Když měsíc v úplňku vyjde nad vrcholky starých smrků a jeho stříbrný svit dopadne na hladinu lesního jezírka, hladina se zachvěje. Ne však větrem, ale lehkým pohybem bledých paží. Z hlubin, kde mezi kořeny leknínů odpočívá ticho, vyplouvá Rusalka.
Je krásná, ale její krása v sobě nese chlad hluboké vody. Má pleť bílou jako padlý sníh a dlouhé, rozpuštěné vlasy, které voní po rákosí a mokré zemi. Vypráví se, že Rusalky jsou duše dívek, které nenašly klid a jejichž osud zůstal navždy spjat s vodním živlem.
Sedává na břehu, hřebenem z rybích kostí si rozčesává své prameny a tichým zpěvem vábí pocestné. Její hlas zní jako zurčení potůčku a cinkání ledových krystalků. Kdo však podlehne jejímu kouzlu a vykročí za ní do vln, zjistí, že její objetí je ledové a stisk pevný. Rusalka není zlá z rozmaru, je jen ozvěnou ztracené lásky a samoty lesních tůní.
Jakmile se však na obzoru objeví první paprsek ranního slunce, Rusalka se rozplyne jako ranní mlha a zbude po ní jen mokrá stopa v trávě a tiché šplouchání vody o břeh.
