Tato keš je věnovaná technické památce – Odvzdušňovacím věžím káranského vodovodu. (Nejedná se o vodojemy jak si někteří myslí.)
Ve druhé polovině 19. století prožívala Praha dlouhodobou zdravotní krizi, zdroje pitné vody byly znehodnoceny a vznikaly epidemie. Proto byla r. 1899 na základě císařova rozhodnutí ustavena Správní rada Společné vodárny, která se začala zabývat přípravami k projektu a stavbě vodárny pro Prahu.
Projektem byl pověřen Adolf Thiem, který provedl hydrologická měření v oblasti Lysá – Káraný – Sojovice – Tuřice – Stará Boleslav a předložil Správní radě předběžný projekt vodárny v Káraném o výkonu 800 l/s, s možností rozšíření kapacity až na 1200 l/s. Výstavba vodárny byla zahájena v roce 1908. Po smrti stavebního rady a projektanta Adolfa Thiema řídil stavbu Emil Prinz, někdejší Thiemův žák. Realizoval mnohá zlepšení a přispěl k vysoké technické úrovni tohoto díla.
Stavební rada Adolf Thiem je považován za jednoho z otců zakladatelů moderního pražského vodárenství. Narodil se 21. února 1836 v Legnitz, kde také navštěvoval základní školu a reálné gymnázium. Do širokého povědomí vodohospodářské odborné veřejnosti se v roce 1870 uvedl článkem Vydatnost artéských vrtů, kopaných studní a filtračních galerií v časopise Journal für Gasbeleuchtung und Wasserversorgung.
Z Adolfa Thiema se díky jeho intenzivní práci v oblasti praktických hydrologických projektů stala v krátké době respektovaná osobnost celoevropského dosahu. Jako tvůrčí síla se podílel na desítkách vodohospodářských staveb jak v Německu, tak v cizině. Svou kariéru zakončil prací na projektu Káranské vodárny pro Prahu.
Adolf Thiem byl v roce 1896 osloven městskou radou, aby se odborně vyjádřil k projektu České spořitelny na novou městskou vodárnu. Po kladném dobrozdání k celému projektu i konceptu vybudovat vodárnu v dolnojizerské oblasti, mu byl následně svěřen i dohled nad celou stavbou. V roce 1908 však Adolf Thiem v Lipsku zemřel a Káranskou vodárnu tak nikdy nedokončil.
Civilní inženýr Emil Prinz byl přímým žákem Adolfa Thiema a expertem v oblasti hydrologických zkoumání. Narodil se v roce 1863 v Brandýse nad Labem, odkud odešel za studii na technice v Praze, Mnichově a Cáchách. Od roku 1891 se stal majitelem berlínské hydrologické firmy, která zaznamenala velký věhlas. Mezi odbornou veřejností vynikl jako renomovaná osobnost svou studií o zásobování měst spodní vodou z roku 1898. Největší ohlas mu pak přinesla zásadní odborná práce Handbuch der Hydrologie z roku 1919, která se stala vrcholem jeho publikační kariéry.
Jako svého úspěšného studenta ho přizval Adolf Thiem ke stavbě Káranské vodárny. Začátkem 20. století vypracoval pro správní radu Společné vodárny posudek stávajících projektů a v roce 1908 převzal po zesnulém Adolfu Thiemovi i vedení celé stavby Káranské vodárny. Již tak vysoce kvalitní projekt obohatil o řadu dalších vylepšení a zasloužil se o pozdější bezchybný provoz celé vodárny. Ještě před dokončením komplexu ale celý projekt opustil, podle náznaků kvůli zjitřené národnostní náladě před vypuknutím první světové války. Kdy Emil Prinz zemřel, není známo, jisté je, že ještě v roce 1938 byl naživu.
Až Alois Opatrný dovedl stavbu do zdárného konce. Vrchní stavební rada a přednosta vodohospodářského oddělení Vodárenského úřadu hlavního města Prahy se narodil v roce 1879 v Záluží u Hořovic. Do historie Káranské vodárny se zapsal jako její první ředitel a muž, který dovedl celou stavbu do zdárného konce, když ji převzal po Emilu Prinzovi a Adolfu Thiemovi.
Alois Opatrný byl absolventem české techniky a po absolutoriu nabíral zkušenosti jako inženýr ve firmě Kolben. Od roku 1904 se stal technikem ve službách hlavního města a od roku 1910 městským expertem v oblasti vodárenství. Káranskou vodárnu vedl do roku 1922.
