POSLEDNI HROBNICE
Nynejsi Praha VII, to byly puvodne jen ves Holesovice a ves Bubny. Jedinym pohrebistem pro obe vsi byl az do roku 1885 hrbituvek u sv. Klimenta, ale ten byl uz az nahoru plny. Sem pochovavali po tolik stoleti, ze mrtvol musely byt rady nad sebou.
Poslednimi hrobniky tu byli Kunesovi. Nemeli „docela nic" — jen radu deti. Kunesovi, hrobnikovi, chudi a odsouzeni bydlet na hrbitove, patrili k razovitym, vazenym bubenskym rodinam. A o to mela nejvyssi zasluhu prave Kunesova, jak tak postacila skoro jednou rukou vykonavat vsechny prace na ni vlozene, byt pritom cista a vzdycky prijemne naladena. Lide si ji vazili.
Deti vypadaly spise jako panske nez hrobnikovy — za zivobyti hrobnika i po jeho smrti, kdy se Kunesova stala sama hrobnici, kopala hroby, obkladala je, zalevala, u oltare panu farari prisluhovala, kostel uklizela — to vsechno pro sve panske, beloucke dcerky, ktere po jejim boku dorustaly v podivuhodne krasky. A syn se take tak dobre ozenil, byl to sporadany a hezky mladik.
„To mate pekne deti," rikali lide hrobnici.
„Jeden jak druhy, zdravim jen zari..."
Nejstarsimu, Josefovi, bylo petadvacet, nejmladsi, Tonicce, patnact. Kunesovy deti vsude, snad proto, ze byly skromne a zvedene, vsechno kolem sebe rozjasnovaly svym milym zjevem. Ale jednoho dne, jako kdyz hrom nahle uderi. Rezinka, co byla hned po Josefovi, musila ulehnout.
Vsichni plakali a vsichni se divili, kdyz doktor psal na umrtni listek, ze pricinou nemoci byly rychle souchotiny.
Uplynulo nekolik mesicu. Na prahu hrobnikovic svetnice stoji druha dcera Karla a horce place. Dnes se ji stalo totez, co pred pul rokem Rezince. Zakaslala, cosi zvratila a ted ve svetle mesice vidi, co to bylo. Krev. Za nejaky mesic kopala Kunesova hrob svemu druhemu diteti.
Treti, Tonicka, nejmladsi, byla jina nez Rezinka a Karla. Vesela, laskovna, niceho se neboji, v lete aspon trochu osmahla, te se slunecko nevyhyba, je videt, ze je zdrava. Tonicka vydrzi.
Vydrzela, ne vsak dlouho. Bylo ji sestadvacet, kdyz zacala pokaslavat a chodit k staremu mrzutci doktorovi.
Rekl: „Plicky!" a lecil Tonicku jako obe jeji sestry. Krk nebo plicky, ci snad oboji, tenkrat bylo napsano v umrtnim liste o nekolik slov vic, co vsak to pomohlo...
Zdalo se, ze Kunesova zesili zalem. Ale ne, musela se premoci, je tu prece prvorozeny syn Josef a jeho syn Pepicek, tak roztomile dite, ze se v nem babicka, jak rika, vidi.
Zesedivela hrobnice, kope dal hroby, obklada je, zaleva, posluhuje v kostele a obcas, kdyz pro ni poslou, bezi lidem poslouzit pri vareni. Krtiny a svatby jsou v Bubnech vzdy velkymi udalostmi.
Syn Josef vsak zemrel, kdyz mu bylo dvaatricet, sedm let po Rezince, a neminul ani rok a zemrela jeho hezka, hodna zena Amalka. Vsechno souchotiny.
Teprve ted doktor promluvil. Primo obvinil sam hrbitov, umrlci kapli, sousedici s obydlim, potom stare orechy.
„Zadne slunce, hrbitovni puda, plna nakazy; neni divu, ze vsichni vymreli."
„Mate toho malickeho; kdyz ho chcete zachranit, musi prijit odtud."
Poradna hrobnice ma neco nasetreno na stari a krome toho ji pan farar ponechal dal misto kostelnice a svickove baby. Najima si tedy bytecek na Letne, ktera se ten cas vzmaha a stava se peknou ctvrti. Byt je slunecny, tady se bude Pepickovi darit.
Z Pepicka se stal zahradnicky ucen. Horlivy a ochotny ukazat, co vsechno dokaze, a tak ve svem remesle pokracoval velmi zdarne. Babicka mela radost. Vsichni znali mladeho Kunese od Nedvedu ze zahrady a vsichni na babiccino obcasne postesknuti odpovidali skoro tymiz slovy:
„Ten vam nezemre mlady, ten ma dobre upevneny korinek!"
