|
Diagnosis
Venovano vsem milovanym, ktere kvuli geocachingu zanedbavame.
"Nebojte, my vam nejsme neverni. Realita je daleko horsi..."
Ad undas
Nick sedel shrbeny u sveho pocitace a tupe ziral do monitoru. Hrobove ticho jeho pracovny na okamzik prerusilo slabe pipnuti. Za chvili bude svitat. Nastenne hodiny s fluorescentnimi klingonskymi cislicemi pripominaly, ze uz davno mel spat. Obrazovka pocitace prave vykreslovala nepravidelne krivky na zelenobilem podkladu. Sem tam ikonka domecku nebo auta a obcas puntik s titulkem zacinajicim GC...
Mihotave svetlo obrazovky prozrazovaly obrysy predmetu na pracovnim stole. Otluceny mobil na stosu navlhlych papiru, celova svitilna, jakasi krabicka s poutkem, digitalni fotoaparat. Vedle spinavy batoh s bodlaky na popruhu. Nekolik vybitych baterek v dusivem sevreni tluste encyklopedie. A vsude spacky okousanych tuzek.
Nick smutne mzoural na podivne obrazce. Byl zoufaly. Nemohl se soustredit. Zena se chce rozvest. Ze pry ji zanedbava. Ze uz ji nebavi varit, kdyz stejne nedorazi vcas na veceri. Ze uz nechce prat a zehlit jen proto, aby zase prisel domu jako blativa koule. Vcera dopadla posledni kapka. Nestastnou nahodou mu prisla na jeho tajnou sifru, kterou tak pracne vyperforoval do padesati metru toaletniho papiru. Co naplat, ze byla v ASCII.
Nickova mysl se presunula do jineho sveta. Deti ho vidavaly jen kdyz obcas opustil pracovnu a vzal je s sebou na lov krabicek. Krabicky, krabicky, ...
Nick uz davno prestal komunikovat s ostatnimi lidmi. Sousedi ho povazovali za podivina. Vracel se domu za hlubokych noci a potom jeste dlouho dlil ve sve pracovne. Zhubnul. Chtel si poridit SIRF VIII, aby ho satelity navedly az ke dverim lednicky, ale pak uz to neslo. Nemel za co. Pred mesicem ho vyhodili z prace.
Zamestnavateli se nelibilo Nickovo chovani. Prestaval se soustredit. Co naplat, ze mel skoly i praxi, kdyz v uredni korespondenci pouzival hebrejstinu, cislice psal jen rimsky a porady si kratil piskvorkami na dernych stitcich. Zpocatku si z nej kolegove delali legraci, kdyz i za slunnych dnu prichazel do prace s natrhlymi nohavicemi a v zablacenych botach. V kasmirovem obleku prochazel rostim, prohmataval okapy, studoval mrize kanalu a neustale se ohlizel, zda ho nekdo nesleduje. Nickova kariera skoncila presne v den, kdy na sefovu vytku zareagoval signalizovanou morseovkou.
Rodina v troskach, bez prace a aby toho nebylo malo... Pripravil si krabicku. Vlozil do ni minci. Skatulku ale nekde ukryl, aniz si poznamenal jeji souradnice. Boze! Nemohl si za nic na svete vzpomenout, kam ji jen mohl schovat. To je konec.
Znavene Nickovo telo se na zidli sesunulo. Zarudle oci prekryla ztezkla vicka. Hlava mu bezvladne padla na klavesnici. Kursor se rozbehl po obrazovce a cestou zapisoval tu znamou sifru vycerpani:
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>gggggggggggggggggggggggggggggggggggg_
Ex internis
Nick se probudil v bile mistnosti. Lezel pohodlne v kovove posteli s okrouhlym celem. Na sobe mel zelinkave pyzamo s cislem na kapsicce. Ocima sjel od polstrovanych dveri az k oknu s nerozbitnymi tabulkami. Nikde zadna hrana. Zamrizovanym vyhledem se dival do parku. Znal ho duverne. Kdysi tu behal s tim pristrojem na krku a s encyklopedii. Krasne stromy...
