"Půvabná kotlina při úpatí Žaltmanu, ve které se rozkládá katastr obce Rtyně v Podkrkonoší, chová v lůně svém jeden z největších darů, které příroda člověku poskytuje, "černé démanty"…černé čili kamenné uhlí."
"Z Odolova na Jestřebích horách je to na rtyňská Zada jenom pár minut. Od křižovatky na Panské cestě se můžeme pokochat kouzelným panoramatem Krkonoš s majestátnou Černou horou a Sněžkou i pohledem do kraje bratří Čapků, abychom si připomněli jejich Krakonošovu zahradu, ale po několika krocích nás pohltí zádumčivost dávných hald a zapomenutých štol. Dolů kolem myslivny, kde kdysi býval „Jägerhaus Schacht“, je cesta sypaná černou haldovinou, aby připomněla pocestnému čtyři století uhelného hornictví. Knížecí erb s letopočtem 1871 ve štítu zděné budovy strojovny bývalé jámy „Benigne Maschinen Schacht“ zase připomíná rozmach zdejšího hornictví ve druhé polovině 19. století, kdy Svatoňovicko se Rtyní patřilo k náchodskému panství a kdy se zde dobývalo černé uhlí na výchozech svatoňovických slojí. S odstupem víc než jednoho století zde začali horníci dobývat i hluboko uložené sloje žďárecké."
Tato multicache Vás seznámí s důlními díly v oblasti Veselky. Úvodní souřadnice Vás přivedou k jámě Dorota. Na každé zastávce musíte najít cedulku s názvem důlního díla, na které zjistíte souřadnice další zastávky.
Na tuto keš plynule navazuje keš Historie hornictví #8. Celková délka trasy těchto 2 keší z doporučeného parkingu je cca. 3,5km.
1 - Dorota
N50°31,095` E016°05,439`
Úpadní jáma na dolové míře č. 16 z roku 1805 (Dorothea Schacht, Silbersteinova jáma, Mulden Schacht).
Byla založena koncem 18. století jako nálezná jáma na výchozu Hlavní sloje a své oficiální jméno získala na památku Anny Charlotty Dorothey von Medem (1761- 1821), třetí manželky vévody Petra Kuronského (1724-1800).
Při úklonu cca. 25 stupňů měla celkovou délku cca. 120m a svojí patou dosáhla lokální synklinály, na které byl následně rozfárán revír charakteristického jména "Mulda". Uhlí a kámen z horní poloviny jámy byly těženy na "den"pomocí rumpálu, spodní polovina byla odtěžena pomocí řady prorážek a svážných na obzor štoly Benigna. V letech 1815 až 1826 byl vlastníkem dolu baron Silberstein, následně náchodské panství.
Jak vyplývá ze starých důlních map, bylo zde tak komplikované dolování, že rumpálová jáma byla už koncem 30. let 19. století změnena z těžní na větřní a nouzovou. Zbytky uhlí v nižších patrech dolu byly pak dobývány až k poruchovým pásmům ze sousední Benigny.
V soupisu vrchnostenských jam z roku 1835 již důl uveden není. Ve 2. polovině 19. století byl dobývací prostor Doroty propojen do hloubky soustavou podzemních "bremstů" až na 19. patro jestřebohorských dolů (obzor dědičné štoly Idy) a jihovýchodním směrem k sousedním Kutným rýhám pod Veselkou. Poslední měřické záznamy na Dorotě mají vročení 1893.
Ještě dnes jsou okolo ohlubně jámy jasně viditelné pozůstatky uhli.
2 - Jáma na Veselce
Mělká jáma (Erární jáma, Hejnova jáma). Byla založena ve 40. letech 19. století jako součást ověřování výchozu Hlavni sloje Státní kamenouhelnou kutbou (Aerarische Steinkohlenschürfungs).
Lidový název byl odvozen od majitelů pozemku a pomístního jména. Lze předpokládat, že jáma, stejně jako díla obdobného typu, jen ověřila kvalitu a mocnost uhelné sloje.
Při úklonu cca. 25 stupňů dosáhla délky 30 az 50m. Odpovídá tomu objem plochého haldoviště o rozměrech 12x18m.
Zaniklá ohlubeň jámy je dohledatelná jen jako geoanomálie na severovýchodní (náhorní) straně haldoviště. Dnes je tento prostor již zarostlý hustým lesíkem.
3 - Vysoká jedle
Úpadní jáma (Erární jáma u Vysoké jedle, Hohen Tannen, Baudyšova jáma).
Byla založena ve 40. letech 19. století na výchozu Hlavní sloje jako součást erárního průzkumu a od roku 1851 chráněná stejnojmennou dolovou mírou.
Její název byl nepochybně odvozen od lesního revíru s dominantní jedlí, která až do 23. července 1859 stávala severovýchodně odtud ve vrchnostenském lese nad Panskou cestou. Lidový název pochází od majitelů pozemku - veselských Baudyšů.
Rozměrná halda, která se stala výrazným krajinným prvkem, svědči o rozsáhlejšim průzkumu a krátkodobé těžbě uhlí.
