti zlikvidovaly.
V létech 1744–1889 zde byla zrcadlová huť, na kraji lesa stála Velká jedle, poblíž hospoda, kde se hráli kuželky a střelnice. Významnou stavbou v osadě byla rovněž barokní kaple v mariánském slohu s výzdobou z hafenbrädlovských skláren a s ostatky sv. Konstantina ve skleněné rakvi, které koupila Alžběta Hafenbrädlová v Římě za 35 000 zlatých. Údolí potoka Debrník vytváří při státní hranici hluboký kaňon s peřejemi a vodopády - východisko na Falkenstein.
Bučina (Buchwald)
Na bývalé Horní Zlaté stezce, vedoucí z Kašperských Hor přes Finsterau do Pasova v těsné blízkosti zemské hranice s Bavorskem, byla založena na jižním svahu Poštovní hory okolo roku 1770 osada. Byla nejvýše položenou vsí na Šumavě (1200 m.n.m.).
První osadníci zde nalezli porosty starých buků a podle toho osada dostala název Buchwald (česky Bučina).
Roku 1794 zde stálo 13 domů, v nichž žilo 100 osob. Osadníci měli za úkol zpracovávat zdejší lesní bohatství. Těžké podmínky k životu i práci zlepšilo vybudování silnice z Kvildy na Bučinu v letech 1865-1866. Zima zde byla drsná a dlouhá.
Malebná poloha s dalekými výhledy lákala návštěvníky Šumavy už v 19. století. Významným cílem výletníků se staly také prameny Vltavy, kde stávala turistická ubytovna.
Bučina
Za první republiky stávalo na Bučině již přes padesát domů, (převládalo zde německé obyvatelstvo cca 400 němců a pouze 4 češi), budova celního úřadu s kasárny finanční stráže, fořtovna, mlýn, hájovna, obecná škola, pila a spořitelna. Byl zde i rybník a vlastní obecní rozvod vody (s přivaděčem z přírodního prameniště - tzv. "Sedmipramení"). Od roku 1926 zde byla v provozu i malá elektrárnička, dodávající elektřinu do obce. Vyrostlo zde i několik hostinců a hotelů. V provozu byly hotel Fastner (kde v roce 1934 bylo asi ne moc levné ubytování v nabídce 26 Kč za noc), známý hostinec "Zum Tiroler" a později postavená Pešlova chata na jejímž místě stojí nynější horský hotel "Alpská vyhlídka", který je nejvýše položený hotel (1182 m.n.m) na Šumavě.
Po 2. světové válce se obec ocitla v zakázaném hraničním pásmu a železná opona ji nadobro odřízla od světa.
Opuštěné domy byly zbourány v roce 1956. Další dva stávající domky byly postaveny armádou v 50. letech.
Společným projektem české a bavorské strany zde vzniklo informační středisko s názorným popisem okolí v českém i německém jazyce.
Bučina taktéž slouží jako hraniční přechod pro pěší a cyklisty.
Bučina je nejdeštivějším místem na Šumavě. Ročně tady spadne 1600 mm srážek.
Frauenthal
Původně zde stála pouze zemědělská usedlost (č.24 - čp.138) stodůleckého sedláka Lenze z poloviny 18.století. Usedlost změnila několikrát majitele, až Isak Simon Bloch založil v roce 1863 nedaleko od ní brusírnu a leštírnu skla, později zvanou Starý Frauenthal. Pět vodních kol o průměru až 5 m tady pohánělo 12 brousících a několik desítek leštících strojů. Voda se přiváděla 1 km dlouhým kanálem z Křemelné, který začínal 350 m pod jejím soutokem s Prášilským potokem. Vyráběla se zde židovská zrcátka.
V roce 1872 byla proti stávající brusírně postavena nová brusírna s dílnou na fazetování hran velkých zrcadlových skel. Pohon zde zajišťovala 2 vodní kola.
