Strážci brány: Operace „Vlajka na lípě“
Všichni víme, kde končí „Město“ a kde začíná „Rajón“. Ta hranice není nakreslená křídou, ale cítíte ji v kostech. Na jedné straně jsou opravené chodníky a lidi, co nosí košile. Na té naší straně, hned za tou starou rezavou trafostanicí, začíná království sušáků, betonových bunkrů a stromů, které mají jména.
A právě tam, na rozhraní mezi nudným světem dospělých a naším územím, stojí Ona. Obrovská lípa, které říkáme „Maják“. Kdo ji ovládá, ten vidí, jestli se k nám neblíží „Cizáci“ z horního sídliště nebo, co hůř, parta od nábřeží.
Výzbroj a taktika
„Musíme tam tu kešku dát co nejvejš,“ prohlásil Šroub, můj pobočník a hlavní inženýr přes lepenku. „Když tam bude biltema, každej kačer z centra uvidí, že tohle je náš rajón. A když se ji pokusí ulovit někdo od Nábřežáků, sestřelíme je šiškama.“
Naše biltema tyč nebyla jen nástroj. Byla to naše pýcha. Slepili jsme ji ze tří vyřazených hliníkových tyčí na koberce, co jsme vyhandlovali v sušárně za dva balíčky nálepek z hokejistů. Na konci byl drátěný háček, co vypadal jako ruka kyborga.
Bitva o sušáky
Právě když jsme tyč vysouvali k nebi, ozvalo se hvízdnutí. U trafostanice stáli tři kluci. Cizáci. Poznáte je podle toho, že mají čistý kolena a značkový boty, co ještě nesmrdí bahnem od Staré Olšavy.
„Co to tam věšíte, prckové?“ zavolal ten největší. „To není pro vás, to je biltema! T5! Nic pro bábovky z centra!“ zařval jsem a snažil se udržet tyč rovně.
Jenže nasadit kešku na větev, když na vás někdo hází zmuchlaný papíry a posmívá se vám, je jako operovat mozek během jízdy na horský dráze. Tyč se prohýbala, háček se zasekl do kůry a vypadalo to, že naše „brána do rajónu“ zůstane prázdná.
Vítězství pod ochranou panelů
V tu chvíli se zpoza rohu paneláku ozval známý zvuk – bouchání koberce. Paní Vomáčková vyšla na balkón a začala do toho řezat takovou silou, že se otřásaly i základy. To byl náš signál. Cizáci se lekli (paní Vomáčková vypadá v zástěře s plácačkou fakt děsivě) a my jsme v tom zmatku jedním prudkým pohybem kešku zahákli do té nejvyšší rozsochy.
„Máme ji tam!“ zasyčel Šroub.
Rychle jsme složili tyče a zmizeli v bludišti mezi sušáky na prádlo. Tam nás nikdo nenajde – známe každou zkratku, každej průchod sklepem a víme, která deska v plotě se dá odsunout.
Brána je aktivní
Teď tam ta keška visí. Pět metrů nad zemí. Je to naše vlajka. Pro lidi zvenku je to jen krabička, ale pro nás je to symbol. Kdo ji chce ulovit, musí zdolat frekventovanou křižovatku a kolem našich schovek a pod bedlivým dohledem dětí, co vyrostly na betonu.
V listingu je jasné varování: „Vstupujete do Rajónu. Pozor na nízké přelety šišek a radarový dohled paní Vomáčkové!“
V případě problému můžeš zavolat: 608460128