Špatná záměna
Chtěl bych vám zase vyprávět další pověst o hradu Vikštejně. Tato je delší. Proto je možné přečíst si zkrácenou verzi, kterou upravila AI a nebo poté delší verzi dle Petra Zahnaše.
Zkrácená verze pověsti o Vikštejně
Lidé vyprávějí, že pevnost hradu Vikštejna drží díky zvláštní maltě – někdo tvrdí, že byla míchána s krví, jiní se svěcenou vodou či vejci. Kdysi zde žil bohatý hrabě, který měl ošklivou, znetvořenou tvář a slabé tělo, ale dobrou a laskavou duši. Vyhnutý lidským posměškům hledal klidné místo, až jej okouzlila krajina u Moravice. Na vysoké skále si postavil hrad a v ústraní žil spokojeně, obklopen knihami a přírodou.
Jednoho dne v údolí potkal Jitku, půvabnou dívku na koni. Nepolekala se ho a vzájemná důvěra rychle přerostla v lásku. Po jejím odjezdu hrabě stále na Jitku myslel, až nakonec sáhl po podivné knize o zaklínání a přivolal čerta. Požádal jej o krásnou podobu, aby se mohl s Jitkou znovu setkat a neztrapnit ji svým vzhledem. ďábel souhlasil, ale hrabě musel najít muže, který s ním dobrovolně vymění podobu. Hrabě vykoupil před popravou mladého zločince a s pomocí ďábla si s ním podobu vyměnil. Hrabě si vyměnil podobu s vrahem a lupičem, kterého v Budišově zachránil od popravy.
Proměněný hrabě vyrazil do světa, našel Jitku a vzali se. Žili šťastně až do chvíle, kdy se zločinec začal vracet a vyhrožoval, že svou krásnou podobu vezme zpět. Vymáhal na hraběti peníze, až nakonec získal i hraběcí prsten a usadil se na Vikštejně, kde vládl krutě a tyransky.
Hrabě, sužovaný výčitkami, se pod cizím jménem vrátil domů. Tehdy zjistil, jak falešný „pán“ mučí poddané. V hněvu pronesl kouzelné slovo, znovu přijal svou původní podobu a s pomocí služebnictva vpadl do sálu, kde lotr hodoval. Zlosyn byl při potyčce zabit a hrad očištěn. Jeho komplici z hradu utekli.
Hrabě však nedokázal čelit ani Jitce, ani dětem – cítil, že porušil řád, selhal vůči sobě i svým lidem. Odkázal panství vnukovi, vše sepsal jako varování budoucím generacím a odešel do Jeruzaléma hledat odpuštění. Nikdy se nevrátil a nikdo neví, jak jeho život skončil. Poddaní na něj ale v dobrém vzpomínali a modlili se za jeho duši.