Mezitím se hospodářství I.S.Blocha rozrostlo o okolní pozemky spolu s hájenkou, kovárnou a hostincem.
V letech 1872-1873 byla východním směrem vybudována nová brusírna a leštírna, nazvaná „Velká továrna“ (Grouss Werk) a Nový Frauenthal. Její pohon obstarávalo 7 vodních kol, ke kterým byla voda přiváděna prodloužením náhonu ze Starého Frauenthalu. K brusírně náležel obytný dům s obchodem, škola (vyučovalo se zde od roku 1890 do konce II.světové války) a různé kolny.
Třetí část Frauenthalu – Dolní vznikla v roce 1882 asi 250 m pod Novým Frauenthalem. Byla zde opět brusírna, leštírna a fazetovna velkých zrcadel. Vodu ke 3 vodním kolům přiváděl prodloužený původní náhon od Nového Frauenthalu a také nový kanál vedený z Křemelné přes Nový Frauenthal. V roce 1910 byla vodní kola nahrazena Francisovou turbínou s generátorem o výkonu 37 kW. Elektrárnička poskytovala elektřinu nejen Frauenthalu, ale i okolí (Ebene, Glaserwald).
Pohled z vintířových skal k Frauenthálu a Hůrce
V roce 1932 byla 200 m pod Dolním Frauenthalem zřízena na pravém břehu Křemelné limnigrafická stanice, která byla v provozu do června 1938. Z důvodu silné konkurence a výstavby moderní sklárny v Chodově u Karlových Varů byl o Vánocích 1932 provoz ve Frauenthalu zastaven.
Po vysídlení občanů německé národnosti po II.světové válce se usedlosti za přispění různých vandalů rozpadaly. Plánovalo se, že území bude zaplaveno vodou přehrady, která měla vzniknout pod Stodůlkami. K tomu nedošlo a v roce 1952 se Frauenthal stal součástí vojenského újezdu Dobrá Voda. Na krátkou dobu byla zprovozněna vodní elektrárnička v Dolním Frauenthalu. Armáda prostor používala jako vojenské cvičiště. Všechny objekty byly postupně srovnány se zemí a většina kanálů zasypána.
Jen zkušené oko dnes dokáže v těchto opuštěných místech objevit stopy prosperujícího života a s ním zapomenutých lidských osudů.
Český název tato osada neměla, přece jen "Údolí žen" je trochu divoké, nu i když ?
Podlesí (Vogelsang)
Osada s bývalou sklárnou a zámečkem na severním úbočí Huťské hory ve výšce 800 metrů.
Podlesí
Sklárna patřila snad již v polovině 15. století k hradu Kašperk. Doloženo je to až v roce 1580, kdy zde pracoval huťmistr Tomáš Glaser. V roce 1584 přešla sklárna do majetku Kašperských Hor. V letech 1606-1610 se v ní vyráběly korálky barvy černé, modré, zelené a dalších. Koncem 17. století je připomínáno sklo duté a optické. Od roku 1726 se uvádí opět výroba korálků. Na přelomu 18. a 19. století se v huti vyrábělo hlavně duté sklo, korálky a okenní sklo. Sklárna byla vybavena vlastními rafinérskými provozy, ve kterých se výrobky zušlechťovaly brusem a malbou. Korálky se vyráběly až do roku 1828. Roku 1831 byla obnovena výroba dutého skla. Sklárna zanikla v roce 1891. Poloha sklárny se několikrát měnila. Nejstarší sklárnu lze předpokládat v místě dnešního Podlesí a v jeho bezprostředním okolí. Po vytěžení okolního dřeva se posunula výše do svahu Huťské hory (viz. samostatné heslo Stará huť u Podlesí). Patrně na konci 18. století se výroba vrátila zpět do Podlesí, kde také v roce 1891 definitivně zanikla. Ruiny poslední sklárny ukrývají stromy jižně od přírodního koupaliště (dům č.29 na mapě Stabilního katastru z r.1837).
