~ Vodní díla v povodí Zábrdky #03 Dolánky - Mlýn čp. 3 ~
Za obcí Vlachové se údolí kolem toku Zábrdky alespoň trochu rozšiřuje a na mírně svažitých březích kolem potoka vzniká prostor pro několik usedlostí obce Dolánky. Až do počátku osmdesátých let 20. století zde stála mohutná patrová budova bývalého mlýna. Vodní motory poháněla od dob jeho vzniku voda ze Zábrdky. A protože zde má potok ještě malý průtok, vybudovali nad mlýnem rybník, ve kterém se shromažďovala voda v době, kdy se ve mlýně nemlelo. Rybník, který dnes využívá myslivecké sdružení, tak zůstal jako památka na mlýn až do dnešních dnů. Druhým pamětníkem zašlých časů slávy jsou boží muka z roku 1843 na bývalé odbočce cesty ke mlýnu.
Nejstarší zápis týkající se zdejšího mlýna najdeme v pozemkových knihách bělského panstvi. V roce 1680 Michael Zimmermann koupil mlýn od svého otce za 80 kop. Dne 7. září 1721 ziskal Daniel Zimmermann živnost a mlýn na horní vodu od svého otce za 220 kop míšeňských. Jako přidavek dostal dva koně, jednu krávu, jednu třiletou jalovici, jednoho dvouletého volka, jedno ročni tele, vůz, pluh a brány. Část ze sumy peněz připadla dědicům po otci: vdově Anně, synu Janovi, Václavovi, dceři Alžbětě a Kristýně. Mlýn splácel až do roku 1744.
V roce 1756 koupil mlýn od svého tchána Antonin Trägner za 320 kop. Již tehdy zbyly po starém mlynáři četné dluhy, které Antonín převzal a bohužel ještě rozhojnil. Proto v roce 1762 mlýn upadl do dražby. Zápis v gruntovní knize popisuje, že zájemců se přihlásilo více, ale postupně od koupě ustupovali. Mlýn nakonec získal pro svého syna Antonína zourovský mlynář Václav Riegl za 620 kop. Stalo se tak 19. června 1762. Ve smlouvě je dál pojednáno o vejměnku pro prodávajícího, jeho ženu a čtyři děti. Kupující se zavázal, že i když si to bývalý majitel nezaslouži, postará se, „aby jeho familii nějaký nocleh nebo vejměnek zaopatřil“. Uvažoval dokonce o koupi chaloupky na těšnovském gruntë. Na mlýnu tehdy vázlo více než 357 kop dluhů, které Václav Riegl postupně splácel. V roce 1771 mu zbývalo doplatit ještě 123 kop.
Po smrti Václava Riegla v roce 1772 koupil mlýn a poloviční statek jeho syn Antonín Riegl za 600 kop míšeňských. Mlýn tehdy sestával z několika budov, z nichž je zmiňováno domovní stavení s mlýnicí o délce 22 loket a šířce 11 loket. Mlýn měl „jedno špatné mlýnské složení a k tomu potřeby". Vedle něho stálo hospodářské stavení s kravskými chlévy o délce 15 loket a šifce 9 loket. Třetím stavením pak byla komora a sklep dlouhý 12 loket a široký 7 loket, ke kterému patřila ještě stodola a špatné stáje v délce 24 loket a šířce 13 loket. K usedlosti náleželo 18 strychů orné půdy, jeden strych zahrady a 8 strychů pastvin, 3 strychy ostatnich porostů a luk na dvě fůry sena a otavy. Mlynář měl za povinnost zaplatit měsíčně 1 zlatý 31 krejcarů kon tribuce a úroku, o sv. Jiři 4 zl. a 48 kr. a o sv. Havlu 5 zl. a 6 kr. K tomu ještě 10 zlatých za rozličné vrchnostenské užitky. Za to jej vrchnost zbavila povinnosti robotovat.
V roce 1783 došlo k oddělení polovičního selského statku od mlýna čp. 3. Toho roku 19. září koupil tuto část od Antonina Riegla Jan Moc. Od Antonina Riegla ziskal mlýn v roce 1787 Josef Kreibich za 1750 zlatých, po něm v roce 1817 syn Antonín Kreibich za 1200 zlatých.
