O pražském Václavském náměstí se mezi lidmi říká, že nikdy nespí. Za ranního slunka skrz něj hlučně spěchají davy pracujících do svých zaměstnání, během dne zde lze zaslechnout nepřeberné množství cizích jazyků od ještě většího množství turistů a s večerními červánky se promíchají místní i přespolní do jednoho velkého hlasitého chumlu, aby se s příchodem hluboké noci poslední hloučky rozjařile bavili na celé okolí. I tohle rušné místo má však své momenty zdánlivě absolutního ticha. Málokdo je ovšem vědomě postřehne. Jsou to chvíle, kdy se z postranních uliček vynořuje vybledle oranžové auto se slabě blikajícími majáky. Tento vůz však nepatří technickým službám...
Mezi staršími pracovníky se traduje, že krom běžných posádek vyjíždí do ulic i jedna, u které byste marně hledali jejich tváře v zaměstnanecké kartotéce. Nazývají je „sběrači zapomenutých“. Poznáte je podle toho, že motor jejich vozidla nevydává žádné zvuky. Zaslechnout lze totiž jen tiché, kovové skřípění hydrauliky. Těch pár starších, kteří vůz zaslechli, skálopevně tvrdí, že ten zvuk zní jako drcení kostí.
Tito neznámí pracovníci, odění ve špinavých, tisíckrát sepraných uniformách, nevyváží žádné odpadkové koše ani nezametají chodníky, ale sledují lidi. Lidi, kteří se na Václaváku zdrželi příliš dlouho. Zapomněli se tu. Jde o ty, co ztratili směr nebo se jen zadívali do nesprávného odkrytého kanálu. Tito sběrači neberou odpadky, ale berou něco jiného. Staré vzpomínky, strachy, sny...a občas vezmou i jejich majitele. Staršího pána na cestě z nákupu, na lavičce odpočívajícího turistu, studentku čekající marně na svého milého pod koněm,... Nejsou vybíraví.
Říká se, že pokud na Václaváku spatříte podivného popeláře, o němž si myslíte, že se na vás bez jediného mrknutí upřeně dívá skrze špinavé sklo kabiny svého starého vozu a jeho oči září jako fosfor, je už pozdě. Váš příběh zde končí. V tom lepším případě přijdete „pouze“ o kus sebe. A v tom horším? Přijdete o vše. Skončíte v místě, ze které ho se nejde vrátit, a kde se v zákoutích nicoty ozývá jen tlumený skřehotavý smích...
Procházíte často přes Václavák a občas se na něm jen tak zastavíte? Tak dorazte za námi i dnes a přijďte se podívat, co všechno se dá „vyhodit“ a co naopak zůstane navždy. My ve Velvarech v roce 2027 totiž budeme vyvážet na světlo vaše nejhorší noční můry! A vězte, že z tohoto místa se jen tak někdo nedostane! Přijďte si popovídat nejen o hororech, ale i geocachingu a o tom, jestli bylo hledání pro vás někdy horor.
Potkáme se na 5. června 2026 na Václavském náměstí v Praze od 15:00 do 15:30.
Tešíme se na vás!