Ale jak týdny plynuly, Žabák zjistil, že mu něco chybí. Večery byly tiché a dlouhé. Ano, měl své rybníčkové království, ale bylo v něm tak... samotně. A tak začal kuňkat. Smutně, teskně, melancholicky.

Jeho volání se neslo vodní hladinou, rákosím, po loukách...

A někdo ho slyšel.

Žába, která právě hledala své místo na světě, zachytila jeho teskné kuňkání. Srdce se jí sevřelo. Chtěla být po jeho boku, sdílet s ním tu krásu i samotu. Ale pak si vzpomněla – přísná pravidla geocachingu to nedovolují. Dvě keše nemohou být příliš blízko u sebe.

Jenže Žába byla chytrá. A odvážná.

"Když nemůžu k tobě," řekla si, "budu aspoň nablízku!"

A tak se vydala k vedlejšímu rybníčku. Nebyl tak velký, tak romantický, neměl takové rákosí ani tolik ryb. Byl to takový obyčejný nebesák. Ale bylo odtud slyšet Žabákovo kuňkání. A on zas slyšel to její. A to bylo pro ni to nejdůležitější.

Teď tam tedy u toho malého rybníčku bydlí a kuňká a přitom doufá, že i k ní si geocacheři cestu najdou a do jejího deníčku se zapíšou.

🐸 💚 🐸