Byl Štědrý den roku 1919.
V Bílovickém lese panovalo ticho, které známe jen z opravdu zimních dní – mráz štípal do tváří, sníh křupal pod nohama a Svitava se pod ledem jen tiše ozývala.
Tímto lesem se vydal spisovatel Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli, soudcem Klimešem a redaktorem Koudelou. Chtěli si jen odpočinout od práce a projít se zimní krajinou.
Cestou zaslechli slabé, sotva postřehnutelné vzlyky.
Nejdřív si mysleli, že to byl vítr, ale pak si všimli malého uzlíčku ve sněhu.
Když přiběhli blíž, objevili malé děvčátko, celé promrzlé, bosé a bez síly. Mělo štěstí – nebýt jejich procházky, noc by nepřežila.
Holčičku zabalili do kabátu a odnesli do Bílovic. Tam se zjistilo, že se jmenuje Liduška a její matka, zoufalá vdova, spáchala sebevraždu v řece.
Pro Těsnohlídka, který sám prožil těžký život poznamenaný osobními tragédiemi, byl tento zážitek otřesný, ale zároveň se v něm probudilo něco, co v nás probouzí právě Vánoce – soucit a touha pomáhat.
Když se pár let později blížily svátky, rozhodl se Těsnohlídek udělat něco, co tehdy nikdo neznal.
Navrhl postavit veřejný vánoční strom na náměstí Svobody v Brně a vyzval lidi, aby pod něj nosili dary a peníze pro opuštěné děti.
Společně s redakcí Lidových novin zorganizoval sbírku, která měla obrovský ohlas.
Dne 13. prosince 1924 se rozsvítil první vánoční strom republiky – vysoký smrk ozdobený svíčkami, který se stal symbolem lidskosti a naděje.
Lidé přinášeli jídlo, oblečení i mince a z vybraných peněz vznikl brněnský dětský domov Dagmar.
Od té chvíle už Vánoce v Brně nikdy nebyly jen o dárkách a světýlkách.
Byly o pomoci, laskavosti a světle, které se dokáže rozhořet i v těch nejchladnějších dnech.