Na dobových důlních mapách náchodského panství jáma zakreslena není. Okolí haldy bylo rekultivováno, zaniklá ohlubeň je dohledatelná pouze jako geoanomálie na severní (náhorní) straně haldy.
4 - Jáma Růžička
Úpadní jáma byla založena počátkem 19. století na výchozu Visuté sloje a v Knize těžařů Horního soudu v Kutné hoře je uvedena k roku 1817 v majetku barona Silbersteina (Johann Baptist Theer 1776-1830).
Dochovaný název Rosower Grube pochází pravděpodobně od jednoho z původních majitelů pozemku - rtyňského sedláka Rosy.
Po roce 1826, kdy baron Silberstein jámu prodal Náchodu, dílo zaniklo.
Tradovaný název Růžička či Růžová jáma je na rtyňských zadech sice běžný, ale zavádějící, neboť vznikl na konci 19. stoleti záměnou zvukomalebného Röschen (růžička) za Rösche (kutná rýha, průzkumné dílo). Technické údaje k jámě se nepodařilo dohledat.
Pomístní název Součkova jáma vznikl v průběhu 1. poloviny 20. století podle majitele pozemku Františka Součka (1902-1986).
Ten si zde podle pamětníků občas "přilepšoval" privátním kutáním.
K této jámě se váže jedna z mnohých havířských legend a pověstí:
O havíři Weisovi
Kdy se havíři na rtyňské erární Růžičce konečně dostali na uhlí, rozhodli se zachovat názvy slojí jako na sousedních knížecích jámách. A tak se ověřovala Benigna Flötz i Dorothea Flötz, jenže problematika vrchnostenského "Mulden revíru" - což byla geologická vrása s převráceným úklonem slojí - zasahovala se vší zlomyslností zdejších permoníku z Doroty až na Růžičku. Uhlí na výchozech slojí za moc nestálo, jejich uložení bylo nepravidelné, mocnost jenom na poloviční násadu od špičáku a nelepšilo se to ani do hloubky. Uhlí se vytrácelo už pod druhým laufem a rtyňští dědkové prorokovali, že se v tom srabu dostanou nejdál o lauf níž. A dál že to nepůjde, ani kdyby se starý Weis dal na pokání a začal věřit na jámské duchy.
Franz Weis byl zkušený havíř odněkud ze Slezska a ještě za panování Petra Kuronského se usadil v Horním Kostelci. Chodil na rtyňská zada bohdašínskými lesy a říkalo se o něm, že se neboji ani bludiček, co se občas proháněly mezi Krkavčinou a Švédským vrchem. Natož nějakého skřítka s ohnivýma očima, který prý hlídal zemské poklady pod Veselkou. Aby odolal nástrahám všech lesních i horských duchů, přidával si do fajfkového tabáku Eisenkraut a Johanniskraut, jak říkával - sporýš s třezalkou. Prý ho to naučila jeho bába a věřil, že ho to uchrání i od samotného Satana, kdyby se k němu v jámě prokopal.
Bez fajfky ho prý nikdy nikdo neviděl, a když chlapi v hospodě zpovídali fedráka Karla Umlaufa, jestli by Weisovi nemohl do toho jeho fajfkového chrundí přisypat něco ostřejšího, dušoval se Weisův pomocník, že to asi nepůjde, protože si Franz nevyndává fajfku z huby ani při ládování střelným prachem, i když byl kvůli tomuto prohřešku už několikrát vrchnostensky kárán.
Povedlo se to až jednou na šichtě, když si Weis na chvíli sedl do foroty ke "štusu", boku chodby, aby si trochu odpočinul před cestou "na den". Neopomněl si ještě docpat fajfku a pořádně zadýmat "ort", ale pak usnul tak tvrdě, že mu fajfka vypadla na "zoul". Kdopak si dnes vzpomene, co všechno bylo v podobných případech škodolibě nacpáno do dýmek podřimujících kamarádů místo zaručeně osvědčeného tabáku? Tehdy to byl střelný prach se špetkou toho zázračného chrundí, který Weisovi do fajfky nenápadně přidal pomocník Karel. Ihned se však raději uvelebil na protější stranu chodby a po očku sledoval, co se bude dít, až se předák probudí a naučeným pohybem hmátne po fajfce a po kahanu.
Netrvalo dlouho a dočkal se. Připálení to tentokrát bylo poněkud hlučnější než obvykle, a když udýchaný Franz vyběhl s opálenými vousy, bez fajfky a bez kahanu na světlo Boží, meldoval udivenému štajgrovi o hrůzách podsvětí a také o permoníkovi s ohnivýma očima, který se prý ani jeho fajfky nebojí...
Vzhledem k hustému porostu nemusí být souřadnice přesné! S ohledem na polohu jednotlivých důlních děl není možné zachovat postup v přímce, tak mě za to prosím nekamenujte, když se někdy budete vracet po stejné cestě :-)
Cache je součástí série "Historie hornictví ve Rtyni".
Nezapomeňte si poznamenat bonusové čislo!