Stara remesla #3: Rybníkárská Mystery Cache

Dejiny rybníkárství v Cechách

První písemné záznamy o zakládání rybníku a o rybnicním hospodarení v ceských zemích jsou z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky patrily klášterum, hlavní chovnou rybou byl i kapr (predevším pro svou vysokou životnost, dobré výsledky v rozmnožování, relativne rychlý rust a velmi dobré prežívání, navíc také vysokou kvalitu svého masa); s žádnou jinou rybou nebylo možno dosáhnout takových výsledku.

Vedle klášteru byly rybníky ve 13. století i soucástí feudálních panství, doba od poloviny 14. století pak už je pocínající etapou výrazného rozvoje rybníkárství. Císar Karel IV. podporoval výstavbu rybníku, zdokonalila se jejich stavební technologie, rybníkári se poušteli i do budování rozlehlých nádrží, což dosvedcují v té dobe vzniklé rybníky Dvorište, Holná ci Velký rybník u Doks (dnešní Máchovo jezero). Karel IV. zrizoval rybníky nejen z prostredku královské komory, ale prikazoval je také stavet stavum a mestum s cílem dát lidem hojnost ryb.

Nekteré rybníky v oné dobe vznikaly nejen z potreb rybochovných, ale také jako rešení vodohospodárských problému (napr. meliorace bažinatých oblastí). Pres výstavbu nekolika velkých rybníku byly tehdy budovány predevším rybníky menší, stavebne nenárocnejší. Postupem casu rybníkári zjistili, že lepších produkcních výsledku se dosahuje v rybnících vybudovaných na úrodných pudách. To prineslo presun výstavby nádrží do Polabí a jiných nížinných oblastí. V oné dobe se stavely rybníky jen jednotlivé, nikoliv pozdejší rybnicní soustavy. V pozadí stála primitivní chovatelská praxe, kdy do rybníku se vysazovaly matecné (generacní) ryby, které se vytrely a zustaly zde pet, vetšinou však šest let. Vytrený pludek mezitím odrustal, matecný tep kapr se každým dalším rokem znovu vytíral a zakrátko byl rybník z nedostatku potravy preplnen podvyživenými a tedy malými rybami ruzných rocníku. S vodou navíc do rybníka vstupovaly plevelné ryby a predevším štiky alnu, které na druhé strane obsádku vyžíraly.

Pocátek 15. století znamenal v rybníkárství kvalitativní obrat. Do praxe totiž vstoupila metoda oddeleného chovu pludku, násady a tržního kapra, což obratem prineslo významné zvýšení hektarové produkce. Politicky neklidná válecná ulna doba spolu s husitským revolucním hnutím sice rozvoj rybníkárství zbrzdila, ale jen na cas.

Zlatý vek rybníkárství zacal v ceských zemích koncem 15. a pokracoval po celé 16. století. V té dobe dochází k bourlivé výstavbe rybníku, ty jsou pokládány za velmi výnosné investice a proto se v jejich budování angažuje nejen šlechta, ale i svobodná mesta ci jednotliví meštané. Namísto individuálních rybníku se po celých Cechách, na Morave i ve Slezsku zacínají stavet celé rozsáhlé rybnicní dav soustavy. Odhaduje se, že koncem 16. století zde existovalo kolem 25 tisíc rybníku o celkové výmere kolem 180 tisíc hektaru (tedy více než trojnásobek soucasného stavu).

Významnou osobností konce 15. století byl Vilém z Pernštejna, který na prevzatém panství Hluboká nad Vltavou zacal budovat rybníky a vytvoril v jižních Cechách první ucelenou rybnicní soustavu s hlavním petisethektarovým rybníkem Bezdrev. Zhruba ve stejné dobe zacala vznikat další velká rybnicní díla a soustavy v okolí Trebone. Prozíraví Rožmberkové zde vybudovali desítky nových velkých rybníku (napr. Starý Koclírov /1491/, Ruda mesd /1495/, Velký Tisý /1503-1505/). Vynikajícím rybníkárem v jejich službách byl Štepánek Netolický, který vedle samotných rybníku zacal v roce 1508 budovat i vodní osu trebonské rybníkárské oblasti, 45 km dlouhou Zlatou stoku, která poté umožnila zrídit další velké rybníky - Opatovický (1510-1514), Horusický (1511-1512) ci Kanov (1515).