Antonin Kreibich vlastnil mlýn až do roku 1829, kdy jej 18. srpna koupila jeho dcera Mariana. V červenci 1825 se provdala v hlavickém kostele za Antona Schwarze (mladšího), Na-rodil se v roce 1802 v mlynářské rodině svého otce Antona (staršího). Již jeho dědeček František měl v České Lipé pekámu, kterou převzal Anton (starší). Jeho manželka Terezie Bendelová byla dcerou mlynáře z Markvartic u České Kamenice (Markers dorfu). Manželé si později koupili mlýn čp. 18 v Bukovanech (Bokwen) u České Lipy, kde pracovali až do své smrti. Privé jejich syn Anton (mladší) se přiženil do mlýna v Dolánkách. Pu smrti staré mlynářky pak převzal celou živnost (kolem roku 1839), V roce 1839 zde pracoval i Antonův mladši bratr Václav, V roce 1843 nechal mladý mlynář Anton Schwarz se svoji manželkou vztyčit před mlýnem litinový kříž na kamenném podstavci. Postavil jej ze zbožného úmyslu a měl poutníkům připominat, že o čtyři roky dřív převzal mlýn od ovdovělého tchána Antona Kreybicha, když si předtím vzal za manželku jeho jedinou dceru. Dole na podstavci je nápis: Nun mein lieber Wandersmann / sieh, was ich für dich getan, thue Busse, / betracht mein bitteres Leiden und blutigen, Todesschweiss, dann verrichte / deine Reis. Na levém boku napsáno Anton Schwarz, na pravém boku Im Jahre 1843. (Volně přeloženo Můj milý poutníku, pohled, co pro tebe konám, a učiň pokání. Pohled na moje hořké utrpení a pak vykonej svoji cestu. Anton Schwarz v roce 1843.) Kříže se týká i prohlášení z 9. srpna 1843, které je zapsané v pozemkové knize na fol. 75: Marie Anna Schwarzová zavazuje všechny budouci držitele mlýna po všechny časy udr žovati v dobrém stavu kříž, který zřídila se svým manželem na pozemcích ke mlýnu patřicich.
Jako majitelé se dál vystřídali od 24. ledna 1873 Franz Schwarz, od 24. září 1889 Franz Schwarz junior, od 1. 10. 1910 nezletilá Maria Schwarzová. Ta se později provdala za Heinricha Habela z Proseče a 20. září 1918 na něj převedla vlastnictví poloviny mlýna. Heinrich Habel pocházel z českoněmecké rodiny. Jeho matka byla Češka a Heinrich sám dával před válkou hodiny češtiny. Později vstoupil do Sudetoněmecké strany a v roce 1938 se stal starostou. Doplatil nakonec na podvody s obilím a zemřel pravděpodobně po roce 1943 ve vězení. Vodní dílo v Dolánkách normovali 10. července 1884 za mlynáře Františka Schwarze.
V archivu v České Lípě se dochoval plán obilního mlýna Heinricha Habela v Dolánkách z roku 1932. Náhon včetně rybnika měl plochu asi 50m čtverečných,asi 650m krychlových vody. To vystačilo asi na 10 hodin provozu. Na hrázi vybudovali stavidlo vpouštějící vodu do vantrok dlouhých 21,8 metrů.
Ty byly zpočátku zděné z kamenných kvadrů, později přecházely v dřevěný žlab podepřený zděnými pilíři o délce 4,5 metru. Z něho padala voda na kolo o průměru 6 metrů a šířce 76 cm, které mělo po obvodu 84 korečků hlubokých 23,5 cm a 56 cm širokých. Kolo se plnilo asi 0,03m krychlových vody za vteřinu a jeho výkon při spádu 6,09 metrů představoval asi 2,34 HP. Od něj vedl podzemní klenutý odpadní kanál zpět do potoka.
Zařízení mlýna sestávalo ze dvou válcových stolic, šrotovacího složení, loupačky a pomocného elektrického motoru. Novou budovu mlýna postavil v roce 1937 Heinrich Habel. Plány na přístavbu vypracoval českodubský stavební mistr Eduard Arlt v roce 1930.
Brzy po ukončení druhé světové války převzalo bývalou německou firmu Heinrich Habel mlýn, pekárna a vločkárna v Dolánkách, konzumní družstvo Severočeská Včela se sídlem v České Lipě (27. června 1945). Národním správcem byl jmenován Bohumil Kouba.
Hned po převzetí mlýna se zjistilo, že vodní kolo mělo zlomenou hřidel, kterou se nepodařilo opravit. Proto ONV v České Lípě povolilo instalaci nové turbiny. Zároveň vyvstala potřeba využít i nový rovinný vysévač, který ještě za války koupil Heinrich Habel, ale po zatčení jej nestihl instalovat. Ve mlýně uvedli do chodu novou spirálovou Francisovu turbinu od firmy Andrae & Fellgner z Hrádku nad Nisou na spád 6,4 m a průtok 82 litrů za vteřinu, která měla 550 otáček za minutu a výkon asi 5,5 HP. Jako náhradní zdroj pro pohon se po užival elektromotor Siemens o výkonu 5.5 kW.