(J.Fröhlich, Archeologický výzkum skláren v okolí Kašperských Hor, Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy č.3, Sušice 1995, str.97-100).
Panský dům či zámek
- byl založen jako obydlí majitelů pravděpodobně na přelomu 17. a 18. století za Sebastiána Floriána Gerla, člena proslulé sklářské rodiny. Jako zámek a sídlo nájemců sklárny pak sloužil až do závěru její činnosti, k čemuž došlo za Schmidtů. Sklárnu se zámkem poté koupili roku 1892 Schwarzenberkové a připojili je ke svým majetkům. Za pozemkové reformy prováděné ve dvacátých letech nebyl dvůr se zámkem již vrácen Schwarzenberkům, ale naopak odprodán soukromému vlastníkovi. Katastrální mapa z roku 1837 zachytila Podlesí jako malou vísku, jejíž severní část představoval poplužní dvůr. Jeho jihozápadní křídlo tvořila obytná budova nepravidelného půdorysu - zámek, zbytek zástavby pak další obytné a hospodářské budovy. Severně ode dvora, při vjezdu, stála kaple sv. Barbory, jižně ode dvora zbylá část vesnické zástavby. Vlastní zámek tvořila obdélná budova s menší obdélnou přístavbou ve dvorním průčelí a dalším přístavkem v severozápadním průčelí, vstupem orientovaná k východu, odkud se do ní přicházelo po několika stupních. Vlevo od vstupu se tyčila obdélná vížka, projevující se na katastrální mapě jako drobný přístavek ve vstupním průčelí. Přístavba v severním průčelí byla někdy po roce 1837 zbořena. V poslední fázi existence tvořila zámek patrová budova rozměrů asi 15 x 25 metrů, s hranolovou věžičkou se vstupem ve východním průčelí. Ze vstupní prostory vedly samostatné vchody do okolních místností a schody do patra. V trojdílném přízemí byly v jižní části tři místnosti různých velikostí, situované jižně a západně od vstupní prostory. Střední část přízemí tvořily dvě místnosti, z nichž menší bývala kuchyní s dochovaným kouřovodem. Konečně severní část přízemí tvořila další trojice místností. Zámek sloužil po roce 1945 obytným a hospodářským účelům. V osmdesátých letech však stál opuštěný a prázdný, takže se během roku 1990 jako neudržovaný objekt zcela rozpadl.
(F.Musil, M.Plaček, J.Úlovec-Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945, Libri, 2005).
V sušickém muzeu je uložena Pieta z Podlesí z počátku 16. století. Jde o pozdně gotickou polychromovanou plastiku z lipového dřeva od neznámého autora. Plastika byla při úpravách statku v Podlesí, který se stal po roce 1945 majetkem sušické sirkárny SOLO, odvezena do sušické továrny, kde byla určena k použití za palivové dříví. Pozorností dělníka továrny byla zachráněna v posledním okamžiku a předána do sušického muzea. V roce 1961 byla plastika restaurována předním českým restaurátorem a uměleckým historikem Františkem Kotrbou.
Ladislav Stehlík hledal v Podlesí kámen se znamením vtisknuté ruky: Za třicetileté války Švédové obklíčili Vogelsang a švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás přiměje k útlocitu." Tu najednou povolila tvrdá skála a ruka Švéda se zabořila do kamene, v okamžiku měkkého jako máslo. K smrti polekán nad tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.
Dnes v Podlesí nalezneme soukromý ranč Svobodná země Vogelsang, který je provozován jako rodinná farma ve westernovém stylu, zaměřená zejména na poskytování ubytovacích služeb a chov koní, spojený s jejich následným využíváním pro agroturistické vyjížďky v okolí. Doplňkovým programem je zemědělská činnost - chov ovcí, koz, ale také zde můžete vidět bizona amerického, pštrosa emu a další zajímavá zvířata.