Mel, nemel, prislo to tak nahle, ze to vypadalo, jako by rostlina byla vytrzena i s korenem, a proto zahynula.
Mlady Kubinzsky, syn majitele cisarskeho mlyna, objednal u Nedvedu na nedeli kytici ruzi. Musela byt velika a nadherna, nebot byla urcena pro nadhernou zenu, slavnou zpevacku, hosta nemeckeho divadla.
Pepicek Kunesu ma prave konec ucednickych let a brzy se stane delnikem. Kytici mlademu Kubinzskemu chce delat sam, jiz si predstavuje, jak vsechno provede, ruzi si nareze v nedeli casne rano a s praci se uchyli hodne do chladna, aby na kvetech skorem zustala jeste ranni rosa a ony byly co nejkrasnejsi.
Je vsak teprve patek vecer a kocar mladeho Kubinzskeho stoji pred Nedvedovymi opet. Navazovac jiz odesel, lide ze zahrady take, jen Pepicek je pod kulnou, ale stroji se domu take.
Kytici! Jeste nyni! „Kdepak!" odporuje chasnik.
„Na to neni kdy, jestlize ma vypadat k cemu." Je mu lito, ze se borti jeho sen o kvetech s ranni rosou na lupenech, o krasnem dile.
„Milostpan si na kytku ceka sam pred zahradou. At je jaka chce, jen kdyz bude." domlouva mistrova.
Vyhovel mistrove. Polozil kabat, ktery uz bral na sebe, bezel narezat ruzi a v chladnem sklepe se dal do vazani kytice. Spechal, pot se mu lil po zadech, ale kytka byla hotova prave vcas.
Mlady Kubinzsky byl jeji krasou prekvapen. Poslal Pepickovi cele dve zlatky jako zvlastni odmenu a zapsal si jeho jmeno do notysku.
Poradny hoch jeste uklizi, co ve spechu kolem sebe rozhazel, a potom teprve vychazi do chladneho vecera. A tohle bylo pricinou vseho.
Trese jim najednou zima, boli ho na prsou, doma ani veceri nechce.
„Co je ti?" pta se zdesena babicka.
„Nevim," septa hoch a uleha.
Stune tak devet dni a desateho dne rano mu berou miru na rakev.
„Ty nestastne plicky!" pronesl lekar nad mrtvolou, jejiz oci razem smrti ztvrdly, jako by zadaly vysvetleni.
„Stare lozisko, staci trochu poboureni a provali se to jako lava. Jeden jako druhy, cely rod je pryc!" rozumoval a odesel presvedcen, ze co nejdriv pujde za vnukem babicka. Sedmdesat let, te by smrt uz byla prana.
Byla, jenze smrt, ktera toho babicce tolik vzala, si pro ni samu neprichazela. Lze ovsem odejit se sveta dobrovolne, ale na to je babicka prilis dobrou krestankou. Nezbylo ji nic nez smutek a modlitby a cekani na smrt.
Zubata vsak neprichazi. Babicka place, k cemu je ji zivot?
Hrobnice Kunesova, ktera tolik cekala na smrt, byla ziva do triadevadesati let. Bubny zatim pomalu podlehaly moderni dobe. K svatemu Klimentu se jiz nepochovavalo. Zboreny domky na strane k Vltave, zanikl stary privoz a chodilo se pres novou lavku. Zmizely i Klejzarovy domky se slavnou plaveckou hospodou, kde se stavovali vorari pred dalekou cestou, z niz se mnohy jiz nevratili. Mensily se stare krasne Bubny, kazdou chvili se vyprazdnil nektery domek a prazdna okna smutne hlasala blizici se konec.
Starenka Kunesova sleduje ty zmeny, a jak nekde vidi nejakeho noveho odsouzence, pokyvuje smutne bilou hlavou.
„Vsechno ma svuj konec, jen na mne smrt zapomnela."
Nezapomnela a prisla si pro ni, kdyz to nejmene ocekavala.
Babicka prechazela Belskeho tridu, ale triadevadesat let neni vek, kdy se clovek dovede vyhnout i leticimu stinu. Jak se zdalo, zcela bez hlesu, jako by babicka uplne byla zmizela ocim sofera, prihnalo se velke, vysoke auto, jedno z tech, ktera tehdy jeste desila svou tricetikilometrovou rychlosti, a babicka, cerny, drobny uzlicek, byla pod koly.
Kus starych Buben zemrelo s hrobnici Kunesovou, tolik o nich dovedla vypravovat, a proto vsichni, kdoz meli s Bubny neco spolecneho, neopominuli babicku vyprovodit na posledni ceste...
(V. Meisnerova – Stare Bubny, zkraceno)