Verze dle Petra Zahnaše z knihy Pověsti a vyprávění od řeky Moravice
Lidé si vypravují, že zříceniny hradu Vikštejna se nerozpadnou, neboť malta prý byla smíchána s lidskou krví. Jiní tvrdí, že se zdivo nerozboří, protože do malty přidávali písek a svěcenou vodu. Ostatní zase rozumují, že ani krev ani svěcená voda nemají v sobě tolik soudržnosti jako vejce. V době, kdy se hrad stavěl, nanosily slepice tolik vajec, že je lidé nestačili zužitkovat. Hradní pán chtěl mít tvrz pevnou, nedobytnou, která by přetrvala věky. Dal tedy vajíčka skoupit a smíchat s maltou. Mnozí lidé vidí vše různýma očima, jací sami jsou, tak vidí i druhé. Zlí lidé si vypravují, že hradní pán byl krvežíznivý loupežník, jiní jej chválí jako rozumného, hodného a dobrosrdečného pána. Podle toho pak mezi lidmi vznikaly různé pověsti o hradu vikštejnském. Na Vikštejně žil jednou jeden bohatý a mocný hrabě, ke kterému nebyla příroda příliš štědrá. Tvář měl ošklivou, znetvořenou a strašidelnou. Tělo měl slabé a zmrzačené. Každý, kdo jej spatřil, se podivného skřeta velmi polekal. Nejvíce se štítily toho ubožáka ženy. V ošklivém těle však žila duše dobrá, poctivá a věrná. Hrabě byl zarmoucený ze svého vzhledu, a tak hledal místo, kde by mohl sám, nerušeně a klidně, trávit svůj život. Na lidi se nezlobil, znal lidskou slabost. Rád také poznával různá zajímavá místa a cizí země. Jednoho krásného dne přišel i do údolí Moravice. Uviděl osamělou vysokou skálu. Byl očarován krásnou okolní krajinou a rozhodl se, že na skále postaví pevnou tvrz. Mohutný a pěkný hrad pro radost svoji, pro své pracovité poddané i zbloudilé poutníky. Koupil toto území od tehdejšího zeměpána a hrad byl podle přání hraběte brzy postaven. V podhradí se usadili poddaní. Ženy a dívky však neměly do hradu přístup. Chod hradu i zásobování obstarávala mužská čeleď. Hrabě žil na svém hradě spokojeně a šťastné. Miloval přírodu, v ní trávil všechen svůj volný čas. Určil dobu, kdy ženy a dívky směly navštěvovat lesy a háje, aby nedošlo k nechtěnému setkání. Po krátkém čase znal každý kout, každý keř svého panství. Chtěl pomáhat i svému lidu, ale ten se ho bál a nerozuměl mu.
Každý rok byl dlouhý, ale hrabě se nenudil. V létě hodně pobýval venku, v zimě pak v obsáhlé knihovně četl a vzdělával se. Kniha byla jeho nejzábavnějším společníkem a nikdy ho neopouštěla. Knihou zušlechťoval své srdce a jemnou duši. Jednou se rozhodl své knihy v knihovně uspořádat, aby měl o nich lepší přehled. Do rukou se mu dostala kniha ,ne velká, ne malá, ne tlustá, ani příliš tenká, ale se zvláštní obálkou, na níž' byl namalován ďábel. Na titulní straně stálo: „Návod k přivolání ďábla a jiná zaříkání." Podivil se, jak se mu taková kniha dostala do knihovny, ale nedalo mu to a celou si ji přečetl. Pak chtěl knihu spálit, ale nakonec ji uchoval pro budoucí věky, aby lidé poznali hloupost svých předků. Jednoho krásného vlahého večera si vyjel na svém koni ven do prirody. Jel pomalu a volně. Dojel do údolí řeky moravice. Šlechtic přemýšlel a kůň kráčel sám podél řeky, neboť cesto dobře znal. Dojeli na mýtinu. Náhle z lesa vyjel statný bělouš, na němž seděla půvabná dívčina. Nejspíš zabloudila a nyní se bezradně rozhlížela kolem. Hrabě uviděl úzkost mladé dívky a zamířil k ní. Chtěl této šlechtičně, jak