Hůrka (Hurkenthal)
Kdysi velmi významná osada s velkou sklárnou, založená v 18. století Janem Jiřím Hafenbrädlem nedaleko Hartmanic světově proslula výrobou benátských zrcadel, zdobených negativní figurální podmalbou. Fungovala v letech 1732-1904. V roce 1801 se jejím majitelem stal sklář Jiří Kryštof Abele.
Obec byla zpočátku známa také jako Böhmische Hütten a rostla zvolna - koncem 18. století zde stálo 6 domů, v roce 1840 dvakrát tolik. Podle sčítání v roce 1910 zde žilo již 395 lidí v 28 domech. Všichni se hlásili k německému jazyku. Kolem huti byly postaveny domy, hospoda, hladírna a brusírna skla. Od umělé hráze jezera Laka byla přiváděna voda kanálem do sklárny.
Stával zde hotel Schmid (který měl vlastní elektrárnu), pro turecké obchodníky nechal majitel sklárny postavit tzv. Turecký dům - ve velké budově z roku 1836 byl rozlehlý sál s pěti zrcadlovými okny a množstvím zrcadel. Život obce se neobešel bez komplikací - v roce 1925 shořel po zásahu bleskem objekt bývalé sklárny.
Hůrka
V Hůrce stával kostel sv. Vincence, postavený v roce 1789 nákladem majitele skláren Ignácem Hafenbrädlem a jeho synů, a fara. Kostel zdobila barokní cibulovitá báň z jedné strany krytá šindelem. Věž nechal přistavět v roce 1819 další majitel místní huti Jiří Kryštof Abele. Na oltáři, přeneseném sem z klatovského dominikánského kostela, visel obraz svatého Vincence z 17. století a stavbu osvětlovaly lustry, vyrobené místní sklárnou. Kostel byl zbořen ve druhé polovině padesátých let minulého století. Vedle kostela postavil Abele v roce 1820 ještě hřbitovní kapli sv. Kříže, kde byli pohřbeni příslušníci sklářských rodů Hafenbrädelů a Abelů. Mumifikovaná těla byla uložena ve 23 skleněných rakvích a na mramorových deskách byly nápisy se jmény nebožtíků. Vykradači hrobů, vandalové a hlavně vojáci místo zpustošili. V roce 1949 údajně opilí příslušníci armády zcela zničili rakve a ostatky nebožtíků rozházeli po okolí.
Kaple pak sloužila jako sklad terčů a seník a také jako pozorovatelna. Díky tomu se zachovala, byla opravena a v září 2003 vysvěcena za velké účasti lidí z obou stran hranice.
V kapli byl pohřben také otec spisovatele Karla Klostermanna.
Na Hůrce se odehrával děj románu Karla Klostermanna Skláři a děj povídky Vánoce pod sněhem. Natáčel se zde i film Divá Bára. Dnes připomíná historii kdysi velké a prosperující obce jen kamenný pomník.
Gsenget (Gsenget)
Dnes zaniklá osada, založená v roce 1772 za tehdejších majitelů panství Kinských nedaleko Prášil. Prvním osadníkem byl jistý Johann Georg Frisch,který zde spolu s pěti dalšími muži podnikl mýcení hraničního lesa.
Rostla jen pozvolna - čtyři domy v roce 1790, pět domů s 33 obyvateli v roce 1840 a šest domů s 30 lidmi v roce 1910. Všichni se hlásili k německému jazyku. Živili se hlavně zemědělstvím, o čemž dodnes svědčí kamenné tarasy na okolních loukách, které ohraničovaly malá políčka.
Boží muka
Přesto, že Gsenget ležel téměř na zemské hranici, zboží z Bavorska se tu podle místních prý vůbec nepašovalo. Obyvatelé si sice kupovali sůl, cukr, sacharin, šňupací tabák, léky, barvy, nářadí za hranicí v Bavorsku, ale toto zboží, bezcelně získané hlavně pro vlastní potřebu, nevnímali vůbec jako pašované.