Usmal se, kdyz si vzpomnel, jak si s kamarady delali legraci, ze tu jednou skonci. Dnes je zde hostem. Ma tu sve vlastni luzko a na jeho cele cedulku: "Nick Orth, narozen ..., hospitalizovan ..., bip. afekt. porucha, tezka deprese s psychotickymi symptomy".
* * * * * *
Mesice mijely a Nickuv stav se postupne zlepsoval. Velkou zasluhu na tom mela jeho osetrujici, doktorka Flaviova. Krasna, vzdelana zena. Mela pro nej jakousi zvlastni slabost. Jeji stribrity stetoskop Nickovi vzdy pripadal jako nejcennejsi nahrdelnik na svete. Citil se dobre. Dostaval pravidelnou stravu. Poznal nove pratele. Oblibil si Napoleona a jeho vyroky, kterym se vzdycky zasmal. Se Stravinskim si obcas zahrali na rozladene piano ve spolecenske mistnosti. S Nobelem zase v kurarne staveli perpetuum mobile. Uz chybelo malo a rozbehlo by se. Opravdu!
Bylo mu fajn.
* * * * * *
Nickova terapie probihala skvele az do dne, kdy na vedlejsi pokoj c. 14 prijali noveho pacienta. Divny patron to byl. Tvrdil, ze jeho dedecek byl svetoznamy chemik. A proto taky nereagoval, pokud ho neoslovovali plnym jmenem i s tituly: "akademik profesor doktor Emil Eastman Kozliczek". Emil znal ustav jako sve boty. Byl tu uz po petadvacate. Predchozi pobyty si vyslouzil za to, ze kradl v supermarketech potravinove nadobky a v prodejnach s nabytkem si plnil kapsy tuzkami. Tentokrat ho ale pridelili do jineho pavilonu. Akademikovi se zdalo, ze vsude vidi nejake skatulky a pri jejich lovu neznal zabran. Primar Schaumann to klasifikoval jako "poruchu s bludy".
Vsichni muzi na oddeleni se radi nechali unaset poprsimi mladych sestricek. Pri kazde prilezitosti se je taky pokouseli placnout po zadku. Dokonce si vedli tajne statistiky. Za kazdou trefu carka. Za mlasknuti na bozsky vykrouzeny zadecek doktorky Flaviove byl bonus.
Kozliczek se hry na placanou neucastnil. Plne se soustredil na svuj vyzkumny projekt s nazvem "Mysterium anorganickych sterbin". Emil osahaval radiatory. Sestricky akademika nechavaly zcela chladnym. Tvrdil, ze na nich nemuze nic byt, protoze jejich souradnice jsou volatilni. Emil Kozliczek stale vzhlizel ke stropu a tise mrucel: “Jak muzu na efffteeefffka, kdyz nemam signal. Nemam signal...”
De integro
Uz bylo dlouho po vecerce. Nick jako vzdy lezel ve sve kovove posteli a pozoroval stromy v mesicnim svitu. Jeho oci prave tekaly po krasnem exemplari Fagus sylvatica Atropunicea, kdyz vrzly dvere. Do mistnosti tise vplula doktorka Flaviova. Dlouhe blond vlasy mela proti predpisum rozpustene. Byla nadherna jako vzdycky.
“Vy jeste nespite?” spitla a usmala se tak, jak to umi jen Mona Lisa. Nick pouze zavrtel hlavou a cosi nevrle zamrucel na jeji vlidny pozdrav. Byl cely rozruseny. Dnes mu doktorcin ustavni plast nepripadal jako andelske roucho. Nevnimal jeji plne rty, o nichz drive tak snil.
Doktorka Flaviova se dlouze zadivala na Nicka. V ocich mela otazku, ale nevyrkla ji. Znala odpoved. Na moment uhnula pohledem, aby si tajne otrela zvlhle oci. Pak uz se jen utrpne usmala a rozechvelym hlasem vzdychla: "Jsem rada, ze se Vam u nas libi." Jemnou rukou s dlouhymi prsty mu pristrcila vecerni davku medikamentu.
Nick pilulky poslusne spolknul a zapil je jako u svateho prijimani. Bez svych barevnych bobulek by dnes asi neusnul. Tolik se tesi na zitrek. Jsou vychazky a navic mu akademik Kozliczek slibil ukazat misto, kde pry videl jeho...
...ztracenou krabicku.
|