Z dalšího vybavení je uváděn v čistírně instalovaný hrudový prachový vysévač 1 500/700 mm, koukolník délky 150 cm, loupačka průchodová Halfhausen a tlakový čtyřhadicový filtr. Pro mletí pak sloužila dvouválcová hladká válcová stolice 300/270 mm od firmy Andrae & Fellgner, dvouválcová stolice s rýhovanými válci 500 x 300 od stejné firmy a dvouválcová stolice s rýhovanými válci 400/300 od firmy Prokop Pardubice. Pro mletí šrotu se používal francouzský kámen o průměru 780 mm. Z. vysévačů je jmenován nový rovinný vysévač firmy Andrae & Fellgner z Hrádku nad Nisou a dále hranolový před vysévač, hranolový moučný vysévač a předvysévač pro mačkadlo. Dále je zmínka o jednoduché reformě firmy Andrae & Fellgner Pro aspiraci sloužil aspiratér firmy Andrae & Fellgner. Na míchání mouky užívali míchačku stejného výrobce na 30 q mouky. Specialitou mlýna, kterou se Habel chlubil a dělal jí náležitou reklamu, byl stroj na vločky s dvěma elektricky vyhřivanými válcí 500/400 mm s výkonem asi 4-5 q za 24 hodin. Ve mlýně fungovala také pekárna, která měla pec na 35 bochníků chleba. Z dalšího vybavení pekárny je uváděn míchací stroj a dělička.
Dalším národním správcem se od 1. listopadu 1946 stul Josef Hyka (tatinek byl hajný). Pocházel z Mukařova z početné rodiny dvanácti dětí. Čtyři z nich se vyučily jako mlynáři, ale profesi se věnoval jenom Josef. Řemeslu se vyučil ve mlýně v Borovici. Sem dojížděl za prací z Hlavice. Po válce, když mlýn uzavřeli, se přestěhoval s rodinou z Hlavice do Osečné. Josef zde osídlil jako národní správce budovu mlýna čp. 27, odkud předtím odsunuli mlynáře Josefa Manna. Po roce správcování podnik uzavřeli. Proto rodinu čekala další mlynářská štace v Dolánkách, kam se odstěhovali na podzim 1946. Po vzniku vojenského prostoru a vyklízení několika blízkých vesnic začal míýn ztrácet na významu.
V září 1948 nájemce Josef Hyka napsal žádost o stanovení obchodního kontingentu na Svaz pro hospodaření s obilím: „...Mlýn byl v důsledku zřízení vojenské stanice značně poškozen v námezdním mletí, jelikož bylo v okolí zrušeno několik vesnic, které inklinovaly do tohoto mlýna, a já, jako národní správce mlýna nemohu býti jen z námezdního mletí, které jest poměrně malé, živ. Jsem otcem dvou nezaopatřených dětí a třetí dítě se mně v brzké době narodí. Sám jsem nemajetný a ještě musím podporovati staré rodiče. Státně a politicky jsem naprosto spolehlivý..."
Nakonec budovu a zařízení doláneckého mlýna převzal národní podnik Liberecké mlýny. Pan Hyka zde jako zaměstnanec pracoval dál a setkal se zde i se synem podhlavického mlynáře Josefem Štancíkem. Mlynář Josef Hyka zemřel v roce 1956. Poté se manželka a jeho tři dcery odstěhovaly do Mimoně. Na život ve mlýně vzpomínala na jaře 2012 Jaroslava Picková, dcera mlynáře Hyky. Ta nám tlumočila napsané vzpo-mínky ještě žijící maminky Boženy, manželky mlynáře Josefa Hyky.
Ještě počátkem osmdesátých let se uvažovalo o přebudování interiérů na ozdravovnu s osmdesáti lůžky. V sousední stodole již na to připravili stavební materiál, ale nakonec zvítězilo rozhodnutí stavbu zbourat. Podobně jako nedaleký Zourovský mlýn pravděpodobně představoval potenciální nebezpečí pro aktivity v sousedním vojenském výcvikovém prostoru, který obývala sovětská vojska.
Zdroje a obrázky: Zdeněk Jodas, Vodní díla v povodí Mohelky a Zábrdky, Vodní mlýny
Ke keši:
Úvodní souřadnice Vás zavedou ke zmiňovanému mlynářskému kříži. Když se podíváš na druhou stranu přes silnici uvidíš sloup elektrického vedení. Na sloupu najdeš štítek. Na štítku nás bude zajímat následující :
Počet písmen ženského jména na štítku ? To bude to indície A.
Počet devítek na štítku to bude B.
Počet nul bude C.
Počet šestek bude D.
2. Stage Tady se nálezáme v místě bývalého mlýnského rybníka. Jaký jehličnan roste na hrázi rybníka ? Počet písmen tohoto jehličnanu bude indície E.
Vzhledem k tomu že v údolí, nemusí být dobrý signál. Přidávám ke každé keši fotohint.
Doporučuji si stáhnout ho ještě než vlezete do údolí!!!
Nezapomeň si opsat bonusové číslo!!!
VZOREČEK
N 50° 39.(B*C)(D)(E+A-B-C-D) E 14° 54.(A)(B*B)(D+C)