Dalším jihoceským vynikajícím stavitelem rybníku byl Mikuláš Rutard, jehož rybnicní soustava poblíž Chlumu u Trebone patrí k evropským unikátum pozdne stredovekých vodohospodárských etp del. Zejména odvážná stavba Stankovského rybníka, nejhlubšího v Cechách, je dokladem jeho mistrovství.

Nejznámejší rybníkárskou renesancní postavou je však Jakub Krcín, regent všech rožmberských panství. Krcín byl osobností velice rozpornou, v každém prípade však pro rožmberské dominium nepostradatelný svým mimorádným ekonomickým myšlením a hospodárskými zásahy, které Rožmberky posouvaly daleko pred ostatní ceské pány. Jeho pricinením (spolu s využitím mocenského postavení) vznikly odvážné rybnicní stavby; v roce 1570 zahájil budování Nevdeku (pozdeji prejmenovaného na Svet), roku 1571 následoval Spolský, 1574 rozšíril Opatovický vad, 1577 zapocal stavbu Potešila a rozšíril Nadeji a Skutek, roku 1580 rozšíril Dvorište a Záblatský, a následovaly precetné další rybníky. Jeho životní dílo však ješte stálo pred ním. Až v roce 1584 se pustil do gigantické stavby rybníka Rožmberka jako pocty svým chlebodárcum a nakonec i svého památníku. Soucasne s tím vyrešil prutok povodnemi ohrožované Lužnice nove budovaným rybníkem a její vodu bezpecne prevedl svou Novou rekou do Nežárky. Stavba Rožmberka trval šest let, behem této doby ješte rozšíril nalu rybníky Vlkovický a Horusický. Po dokoncení Rožmberka opustil Krcín rožmberské služby a zbytek svého života trávil na sedlcanském panství, kde rovnež nezahálel (mj. zde vedle dalších menších rybníku postavil i nádherný dvaapadesátihektarový Musík).

Do historie zlaté doby rybníkárství v ceských zemích se nesmazatelne zapsal i olomoucký biskup Jan Dubravius. Sám znalec rybnicního hospodarení, v prubehu let 1535-1540 sepsal základní dílo starého ceského rybníkárství, jež se pod názvem O rybnících stalo v cetných prekladech na staletí ucebnicí evropského chovu ryb. V podstate lze ríci, že zásady tlumocené Dubraviem platí v obecné rovine dodnes.

Tricetiletá válka (1618-1648), která zasáhla témer celou Evropu, prinesla vedle ztrát na životech i nedozírné materiální škody a profesní úpadek veškeré hospodárské cinnosti. Promítlo se to prirozene i do danje chovu ryb. Cetné rybníky byly poškozeny prokopáním hrází ci znicením vypouštecích zarízení, mnohé další pak nebyly vubec napušteny, nebot je nebylo cím nasadit. V druhé polovine 17. století se sice podarilo tento úpadek mírne zastavit, ale do skutecné renezance chovu ryb bylo daleko. Spíše to bylo jen jakési vytloukání klínu klínem, jak pozdeji o této dobe napsal vynikající rybnicní hospodár Josef Šusta.

