Starý rybník na kraji vsi neměl jméno, nikdo ho totiž nahlas nevyslovoval. Voda v něm byla černá, nehybná a studená i v tom nejparnějším létě. Místní věděli, že tam žije on – bytost s pletí barvy shnilého leknínu a prsty spojenými slizkou blánou.
Nebyl to žádný pohádkový mužíček. Byl to Hastrman, tichý dravec, který trpělivě čekal pod hladinou.
Jedné noci se k rybníku vypravil opilý kovář. Když procházel kolem břehu, uslyšel tiché pleskání, jako by někdo mokrým hadrem tloukl o kámen. Z rákosí se vynořila postava v rozmočeném kabátci, ze kterého i v suchu neustále stékala pramínky voda.
„Pojď blíž,“ zasyčel hastrman hlasem, který zněl jako unikající bubliny z bahna. „Mám pro tebe v hlubině lesklý stříbrňák.“
Kovář, omámený alkoholem, udělal krok k vodě. Hastrmanovy oči, velké a skelné jako u mrtvé ryby, se ve svitu měsíce nenasytně zaleskly. Jakmile se muž naklonil nad hladinu, z vody vystřelila studená, silná paže. Než kovář stačil vykřiknout, sevřely ho slizké prsty kolem hrdla a stáhly ho pod hladinu.
Ráno byl rybník opět klidný. Jen u břehu plaval starý, potrhaný klobouk a na dně, v jedné z mnoha hliněných nádobek s těsným víčkem, přibyla další uvězněná duše, která už nikdy nespatří denní světlo.
