Mezi farní vsí Světlík (Kirchschlag) a místem slavných pašijových her Hořicemi na Šumavě stával kdysi jako oáza pokoje líbezný lesní kostelík v Trojani (Trojas). Místní jméno Trojaň odkazuje na Trojana z Doudleb snad i Trojase z Doudleb zvaného, který tu podle zmínky z r.1369 vlastnil hrad a dvorec. Ty během času zanikly.
Kostel v Trojani před rokem 1946
Putování sochy Krista
Sotva půl hodiny cesty na jihovýchod odtud ležela ves Pasovary (Passern). I tady připomínají zbytky stavení a polorozpadlá věž starou tvrz. Kdysi tu ve vsi hospodařil i nějaký "Christl", kterému tak říkali po chalupě. Vedle hospodářství příležitostně i povozničil. Jednoho dne přivezl domů do Pasovar dvě kamenné postavy Krista; nejspíš, ba zcela jistě zbytky soch, které dal kdysi pořídit kníže Jan Kristián Eggenberk pro zamýšlené zastavení křížové cesty z města Krumlova na přilehlý Křížový vrch. Jedna z postav představovala bičovaného, druhá zas kříž nesoucího Spasitele. Od kterého mistra sochy pocházely a jak se vůbec ocitly ve vlastnictví zmíněného rolníka, bude sotva kdy lze zjistit. Zpočátku jim posloužila jako útočiště komora ve staré pasovarské tvrzi. Jak je patrno z ústního podání pamětníků, zůstaly tam po nějakou dobu, než se obyvatelé vsi rozhodli, kde jim má být poskytnuta náležitá úcta. Socha bičovaného Spasitele zůstala v osadě a stanula dokonce uprostřed návsi.
Socha Krista nesoucího kříž byla přenesena do dřevěné kaple v Trojaňském lese, kde jí byly přičítány zázraky a brzy sem za ní proudily zástupy poutníků.
Zbožná úcta rostla a duchovenstvo, které mělo hrůzu z její živelnosti, žádalo přenesení svatého symbolu do farního kostela ve Světlíku. K tomu však už nedošlo. Krumlovští věřící přenesli sochu jedné červnové noci roku 1794 do tehdejšího filiálního kostela v blízkém Slavkově (Lagau), kde ji slavnostně instalovali. V Trojani nechali únosci dopis následujícího znění: "Neid und Hass hat mich vertrieben, sonst wäre ich noch länger hier geblieben." (Závist a zášť mne pryč vyhnala, jinak bych dále tu zůstávala.) Od oné doby se stal cílem poutí Slavkov. Na svatodušní neděli 8. června 1794 se tu prý sešlo na tři tisíce věřících. Poněvadž následně vznikly a rozhořely se spory o vlastnický nárok na zmíněnou sochu mezi obyvateli Slavkova, Světlíka, Pasovar a Krumlova, nařídil krajský úřad z moci vyšší instance její převezení do biskupského města Budějovic. V noci 25. července téhož roku musel majitel usedlosti čp, 12 ve Slavkově - říkalo se tam po chalupě u Kanlů - svým vlastním povozem dopravit sochu Spasitele do nového místa určení. V Budějovicích pak dodnes je socha umístěna ve výklenku s mříží při vnější zdi zdejší katedrály.
Stavba kostela a nový rozkvět trojanských poutí
Roku 1844 dal rolník Adalbert Schaufler (Gregerblosl) ze Světlíku postavit v Trojani na místě, kde dříve stávala v dřevěné kapli Kristova socha, kamenný kostelík. Ten byl vysvěcen 21. září 1859 ke cti Spasitele nesoucího kříž a Bolestiplné Matky Boží. Věž tehdy ještě nebyla dostavěna. Stavební kamení bylo dováženo z opodál stojící rozvaliny někdejšího hradu. Roku 1877 byla věž dokončena a opatřena třemi zvony, které byly odlity v Linci ve zvonařství J.Holledera. I varhany, které postavil Peter Bürger ze Slavkova, byly v kostele umístěny.
V té době začaly trojaňské poutě znovu kvést. Když bylo naší vlastí ještě Rakousko a také později, objevovala se tu každým rokem v určená data prosebná procesí, tak v pátek před Květnou nedělí (Palmfreitag) a v úterý prosebného týdne ze Světlíku (Kirchschlag), první neděli po svatém Janu (v červnu) z Českého Krumlova (Krumau), první neděli po Nanebevzetí Panny Marie z Hořic na Šumavě (Höritz) a 15. srpna ze Svéraze (Tweras). Z ústního podání je ještě známo, že mezitím sem přicházely zbožné zástupy i z Kájova (Gojau), Přední Výtoně (Heuraffl), Kapliček (Kapellen), Slavkova (Lagau), Mokré (Mugrau), Boletic (Polletitz), Černé v Pošumaví (Schwarzbach), Polné na Šumavě (Stein) i ze Skláří (Teutschmannsdorf). Mnozí z pamětníků nosí v sobě jistě dosud živou vzpomínku na nějaký takový poutnický houfec.
Likvidace kostela
Po strašlivém vyhnání německého obyvatelstva z jeho po věky vlastního domova padl i kostelík v Trojaňském lese za oběť protináboženskému fanatismu nových mocipánů. Oblíbené místo tiché a hluboké modlitby a setkání s Bohem bylo srovnáno se zemí. Stačí se na to rozpomenout a vtírá se naléhavá otázka: nebylo snad zničení svatyně aktem zvůle právě oněch lidí, kteří nás několik let předtím jako žebráky hnali přes hranice?
Interiér kostela v polovině šedesátých let 20. století
Kostel v roce 1969
Autor textu je odsunutý Němec Josef Beraus, převzato z www.kohoutikriz.org
Vydáno též v periodiku Hoam!, 1969, č. 7, s. 194n.
Současnost
Dnes stojí na místě někdejší poutní kaple secesní kříž s nápisem Mater dolorosa de Trojace ora pro nobis (Matko bolestná z Trojaně oroduj za nás). Těsně poválečná česká brožura o hořických pašijích uvádí na přiložené mapce označení Troja.
Kříž na místě poutního kostela
Nápis na kříži