podle jejího zevnějšku usoudil, pomoci. Tak mu kázala jeho rytířská čest i dobré srdce. Dívka ho spatřila, ale nepolekala se. Nebála se ho. Byla ráda, že jí někdo poradí a odsud vyvede. Když ji doprovázel na cestu, bavili se tak, jako by se znali odjakživa a jako by hrabě nebyl vůbec ošklivý. I stalo se, že k ní hrabě zahořel upřímnou láskou. Dívka mu sdělila, že se jmenuje Jitka, je ze šlechtického rodu, ale rodiče nedávno zemřeli a ona jede do ciziny ke svým příbuzným hledat útočiště. Jitka odjela, ale v srdci jí zůstal obraz sice ošklivého, ale dobrého a milého muže. Také hrabě často na prožité chvilky vzpomínal a příroda pro něho ztratila půvab. Lásky žár rozrýval jeho staromládenecké srdce. Denně toužil po dalším shledání s krásnou a milou dívkou. Pak si vzpomněl na tajemnou zaklínací knížku. Rozhodl se přivolat čerta, aby mu pomohl. Vyhledal přivolávací formuli a vyslovil ji. Vzápětí za příšerného rachotu, blesku a smradu se zjevil čert v celé své strašidelné podobě. Hrabě se vyděsil, neboť tak ohyzdného a strašlivého vládce pekel si nepředstavoval. „Čeho sí žádáš ode mne?" otázal se čert jízlivé. „Chci, abys ze mě udělal muže pohledného, pěkně urostlého a aby ke mně zahořela láskou dívka, na kterou sí myslím." „Budiž! Stane se, jak sí přeješ," odpověděl ďábel. „ Však nepůjde to lehce. Takovou moc nemám, abych z tebe udělal jiného člověka. Nejdříve musíš najít muže, který vypadá tak, jakým bys chtěl po proměně být. Toho přemluvíš, aby si s tebou dobrovolně vyměnil podobu. Jinak ti pomoci nemohu." Hrabě se rozhodl hledat takového muže. Odjel však s malou nadějí. Tušil, že se stěží najde muž, který by svou krásnou postavu a tvář vyměnil za jeho ohyzdnou. Nejel však daleko a když přijížděl k Budišovu, uslyšel hlas umíráčku. Potkal malý průvod, v jehož středu kráčel statný mladík. Hrdě až vzpurně nesl vztyčenou hlavu. Ten mládenec se mu zalíbil. Ale byl to zloděj a vrah a za své hříchy měl být brzy popraven. Šibenice již čekala. Hrabě dal průvod zastavit. Když' se dověděl o všech jeho proviněních, vykoupil jej od potupné smrti, ale vrah mu musel slíbit, že mu dá svou podobu. Zločinec souhlasil a zaradoval se, že ujde potupné smrti provazem. Oba přijeli večer na hrad. Vešli do komnaty a hradní pán přivolal netrpělivě čerta, aby provedl záměnu. Vrah čertovi prohlásil, že se dobrovolné vzdává své podoby a přejímá postavu a tvář hraběte. Hrabě vlastní krví pekelnou smlouvu podepsal. Pekelný vládce pronesl několik zaklínacích vět a sotva domluvil, pocítil hrabě v celém těle praskot a bolest. Šaty se trhaly a padaly z těla. Změnil se ve statného hezkého mladíka. Za sebou pak spatřil ohyzdného mrzáka, novou zlosynovu podobu. Čert ještě promluvil: „Každému zvás je dovoleno, aby opět nabyl své dřívější podoby i tehdy, kdyby některý z vás nechtěl. Stačí, když řekne zázračné slovo, jemuž vás naučím, a třikrát skloní hlavu k prsům." Hraběti se to moc nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Pak čert vyřkl to čarovné slovo a za příšerného rachotu vyletěl komínem zpět do pekla. Vrah řekl: „Buďte bez starostí, pane hrabě, je lepší být ošklivý a bohatý než krásný viset na šibenicí." Hrabě se uklidnil, dal zloději mnoho peněz, krásných šatů a ztepilého oře. Vrah slíbil, že se více neobjeví a odjel.
