TŘI KŘÍŽE
K místu tohoto názvu, kde dodnes tři kříže nedaleko známých Výhledů stojí, se váže lidové vyprávění, které ve svých literárních odkazech zachovali Jindřich Šimon Baar i Jan Vrba. Dle Vrbovy verze se tragický příběh stal následujícím způsobem.
Panský fořt Hausner šel jednoho časného rána počátkem června na šoulačku, aby ulovil pro panstvo na trhanovském zámku srnce. Nešťastnou shodou náhod si spletl capartického hospodáře Brettla se srncem a omylem jej zastřelil. Velmi tomu napomohla skutečnost, že starý Brettl měl na sobě žlutavý kožíšek, jaký zdejší horalé nosili i za chladných sychravých rán v létě a vylézal sehnutý z houští, kam si odskočil za potřebou.
Svědkem této události se stal Lorenc ze slavného pytláckého rodu Marytovců, který v této části panského revíru rovněž šoulal na srnce. Ten v nastalé hrůze zmatkujícího Hausnera přesvědčil, aby četníkům nic nehlásil a mrtvého Brettla společně na místě pohřbili. Aby svůj čin dokonale zamaskovali, narovnali na utajený hrob několik sáhů palivového dřeva.
Proběhlo letmé vyšetřování a pátrání po nezvěstném Brettlovi. Úřední kapacity nezjistily vůbec nic, co by záhadu nějak objasnilo. Čas plynul horským revírem a vše se zdálo zapomenutým.
Fořt Hausner se ale tímto neštěstím trápil po celý zbytek svého života a na smrtelné posteli se k svému nešťastnému činu přiznal. V jeho zaprotokolované výpovědi mimo jiné stálo, aby na jeho náklady byl na onom místě postaven kříž na věčnou památku smutného skonu starého Brettla.
Druhý kříž na stejném místě nechal postavit Brettlův syn a třetí bez jakéhokoliv nápisu postavil tajně sám pytlák Lorenc Marytovec ze samé vděčnosti za to, že se nikdo nikdy nedozvěděl o jeho osobní vazbě na kdysi záhadné a dnes už objasněné zmizení starého Brettla. Jediná paměť na tuto skutečnost odešla spolu s fořtem Hausnerem na pravdu Boží.
Kapitola Vrbova románu Nejsilnější vášeň, kde je tento příběh vylíčen, končí slovy:
„ Z těch dvou už dávno deště spláchly písmeny – a tak jsou všechny tři pro věky němé. Budou tam ještě, když už umře poslední pamětník, aby dokázaly, jak bylo zbytečné mluviti, když by se bylo mlčení potkalo se stejným výsledkem…“
