Diagnosis
Venovano vsem milovanym, ktere kvuli
geocachingu zanedbavame.
"Nebojte, my vam nejsme neverni. Realita je daleko
horsi..."
Ad undas
Nick sedel shrbeny u sveho pocitace a tupe ziral do monitoru.
Hrobove ticho jeho pracovny na okamzik prerusilo slabe pipnuti. Za
chvili bude svitat. Nastenne hodiny s fluorescentnimi klingonskymi
cislicemi pripominaly, ze uz davno mel spat. Obrazovka pocitace
prave vykreslovala nepravidelne krivky na zelenobilem podkladu. Sem
tam ikonka domecku nebo auta a obcas puntik s titulkem zacinajicim
GC...
Mihotave svetlo obrazovky prozrazovaly obrysy predmetu na
pracovnim stole. Otluceny mobil na stosu navlhlych papiru, celova
svitilna, jakasi krabicka s poutkem, digitalni fotoaparat. Vedle
spinavy batoh s bodlaky na popruhu. Nekolik vybitych baterek v
dusivem sevreni tluste encyklopedie. A vsude spacky okousanych
tuzek.
Nick smutne mzoural na podivne obrazce. Byl zoufaly. Nemohl
se soustredit. Zena se chce rozvest. Ze pry ji zanedbava. Ze uz ji
nebavi varit, kdyz stejne nedorazi vcas na veceri. Ze uz nechce
prat a zehlit jen proto, aby zase prisel domu jako blativa koule.
Vcera dopadla posledni kapka. Nestastnou nahodou mu prisla na jeho
tajnou sifru, kterou tak pracne vyperforoval do padesati metru
toaletniho papiru. Co naplat, ze byla v ASCII.
Nickova mysl se presunula do jineho sveta. Deti ho vidavaly
jen kdyz obcas opustil pracovnu a vzal je s sebou na lov krabicek.
Krabicky, krabicky, ...
Nick uz davno prestal komunikovat s ostatnimi lidmi. Sousedi
ho povazovali za podivina. Vracel se domu za hlubokych noci a potom
jeste dlouho dlil ve sve pracovne. Zhubnul. Chtel si poridit SIRF
VIII, aby ho satelity navedly az ke dverim lednicky, ale pak uz to
neslo. Nemel za co. Pred mesicem ho vyhodili z prace.
Zamestnavateli se nelibilo Nickovo chovani. Prestaval se
soustredit. Co naplat, ze mel skoly i praxi, kdyz v uredni
korespondenci pouzival hebrejstinu, cislice psal jen rimsky a
porady si kratil piskvorkami na dernych stitcich. Zpocatku si z nej
kolegove delali legraci, kdyz i za slunnych dnu prichazel do prace
s natrhlymi nohavicemi a v zablacenych botach. V kasmirovem obleku
prochazel rostim, prohmataval okapy, studoval mrize kanalu a
neustale se ohlizel, zda ho nekdo nesleduje. Nickova kariera
skoncila presne v den, kdy na sefovu vytku zareagoval
signalizovanou morseovkou.
Rodina v troskach, bez prace a aby toho nebylo malo...
Pripravil si krabicku. Vlozil do ni minci. Skatulku ale nekde
ukryl, aniz si poznamenal jeji souradnice. Boze! Nemohl si za nic
na svete vzpomenout, kam ji jen mohl schovat. To je konec.
Znavene Nickovo telo se na zidli sesunulo. Zarudle oci
prekryla ztezkla vicka. Hlava mu bezvladne padla na klavesnici.
Kursor se rozbehl po obrazovce a cestou zapisoval tu znamou sifru
vycerpani:
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>ggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
C:\>gggggggggggggggggggggggggggggggggggg_
Ex internis
Nick se probudil v bile mistnosti. Lezel pohodlne v kovove
posteli s okrouhlym celem. Na sobe mel zelinkave pyzamo s cislem na
kapsicce. Ocima sjel od polstrovanych dveri az k oknu s
nerozbitnymi tabulkami. Nikde zadna hrana. Zamrizovanym vyhledem se
dival do parku. Znal ho duverne. Kdysi tu behal s tim pristrojem na
krku a s encyklopedii. Krasne stromy...
