Poslední bašta: Operace „Drtič mudlů“
Náš rajón končil přesně u rezavého plotu nynějšího ČSAD. Tam, kde se betony paneláků drolily do kopřiv a kde stál náš „Strom strážců“ – starý, pokroucený dub, který přežil i výstavbu celého sídliště. Pro dospělé to byl jen hluk a nepořádek, ale pro nás to byla hranice.
Strategické plánování u klepadla
„Poslouchejte,“ začal jsem a ukazoval klackem do prachu pod klepadlem na koberce. „Ti z těch novejch baráků začínají lézt moc blízko. Včera jsem tam viděl jednoho s telefonem v ruce, jak hledá signál. Musíme tam dát Biltemu. Takovou, co je zastaví.“
Plán byl jasný. Založíme kešku tak vysoko, aby každý „přivandrovalec“ pochopil, že tady končí legrace. Naším materiálem byly tentokrát plastové trubky na odpady, co zbyly po rekonstrukci koupelny u Šrouba v sedmém patře. Byly lehké, pevné a když se do sebe narvaly, měřily skoro sedm metrů.
Průchod zemí nikoho
Cesta k hranici rajónu vedla přes „Uličku sušáků“. To byla nebezpečná zóna. Bylo úterý, což znamenalo, že tam operovala Letka šedých zástěr – parta babiček, co věšely ložní prádlo s přesností elitních odstřelovačů. Museli jsme se plazit pod prostěradly, která voněla po levanduli a mýdle, s naší sedmimetrovou tyčí nad hlavami jako anténou ponorky.
„Pozor! Konvoj na dvanácté hodině!“ sykl Šroub, když se objevila paní Nováková s košem prádla. Ztuhli jsme za mokrými ručníky. Prošla kolem nás tak blízko, že jsme slyšeli cvakání kolíčků. Byli jsme neviditelní. Byli jsme stíny sídliště.
Bitva o Hraniční strom
Když jsme dorazili k dubu, zjistili jsme, že máme problém. Na druhé straně plotu, v té „vyleštěné“ části města, stáli oni. Tři kluci v čistých mikinách. Jeden z nich měl v ruce opravdový, koupený teleskop na geocaching.
„Hele, ty lůzo ze sídliště, jdeme vám to tady vyvrbovat,“ křikl ten nejvyšší a začal rozkládat svůj nablýskaný karbonový prut.
To byla válka. Naše podomácku vyrobená tyč z odpadních trubek vypadala vedle jeho prutu jako chudý příbuzný, ale my jsme měli domácí výhodu.
„Šroube, zvedej! Teď nebo nikdy!“
Zatímco se cizáci prali s nastavením svého drahého prutu, my jsme bleskově spojili naše trubky. Bylo to vratké, prohýbalo se to jako luk a celá konstrukce vydávala zvuk jako skřípající tramvaj. Ale v našem rajónu fungují i zázraky.
Poslední zářez
Právě když se ten cizák chystal svou kešku (kterou si přinesl!) pověsit na naši větev, já jsem naším háčkem z drátu na věšení záclon švihnul do vzduchu. Naše krabička – stará dóza od hořčice polepená maskovací páskou – se zachytila přesně o tu nejvyšší větev, kam se žádný mudla ani namyšlený kačer z centra neodváží.
„Je tam!“ zařval jsem.
V tu chvíli se z křoví ozvalo hromadné zaštěkání všech psů z okolí, které náš křik vyplašil. Cizáci, nezvyklí na drsné podmínky našeho okraje, to vzdali a raději zmizeli zpátky ke svým kávovarům a čistým chodníkům.
Epilog: Brána je zavřená
Naše Biltema tam visí dodnes. Je to poslední strážce našeho rajónu. Kdo k ní chce dojít, musí projít pod šňůrami s prádlem, vyhnout se paní Novákové a přežít pohled na autobusové depo.
V listingu stojí jediná věta: „Tady končí město a začíná naše území. Pokud nemáš tyč a odvahu, radši se otoč.“
V případě problému můžeš zavolat: 608460128