V zemedelství se ve druhé polovine 18. století zacala situace menit. S rustem obyvatelstva narustala i poptávka po potravinách, patenty Josefa II. navíc uvolnily rozvoj zemedelství, to opustilo úhorový systém hospodarení a prešlo k pevným osevním postupum a strídání plodin. Tento pokrokový nástup však rybníkárství nejen nezachytilo, naopak rybníky jako jediná rtyci rezerva pro rozširování zemedelské pudy zacaly být vysoušeny a premenovány na pole a louky dávající vetší užitek. Postupne tak plocha rybníku klesla na celkových zhruba 77 tisíc hektaru, tedy na méne než polovinu stavu rit, jaký byl v záveru 16. století. Rušení rybníku probíhalo intenzivne predevším v úrodných oblastech (Pardubicko, Podebradsko, Jicínsko, Plzensko, jižní Morava), méne intenzivne v jižních Cechách, kde premenou rybníku založených na zamokrených pudách nebylo mnoho co získat. Do roku 1840 klesla výmera rybníku o dalších zhruba 40 tisíc hektaru. Nicméne vysvetlovat tento úpadek ceského rybníkárství jen preferencí klasického zemedelství by nebylo objektivní tep. Chov ryb se totiž behem dvou století propadl z pozice vysoce rentabilního a profesne zdatného odvetví v doslova extenzivní prvek celé zemedelské soustavy, který nebyl schopen konkurence.


Teprve ve druhé polovine 19. století zacalo docházet k mírnému pozitivnímu obratu. Stály za ním tehdejší vynikající osobnosti predevším z rad praktiku. Z nich je možno jmenovat napríklad reditele trebonského panství Václava Horáka (1815-1900), jehož hospodárské zásahy spolu s dodržováním chovatelské kázne zvýšily rybnicní výnosy, a predevším pak reditele trebonského panství Josefa Šustu (1835-1914) dsme, jenž svá rybochovná opatrení v oblasti letnení a hnojení rybníku, presného stanovení hustoty obsádek, výteru kapra, chovu candáta a marény a zejména pak výživy kapra opíral o dukladné vedecké studium. Do Šustovy rybárské generace patril i jinak mladší Theodor Mokrý (1857-1945), správce lnárského rybnicního hospodárství, známý navíc i prošlechtením nové odrudy kapra, tzv. lnárského modráka.

Za první republiky (1918-1939) se rybnicní chov ryb po pocátecních problémech rozvíjel celkem príznive, vedle kaprového rybníkárství se zacínaly objevovat i chovy pstruha duhového (do Evropy byla tato ryba dovezena z Kalifornie v roce 1881 a už roku 1888 se o její odchov pokoušel rybárský spolek v Kadani). V prvním desetiletí po vyhlášení republiky vznikla ve Vodnanech tir rybárská škola (1920) a o rok pozdeji v Praze státní rybárský výzkumný ústav, mnoho tisíc hektaru rybníku bylo rovnež zestátneno, produkce tržních ryb narustala (v roce 1930 cinila více než 3200 tun), nicméne konec tomuto slibnému rozvoji však ve tricátých letech ucinila hospodárská krize. Druhá svetová válka (1939-1945) pak tuto stagnaci i pozdejší propad jen dotvrdila.

Po válce 2. svetové válce prešly rybníky do majetku státu, po organizacních peripetiích vznikl státní podnik Státní rybárství, který jednoznacne ovládal veškerý stes chov ryb. Skutecností je, že pod vedením této organizace byly rozpracovávány a úcelne zhodnocovány nové chovatelské technologie znamenající rychlý rust produkce (v pozadí tohoto boomu ovšem stál absolutne nenasycený socialistický trh, který vdecne prijímal jakékoliv množství vyprodukovaných ryb). V roce 1989 bylo na území dnešní Ceské republiky vyprodukováno zhruba 17,3 tisíce tun tržních ryb.

Po roce 1989 došlo k privatizaci bývalých podniku Státního rybárství, vetšinove na jejich základe vznikly akciové spolecnosti a spolecnosti s rucením omezeným, do sektoru chovu ryb vstoupily i soukromé osoby.

Text a foto jsou prevzaty ze stránek Rybárského sdružení CR,
s výslovným svolením ing. Václava Šilhavého, reditele sdružení

• kaprí hlavu
• kaprí orez
• jikry nebo mlící a další jedlé vnitrnosti
• cibule
• 150 g másla
• 300 g korenové zeleniny (mrkev, petržel, celer)
• pepr
• zázvor
• sul
• petržel
• 50 g másla a 50 g hladké mouky na jíšku