Usmal se, kdyz si vzpomnel, jak si s kamarady delali legraci,
ze tu jednou skonci. Dnes je zde hostem. Ma tu sve vlastni luzko a
na jeho cele cedulku: "Nick Orth, narozen ..., hospitalizovan ...,
bip. afekt. porucha, tezka deprese s psychotickymi
symptomy".
* * * * * *
Mesice mijely a Nickuv stav se postupne zlepsoval. Velkou
zasluhu na tom mela jeho osetrujici, doktorka Flaviova. Krasna,
vzdelana zena. Mela pro nej jakousi zvlastni slabost. Jeji
stribrity stetoskop Nickovi vzdy pripadal jako nejcennejsi
nahrdelnik na svete. Citil se dobre. Dostaval pravidelnou stravu.
Poznal nove pratele. Oblibil si Napoleona a jeho vyroky, kterym se
vzdycky zasmal. Se Stravinskim si obcas zahrali na rozladene piano
ve spolecenske mistnosti. S Nobelem zase v kurarne staveli
perpetuum mobile. Uz chybelo malo a rozbehlo by se.
Opravdu!
Bylo mu fajn.
* * * * * *
Nickova terapie probihala skvele az do dne, kdy na vedlejsi
pokoj c. 14 prijali noveho pacienta. Divny patron to byl. Tvrdil,
ze jeho dedecek byl svetoznamy chemik. A proto taky nereagoval,
pokud ho neoslovovali plnym jmenem i s tituly: "akademik profesor
doktor Emil Eastman Kozliczek". Emil znal ustav jako sve boty. Byl
tu uz po petadvacate. Predchozi pobyty si vyslouzil za to, ze kradl
v supermarketech potravinove nadobky a v prodejnach s nabytkem si
plnil kapsy tuzkami. Tentokrat ho ale pridelili do jineho pavilonu.
Akademikovi se zdalo, ze vsude vidi nejake skatulky a pri jejich
lovu neznal zabran. Primar Schaumann to klasifikoval jako "poruchu
s bludy".
Vsichni muzi na oddeleni se radi nechali unaset poprsimi
mladych sestricek. Pri kazde prilezitosti se je taky pokouseli
placnout po zadku. Dokonce si vedli tajne statistiky. Za kazdou
trefu carka. Za mlasknuti na bozsky vykrouzeny zadecek doktorky
Flaviove byl bonus.
Kozliczek se hry na placanou neucastnil. Plne se soustredil
na svuj vyzkumny projekt s nazvem "Mysterium anorganickych
sterbin". Emil osahaval radiatory. Sestricky akademika nechavaly
zcela chladnym. Tvrdil, ze na nich nemuze nic byt, protoze jejich
souradnice jsou volatilni. Emil Kozliczek stale vzhlizel ke stropu
a tise mrucel: “Jak muzu na efffteeefffka, kdyz nemam signal. Nemam
signal...”
De integro
Uz bylo dlouho po vecerce. Nick jako vzdy lezel ve sve kovove
posteli a pozoroval stromy v mesicnim svitu. Jeho oci prave tekaly
po krasnem exemplari Fagus sylvatica Atropunicea, kdyz vrzly dvere.
Do mistnosti tise vplula doktorka Flaviova. Dlouhe blond vlasy mela
proti predpisum rozpustene. Byla nadherna jako vzdycky.
“Vy jeste nespite?” spitla a usmala se tak, jak to umi jen
Mona Lisa. Nick pouze zavrtel hlavou a cosi nevrle zamrucel na jeji
vlidny pozdrav. Byl cely rozruseny. Dnes mu doktorcin ustavni plast
nepripadal jako andelske roucho. Nevnimal jeji plne rty, o nichz
drive tak snil.
Doktorka Flaviova se dlouze zadivala na Nicka. V ocich mela
otazku, ale nevyrkla ji. Znala odpoved. Na moment uhnula pohledem,
aby si tajne otrela zvlhle oci. Pak uz se jen utrpne usmala a
rozechvelym hlasem vzdychla: "Jsem rada, ze se Vam u nas libi."
Jemnou rukou s dlouhymi prsty mu pristrcila vecerni davku
medikamentu.
Nick pilulky poslusne spolknul a zapil je jako u svateho
prijimani. Bez svych barevnych bobulek by dnes asi neusnul. Tolik
se tesi na zitrek. Jsou vychazky a navic mu akademik Kozliczek
slibil ukazat misto, kde pry videl jeho...
...ztracenou
krabicku. |