PRAŽSKÉ DIVADLO JÁRY CIMRMANA
Když v prosinci roku 1966 na rozhlasových
vlnách stanice Praha (v poradu Nealkoholická
vinárna U pavouka) poprvé zaznela zpráva,
že byla objevena rukopisná pozustalost
neznámého ceského génia Járy
Cimrmana, posluchaci reagovali ruzne.
Pet zpusobu reakce ceské verejnosti na
objev:
- Nekterí uverili a jejich národní
sebevedomí bylo potešeno, že mužeme k
Husovi a Komenskému pridat dalšího
velké Cecha.
- Skeptictejší a historicky
erudovanejší cást národa byla na
vahách, nebot si vzpomnela, jak jsme se kdysi radovali,
že máme písemnictví starší
než jiní, a pak se z toho vyklubaly rukopisné
podvrhy.
- Tretí skupina obyvatelstva žádala
okamžité potrestání tech, kdo s
tím nesmyslem prišli.
- Znacné cásti verejnosti to bylo jedno.
- Pátá cást se tomu smála.
A pro tu jsme založili Divadlo Járy Cimrmana. Vzniklo z
popudu Jirího Šebánka, krome neho byli
zakládajícími cleny Milon Cepelka, Ladislav
Smoljak a Zdenek Sverák, u kolébky od pocátku
stáli i Karel Velebný, Helena Philippová,
Oldrich Unger a Jan Trtílek. Je to divadlo v mnoha smerech
neobvyklé.
Pet zvláštností Divadla Járy
Cimrmana:
- První zvláštností je skladba jeho
predstavení. První polovinu vecera tvorí
série prednášek, jakési vedecké
symposium, v nemž úcinkující -
specialisté na jednotlivé obory Cimrmanova
díla - u recnického pultu ctou svá
pojednání. Teprve po prestávce
predstoupí úcinkující pred publikum
prevleceni do divadelních kostýmu, aby predvedli
nekterou z Cimrmanových divadelních her ci
její torzo, protože ne všechny se podarilo
úplne rekonstruovat. Každé predstavení je
soustredeno na urcité téma. Jestliže se v
první puli vecera mluvilo o Mistrových
zásluhách na poli lehké hudby, je ve
druhé uvedena jeho opereta. Hovorilo-li se o jeho cinnosti
kriminální a kriminalistické, zhlédnou
diváci jeho detektivku atd.
- Úmyslne jsme se až dosud vyhýbali slovu
herec a mluvili jsme radeji o úcinkujících,
nebot - a to je druhá zvláštnost našeho
divadla - nikdo z nás neabsolvoval žádnou
hereckou školu a všichni stále
vykonáváme svá "civilní"
povolání (Jaroslav Weigel je grafik, Borivoj Penc
nástrojar, Pavel Vondruška je dirigentem orchestru
Národního divadla, Petr Brukner pracovníkem
muzea). Trebaže hrajeme témer denne, chodíme do
divadla po práci a zustává naším
koníckem.
Otázka našeho herectví ci neherectví je
choulostivá. Videli jsme, jak naše predstavení
hrají ochotníci, a uvedomili jsme si, že si
pocínáme jinak než oni. Ochotník chce
hrát jako herec. Snaží se vžívat do
postav, zabarvuje hlas, delá rozlicná gesta,
protože herci to tak delají, ale nedarí se mu to
úplne a prirozene. I když nasadí všechno
co má, nebo snad práve proto, že nasadí
všechno, co má, výsledek bývá
esteticky sporný. Rozhodli jsme se tedy, že
ochotníci nejsme. Ale jsme herci? Málokdo z
nás by napríklad dovedl na jevišti verohodne
zaplakat, málokdo z nás se umí dobre
pohybovat. Máme také málo znelé hlasy.
A ješte plno jiných podobných
vlastností máme. Jeden z predních
ceských hercu Miloš Kopecký považuje za
svého kolegu každého, kdo je schopen
predvést svuj výstup na verejnosti tak, že
nepusobí trapne. Do této milosrdné definice
herectví bychom se vešli. Jinak máme
štestí zrejme v tom, že naivní dramata
Járy Cimrmana náš zpusob hraní snesou,
nerku-li vyžadují. Uvážíme-li
však, že naše hry mají za sebou stovky
repríz, není naivita a bezprostrednost projevu
už dávno nevedomá, je udržovaná
zámerne fixovaná, zmenila se v
profesionální zkušenost. Usnesli jsem se
proto, že jsme herci.
- Tretí zvláštností souboru je
absence žen. Veškeré ženské role
(vcetne princezny Zlatovlásky v Cimrmanove pohádce
Dlouhý, Široký a Krátkozraký)
obsazujeme muži. Tento návrat k antické
divadelní tradici má své výhody:
vystacíme s jednou šatnou a nejsme pri své
vedeckoumelecké práci rozptylováni.
- Za ctvrtou zvláštnost lze považovat
diváckou obec. Zdálo by se, že tato scéna
patrí mezi tzv. divadla malých forem, bude tedy
zajímat prevážne mládež. V
hledišti našeho divadla se však
scházejí všechny generacní vrstvy.
Tím, že pracujeme s cetnými odkazy na kulturne
historická fakta a že pocítáme s
divákovou myšlenkovou aktivitou, pritahujeme
publikum, které nespojuje vek, ale smysl pro tento typ
zábavy. Naše publikum není
intelektuálské, je inteligentní.
- Divadlo Járy Cimrmana - a jsme u páté
zvláštnosti - nestahuje hry z repertoáru.
Divák má možnost zhlédnout všechny
tituly autorské trojice Cimrman - Smoljak - Sverák,
které byly od vzniku divadla v roce 1967 nastudovány.
Znamená to, že co videli rodice zamlada, když si
sehnali nekoho na hlídání detí, mohou
dnes zhlédnout takrka ve stejném obsazení
jejich kdysi hlídané deti, má-li jim
ovšem kdo jejich deti pohlídat.
Cimrman a jeho doba
Cimrmanova doba, to je zretelný zacátek
naší epochy. V ní se rodí
vedeckotechnická revoluce. Je to zlatý vek vedcu a
vynálezcu, a to nejen úspešných
Edisonu, ale také jejich nescetných naivních a
neúspešných souputníku. V Cimrmanove
dobe se lidstvo ucí létat, telefonovat, ve fronte na
první kinematograf clovek žasne nad tím, ceho je
schopen. Anarchisté a socialisté snují
své vize o lepším spolecenském
rádu umelci manifestují nové smery. A do
této doby plné nadšení a nadejí
vpadne náhle válka, která poprvé v
dejinách nese prívlastek svetová, první
válka, která ohrozí lidstvo jako celek. Ve
fronte na první plynovou masku se clovek zdesí nad
tím, ceho je schopen.
To je tedy historická scéna, na které se
pohybuje vedec, umelec, vynálezce a podivín
Jára Cimrman. I když se všechny dejinné
souvislosti pochopitelne diváku nevysvetlují, on je
cítí, on sám bezdeky konfrontuje Cimrmanovy
myšlenky s dneškem, protože je
dnešní a minulost ho zajímá pro svou
vazbu se soucasností. On už ví, jak to
dopadlo.
Tak vidíme své divadlo my autori, respektive
restaurátori Cimrmanova díla. Oko kritikovo muže
shledat, že je tomu jinak, a oko divákovo se
nejspíš podiví, proc tolik úvah,
když je duležité smát se…