Kdysi davno zil jeden mlady clovek, ktery touzil ziskat
to, po cem jeho srdce prahlo. A trebaze na takovem zacatku neni nic
noveho (nebot kazdy pribeh o kazdem mladenci, jenz kdy zil nebo
bude zit, by mohl takto zacinat), je na mladem muzi i na pribehu,
ktery se chystame vypravet, mnoho neobvykleho, i kdyz ani on sam se
o tom nikdy nedozvedel vsechno.
Ten pribeh zacal, stejne jako mnoho jinych pribehu, ve Zdi.
Vesnici Zed najdete tam, kde stoji uz sest set let, na vysokem
zulovem vybezku uprostred lesu. Domy jsou tu stare a hranate,
postavene z sedeho kamene, s tmavymi bridlicovymi strechami a
vysokymi kominy. Protoze skalni vybezek neni nijak veliky, setri
domy mistem, opiraji se jeden o druhy, tisknou se k sobe a jen
obcas dovoli nejakemu keriku ci stromku usadit se tesne pri
sve zdi.
Ze Zdi vede jen jedna silnice, klikata polni cesta, prudce
stoupajici z lesa, kde ji lemuji balvany a drobne kameni. Kdyz po
ni pujdete dal na jih, ven z lesa, stane se z ni opravdova silnice
pokryta asfaltem. A kdyz pujdete jeste dal, rozsiri se do nekolika
proudu, po kterych v kazde denni i nocni dobe uhaneji osobni auta i
nakladaky od mesta k mestu. Nakonec vas dovede az do Londyna, ale
Londyn je od Zdi celou noc jizdy.
Obyvatele Zdi jsou nemluvni a zachmureni. Muzete je rozdelit na
dva vyrazne typy: rodile Zdovany, stejne sede a vysoke a prisne
jako ta skala, na niz vystaveli svou vesnici, a ty druhe, kteri se
ve Zdi behem stoleti usadili.
Dole pod vesnici smerem na zapad je les, smarem k jihu se
rozklada zradne klidne jezero napajene potoky, jez stekaji z kopcu
za Zdi smerem na sever. Na tech kopcich jsou pole a louky, na nichz
se pasou kone. Na vychode jsou dalsi lesy.
Ale uplne nejblize je na vychodni strane vysoka seda kamenna
zed, podle niz dostala vesnice jmeno. Je velice stara, postavena z
velkych hrube tesanych zulovych kvadru, vybiha z lesu a zase se do
nich vraci.
V te zdi je jedina trhlina: mezera asi sest stop siroka, kousek
na sever od vesnice. Tou mezerou je videt velikou zelenou louku, za
loukou potok a za potokem stromy. Mezi temi stromy, uplne vzadu,
byvaji obcas videt nezretelne tvary a postavy. Velike postavy a
podivne postavy a drobne trpytive veci, ktere se zablysknou a
zajiskri a zmizi. Trebaze je na te louce sladka a husta trava,
zadny z vesnicanu nikdy nevyhnal svuj dobytek na druhou
stranu zdi. Ani se tam nikdy nic nepestovalo.
Misto toho uz staleti, ba mozna i cela tisicileti, staveli u
prurvy ve zdi straze a ze vsech sil se snazili na ni nemyslet.
Dokonce i dnes se u mezery ve dne v noci v osmihodinovych
smenach stridaji vzdy dva obyvatele vesnice. Jsou vyzbrojeni
poradnymi drevenymi holemi a stoji na vnitrni strane zdi, kazdy na
jednom konci mezery.
Jejich hlavni funkci je zabranit detem, aby vybihaly prurvou na
louku a za ni. Prilezitostne take musi odehnat nejakeho osameleho
tulaka nebo nahodneho navstevnika, ktery by se chtel dostat prurvou
do vesnice.
Deti se zaleknou uz pri pohledu na silne hole strazi, co se tyka
tulaku a navstevniku, musi byt hlidky vynalezavejsi, ale k fyzicke
sile se uchyluji jen v nejnutnejsich pripadech, kdy nevystaci s
bachorkami o cerstve zasetem travniku ci nebezpecnem
zubru.
Jen velice zridka prijde ke Zdi nekdo, kdo vi, co hleda, a
takove lidi straze nekdy vpusti. Maji v ocich zvlastni pohled. Kdyz
ho jednou spatrite, s nicim si jej nespletete. Za cele dvacate
stoleti se tu neobjevil pripad pasovani, aspon pokud mistni lide
vedi, a vsichni jsou na to nalezite hrdi....