Hrabě nemohl dospat a hned příštího jitra se vydal hledat milovanou Jitku. Chtěl být co nejdříve s ní a nabídnout jí svou ochrannou ruku. Sličné Jitce se cizí hrabě velice zalíbil. Když se více sblížili, věnovali si lásku čistou, věrnou a nehynoucí. žili spolu dlouhá léta šťastné a spokojeně i díky jejích roztomilým dětem. Hrabě byl šťastný až do té doby, než se před ním objevil obávaný zlosyn a opět žádal mnoho zlaťáků, jinak že si vrátí svou podobu zpátky. Hrabě se bál, že svou krásnou milovanou ženu ztratí a peníze mu dal. Zloděj však žil zhýralým a nestřídmým životem, a tak brzy i druhou kupu peněz utratil. Vracel se pro peníze stále častěji, až si nakonec řekl í o hraběcí prsten, aby mohl na panství vikštejnském vládnout jako skutečný hrabě. Nešťastný hrabě mu prsten nakonec vydal. Zhýralec odtáhl a usadil se na Vikštejně. Zde prováděl své kruté násilnosti. Hrabě to tušil a začalo ho hryzat zlé svědomí. Uškodil nejen sobě, ale také všem věrným poddaným a služebníkům. Jeho čest bude poskvrněna, neboť všichni budou lupiče podle podoby pokládat za hradního pána. Starosti ho trýznily, nespal, nejedl a znepokojoval tím i svou ženu. Nechápala, co se s jejím milovaným chotěm děje. Když duševní trýzeň neustávala, odjel pod cizím jménem do vlasti, do míst prvotního štěstí, spokojenosti a klidu. Hrabě tušil správně, že na jeho panství a hradě se děje něco nepřístojného. Cestou slyšel mnoho o zlém řádění kdysi dobrého a spravedlivého hraběte. Srdce mu pukalo a duše sténala. Poznal, že pro trochu vlastního, falešného štěstí zničil život svých věrných poddaných a zarmoutil hodně duší jemu oddaných. Spěchal na hrad a brzy stál před hradní stráží. Sdělil jí, že je poslem knížete Opavského, aby byl vpuštěn dovnitř. Dověděl se, že falešný hrabě pořádá v hradním sále se sobě rovnými lotry zvláštní slavnostní hostinu na počest svých narozenin, při níž ke své zvrhlé radostí týral a usmrcoval poddané. Hrabě byl šokován. V zápalu hněvu a svaté spravedlnosti, vyslovil zázračné slovo a třikrát sklonil hlavu k prsům. V okamžiku se proměnil. Sluhové se polekali a couvli. „Nebojte se mě,já jsem váš pravý hradní pán, nic se vám nestane. Propusťte všechny zajaté, ozbrojte se a pojďte za mnou do sálu," mezi hosty v sále nastalo zděšení. Na židli hradního pána seděl někdo jiný. Mladý muž pěkného vzhledu a statné postavy v rozedraných šatech. Lotři se však ještě' více podivili, když uviděli hraběte vcházet do hradního sálu s ozbrojenými muži. Pán rozkázal vraha spoutat. Lotr se však urputně bránil zatčení a byl v potyčce zabit. Dopadl na něj spravedlivý trest. Ostatní darebáci rychle prchli z hradu a již nikdy se v jeho okolí neukázali.
Služebnictvo a poddaní nevycházeli z údivu nad náhlou proměnou svého pána. Byl opět tak hodný a milý jako před lety. Mnozí usoudili, že byl v moci nějakého zlého ducha a nyní se osvobodil. všichni ale litovali těch, kteří byli dříve tak krutým způsobem mučeni a usmrceni. Hrabě se více ke své milované družce a dětem nevrátil. Nemohl by se jim s čistým svědomím podívat do očí za to, jak se vůči sobě, své drahé chotí a dětem a vůči věrným poddaným provinil. Sepsal svůj smutný životopis pro výstrahu budoucím věkům. Pak vikštejnské panství odkázal nezletilému vnukovi a odevzdal ho do prozatímní správy spolehlivému, poctivému a věrnému správci. Nešťastný hrabě pak odešel do Jeruzaléma, aby odprosil Boha a pro svou duši vymodlil lehký odpočinek. Mnoho se kál a hodné trpěl. Nikdy více se na své panství nevrátil. Není známo, kdy a kde zemřel. Nevíme, dosáhl-li odpuštění svých hříchů. Věrní služebníci často vzpomínali na svého pána, litovali ho a ve svých modlitbách nikdy na jeho duši nezapomněli.