Během svého působení v této pozici dokázal provést tento moderní podnik nástrahami první světové války a byl schopen i v jejích svízelných kulisách zabezpečit bezproblémový provoz. Po válce se pak zasloužil o razantní snížení spotřeby vody a stál za projekty modernizace a rozšíření vodárny v letech 1919 a 1925. Provedl též řadu hydrologických projektů, např. provedl pokusné vrty v dolnolabské oblasti, či hydrologické práce v oblasti Braníku, které byly nutné pro rekonstrukci tamní vodárny.
První káranská voda byla sice přivedena v omezeném množství do Prahy už na podzim 1912, ale více než rok trvalo, než došlo k řádnému proplachu stávajícího, závadnou vltavskou vodou infikovaného pražského rozvodného potrubí. Teprve po dosažení hygienické nezávadnosti vody začalo obyvatelstvo Prahy od 1. 1. 1914 bez obav používat káranskou pitnou vodu. Pitná voda byla v té době získávána 2 způsoby: přirozenou infiltrací a z artéských studní.
Čerpání vody zajišťovala hlavní strojovna parními stroji a dvoučinnými plunžrovými čerpadly, které musely tlačit vodu do 23 km dlouhého výtlačného řadu a překonat přitom výšku více než 120 m.
Ve 30. letech 20. století byl postaven druhý výtlačný řad DN 1100 do Prahy a železobetonový most přes Jizeru. Nová odželezovna artéské vody postavená v 70. letech nahradila dosluhující objekt. Od roku 1968 je v provozu umělá infiltrace. Od roku 1986 do roku 1993 byl stavěn třetí výtlačný řad DN 1600 do pražského vodojemu Ládví a vybudovány nové studňové řady pro podchycení úniků z umělé infiltrace. V letech 1996 a 2001 byla v hlavní čerpací stanici vyměněna dvě hlavní čerpadla za nová s regulovanými pohony, zřízen nový velín a postupně rekonstruovány rozvodny. Od roku 2005 je v provozu řídící systém, který ovládá technologie umělé infiltrace z velínu v Káraném. Rekonstrukce filtrace a čerpací stanice proběhla v letech 2011 – 2012.
Za sto let existence vodárny v Káraném, tj. od roku 1914 do roku 2013 tu bylo vyrobeno 3 803 475 698 m3 pitné vody. Velkým přínosem pro lokalitu vždy byly pracovní příležitosti. Káranská vodárna zaměstnávala dlouhodobě i celé rodiny. Celkem je známo 28 rodin, jejichž příslušníci pracovali ve vodárně více než padesát let.
Po dlouhé období byla vodárna v Káraném hlavním zdrojem pitné vody pro Prahu. S rozvojem města a vzestupem počtu obyvatelstva byly postupně budovány pro Prahu další vodárny Podolí a Želivka, podíl káranské vody na zásobování hlavního města klesal až na dnešních 25 %. Voda ze Želivky byla poprvé přivedena do Prahy 25. května 1972.
Odvzdušňovací věže v Horních Počernicích
První odvzdušňovací věž byla postavena v letech 1910 - 1912 firmou Bratří Pažoutové podle projektu Projekční kanceláře Společné vodárny 1910 na nejvyšším bodě přívodního řadu DN 1100 pitné vody Káraný - Praha. Stavba chránila vertikální technické zařízení sloužící k automatickému odvzdušňování. V roce 1939 byla věž vyřazena z provozu, když byly v souvislosti se stavbou druhého přívodního řadu Káraný – Praha v jejím sousedství postaveny dvě nové odvzdušňovací věže, i když původní projekt počítal s pozdějším využitím staré věže i pro druhý vodovodní řad. Štíhlá hranolová 15 m vysoká věž o půdorysu 4,20 x 4,20 m postavená v novobarokním slohu má dvě poschodí, fasáda je členěna výraznými římsami, rohy zdobí nepravá bosáž, dveře a okna zdobí profilované římsy. V nejvyšším patře a ve vikýřích jsou kruhová okna, střecha je mansardová, krytá prejzy.
V rámci výstavby druhého přivaděče pitné vody DN 1100 Káraný – Praha byla v roce 1939 na starém i novém vodovodním řadu postavena další dvoudílná odvzdušňovací věž. Jejím autorem byl ing. Ivan Dobřický z projekčního oddělení Vodáren hl. m. Prahy. Tuto věž tvoří dva kovové 20,25 m vysoké komolé kužele nahoře s ochozy, které jsou spojené lávkou. Severněji postavený kužel je opatřen kovovým žebříkem. Oba kužele vycházejí z oválné zděné přízemní budovy. Věže nahradily starou odvzdušňovací věž a svou funkci plní dodnes.
Přístup
🚍 BUS: Zastávka Ve Žlíbku
🚗 AUTO: Parkování zdarma (WP)