Stával tam rozsáhlý hospodářský dvůr Frischhof. Nedaleko odtud je přechod pro pěší a cykloturisty (otevřený 1. 6.-15.11. ) Několik set metrů od něj směrem k Poledníku stojí v lese hraniční kámen z 18. století.
"Svou pracovitostí i tělesnou zdatností vynikali gsengetské ženy. Když muži v létě pracovali v lese daleko od svých domovů, ženy dokázaly dobře obstarat domácnost i hospodářství. v dřívějších dobách musely vykonávat stejnou práci jako muži. v okolí Gsengetu bývala nouze o trávu pro dobytek, zvláště, když se omezilo pasení na lesních pozemcích. Ženám tak nezbývalo než trávu pro krmení nosit na zádech v krosnách a nůších ze vzdálenosti i několik kilometrů. Váha takového nákladu činila nezřídka až 75kg."
Proto se v okolních vesnicích říkalo: "Vším bych chtěl být, jen v Gsengetu bych se nechtěl stát ženou, ve Stodůlkách volem a v Hartmanicích psem".
Knížecí Pláně (Fürstenhut)
Zaniklá osada (lidově zvaná též Schöne Ebene), založená blízko zemské hranice v roce 1792 knížetem Schwarzenberkem. V roce 1840 měly Knížecí Pláně 521 obyvatel a 59 domů - myslivnu, hájovnu, mlýn, pilu, hostinec i základnu hraniční stráže. Tuto velikost si obec držela v dalších desetiletích - roku 1910 zde 534 lidí obývalo 67 stavení.
Už v roce 1828 tu byl vystavěn dřevěný kostel sv. Jana Křtitele, který v roce 1864 nahradila dosti velká stavba v pseudogotickém stylu. Loď o velikosti 22,2 × 10,8 nebyla zastropena, takže krov nad lodí i presbytářem byl ponechán nezakrytý. Vedle kostela stála přízemní fara.
Knížecí pláně
V roce 1946 byli obyvatelé obce vystěhováni a do roku 1956 byla zástavba zcela zničena.
U hřbitova, opraveného v letech 1990-91 se zlomky náhrobních kamenů, je dosud patrná terénní vyvýšenina na které stával kostel sv. Jana Křtitele z roku 1864, který byl 20. srpna 1956 odstřelen armádou.
Dnes tam stojí na památku třináctimetrový kříž. Pod tímto místem leží pomník na památku padlých za první světové války, označující střed obce. Dodnes se dají v lukách najít stopy po původní zástavbě Knížecích Plání. Od hřbitova je krásný výhled na Luzný, Třístoličník a Boubín. Součást přírodně poznávacího okruhu "Národní park".
Jak na keš.
Všechny indicie hledej v listingu.
Ve kterém roce byla v obci Červené dřevo vystavěna u léčivého pramene poutní kaple? A = ?
Ve kterém roce byl na Debrníku založen zámek. B = ?
Za kolik bylo nabízeno v roce1934 ubytování na jednu noc v hotelu Fastner? C = ?
Jaký výkon měl generátor, který byl společně s Francisovou turbínou v roce 1910 nainstalován místo vodních kol v Novém Frauenthálu? D = ?
Jaké číslo popisné mají na mapě Stabilního katastru z r.1837, podle listingu, ruiny poslední sklárny v Podlesí. E = ?
Kolik lidí podle sčítání z roku 1910 žilo v obci Hůrka? F = ?
Jaká bývala váha nákladu, kterou nosily Gsengetské ženy, na zádech? G = ?
V obci Knížecí Pláně stával kostel, na jeho místě dnes na památku stojí kříž. Jaká je délka ( v metrech ) kříže? H = ?
Finální souřadnice:
N49°12.(A/2-D-E-G-7) E013°19.(B-F*3+C*2+H*3)
N49°12.
E013°19.
Nezapomeňte si zjistit bonusovou indicii pro keš Šumavské hvozdy 18. X13 = kolik mm srážek ročně spadne na nejdeštivějším místě Šumavy podle listingu?