Kdysi dávno, když byl potok ještě divočejší a krajina kolem Slušovic mnohem tišší, žilo v lesích malé zvířátko. Nebylo to nic, co bys našel v učebnici biologie. Nebyla to myš, ani lasička, ani nic, co by se dalo jednoduše pojmenovat. Místní mu říkali rradicku — podle zvuku, který vydával, když bylo spokojené. Takové jemné, vrnící „rrr…“, které se neslo mezi stromy jako tichá melodie.
Rradicku byl tvor zvědavý, ale opatrný. Miloval vodu, protože mu připomínala domov. Miloval tmu, protože v ní viděl víc než ostatní. A miloval klid, protože v něm slyšel věci, které jiným unikaly — ozvěny starých příběhů, šeptání kamenů, zpěv potoka.
Jednoho roku přišla bouře, jakou kraj nepamatoval. Voda se rozlila, stromy padaly a lesní zvířata se rozutekla. Rradicku se schoval do malé skuliny mezi kořeny, ale když bouře odešla, jeho domov už neexistoval. A tak se vydal na cestu. Šel po proudu potoka, protože voda vždycky věděla, kam má jít.
Dlouho putoval, až jednou narazil na něco zvláštního. Byl to tunel — tmavý, chladný, ale přívětivý. Voda v něm zpívala jinak než kdekoliv jinde. Jako by se v ní mísily staré vzpomínky, šeptání minulosti a ozvěny kroků těch, kteří tudy kdysi prošli.
Rradicku se zastavil. Poslouchal. A věděl, že našel nový domov.
Začal si stavět hnízdo z mechu, listí a drobných větviček, které voda přinesla. Časem zjistil, že tunel má zvláštní schopnost — dokáže uchovat příběhy. Každý zvuk, každý krok, každý šepot se v něm na chvíli zastaví, jako by si ho tunel chtěl zapamatovat.
A tak se rradicku stal strážcem těchto příběhů.
Pozoroval lidi, kteří kolem chodili. Někteří spěchali, jiní se zastavili a poslouchali. A právě ti, kteří se zastavili, byli rradicku nejmilejší. Jednoho dne si všiml, že někteří lidé hledají malé krabičky schované v přírodě. Přicházeli s úsměvem, odcházeli s radostí a občas si něco odnesli a něco jiného nechali.
To se rradicku líbilo.
„To je přesně pro mě,“ pomyslel si. „Já mám rád tajemství. A mám rád návštěvy.“
Začal sbírat drobnosti, které voda přinesla — hladké kamínky, kousky dřeva, pírka, zvláštní semínka. Všechno to pečlivě ukládal. A když měl pocit, že je čas, rozhodl se vytvořit vlastní poklad.
Schoval ho nedaleko tunelu, na místě suchém, bezpečném a přitom dost blízko, aby slyšel každý krok návštěvníka. A od té doby rradicku pozoruje všechny, kdo přijdou. Někdy jen zvědavě vykoukne z tunelu. Někdy tiše zašustí v trávě. A někdy, když má opravdu dobrou náladu, nechá v krabičce malý dárek navíc.
Říká se, že kdo najde jeho kešku, tomu rradicku přinese štěstí na cestách.
A kdo se u tunelu zastaví a zaposlouchá, ten možná uslyší i jeho tiché „rrr…“ — pozdrav pro ty, kteří si našli čas objevit malé kouzlo ukryté v obyčejném místě.
Keš vracet jak jste ji našli nelí lepší ať nám vydrží dlouho. Děkuji Michal
Na signál nezpoléhejte hledej očima