Doprovází nás na výletech, toulkách přírodou, vodí nás po hradech a zámcích a v neposlední řadě nám dává jistotu bezpečného návratu domů. Za naší dokonalou sítí turistického značení se skrývají tisíce hodin práce obětavých značkařů organizovaných Klubem českých turistů.
Snad Vás neodradí předlouhý listing, vězte ale, že vše potřebné k odlovu najdete právě zde, nebo v galerii...
Počátky pěšího turistického značení v Evropě
Značení cest má pradávný původ. Od nepaměti se lidé snažili, aby si dobře znatelným způsobem označili směry k sídlištím a lovištím. Záseky na stromech, různé kladení kamenů, dřev a větví a konečně pozdější označování historických tzv. soumarských stezek, to všechno předcházelo dnešním značeným turistickým trasám.
Skutečné značení pěších turistických tras vzniklo na počátku minulého století v Německu. V hlavních alpských údolích a v Duryňském lese se objevily první jednoduché a později tvarové i vícebarevné značky. Většina těchto cest byla značena majiteli chat a cesty měly tedy jen místní význam.
Touha po pobytu v přírodě, která tehdy silně kontrastovala s živelným růstem průmyslu, vedla v západní a střední Evropě k postupnému zakládání turistických organizací s celostátním anebo celozemským významem. Tak byly mezi léty 1857 a 1874 založeny turistické (alpské, karpatské, tatranské apod.) spolky v Anglii, Rakousku, Švýcarsku, Německu, Maďarsku, Francii a Polsku a v dalších letech byly rychlým tempem zakládány organizace další. Současně s tím začalo organizované budování pěších značených tras v širším měřítku. V alpských zemích tak byla v té době vytvořena již souvislá síť tras značených jednoduchou pásovou značkou tvořenou červeným středovým pruhem a dvěma bílými okrajovými pruhy.
Počátky pěšího turistického značení v českých zemích
České turistické spolky vytvořily první síť značených tras v Beskydech. Pohorská jednota Radhošť, založená roku 1884, vybudovala kolem Radhoště ihned po svém založení menší síť tras, značených tvarovými značkami.
Mnohem důležitější úlohu sehrál však Klub českých turistů (KČT), založený roku 1888. Mezi jeho mnohotvárnou činností bylo pod bodem 7 jeho stanov také uvedeno, že Klub "zřizuje a označuje cesty". Nově založený klub nemohl tuto činnost krýt z vlastních finančních zdrojů a byl při ní odkázán na státní příspěvky a dary příznivců. Zatímco v pohraničí, osídleném tehdy převážně německým obyvatelstvem, značily jednotlivé německé turistické spolky různými tvarovými značkami a síť na sebe navzájem nenavazovala, uvažoval KČT o vybudování jednotné sítě značených tras, provedené alpskou pásovou značkou.
Skutečná činnost v terénu byla zahájena již v roce 1889, kdy byly vyznačeny cesty v okolí tehdejších Svatojanských proudů, které dnes leží pod hladinou Štěchovické přehrady. V souvislosti se značením byly prováděny i revize "označených cest" a úpravy terénu, jak o tom svědčí dochovaná revizní zpráva z roku 1890. Brzy nato byly vyznačeny cesty z Karlštejna do Berouna, z Řevnic na Skalku a Babku a z Holoubkova na Rač. Značkovalo se obyčejně přímo na stromy bez čištění podkladu a značky byly neobyčejně velkého formátu s prostředním pestrým pásem 10 cm širokým a s krajními bílými pásy šířky 4 cm. "Družstva označovací" byla tří až šestičlenná a na nošení materiálu i stravy měla nosiče. Pro srovnání s dnešními výkony označila např. šestičlenná skupina za pět dnů 55 km.
Vzhledem k tomu, že se ke značení používala jako vedoucí barva pouze červená, vznikl ve značených trasách po určité době zmatek, protože se na mnoha místech křižovaly trasy značené stejnou barvou. V méně navštěvovaných oblastech často chyběly na rozcestích těchto tras tehdy užívané turistické orientační tabulky, a tak bez turistických map se značenými trasami bylo někdy obtížné určit správný směr. Proto se počaly některé trasy značit i barvou modrou a od roku 1916 byly přibrány ještě barva zelená a žlutá. Šíře barevného pruhu byla pak zmenšena na šíři pruhů bílých.
První dálková cesta vznikla roku 1912 na trase Praha - Brdy - Šumava. Stále se však nedařilo vybudovat na celém území souvislou síť značených tras a její hustota v tehdejších jednotlivých župách KČT byla závislá na aktivitě místních činovníků.
Rozvoj pěšího značení po vzniku Československa
Po vzniku Československa v roce 1918 došlo ve značení turistických tras k podstatným změnám. Jednotlivé izolované ostrovy sítě značených tras se počaly propojovat; uplatňovala se jednotná metodika Klubu československých turistů (KČST). V roce 1920 dosáhla v Československu síť značených tras délky kolem 25 000 km.
V českých zemích pronikalo pásové značení i do pohraničí, které bylo až doposud doménou německých turistických spolků. I když již od r. 1920 probíhala mezi KČST a německými spolky jednání o sjednocení značení, podařilo se takovou dohodu uzavřít až v roce 1932. Ovšem její realizace vzápětí ztroskotala po zostření vztahů s našimi sudetskými Němci v důsledku nástupu nacismu v sousedním Německu.
Ovšem potíže s prosazováním jednotného značení vznikaly i při spolupráci s některými českými turistickými organizacemi. Tak např. Česká obec turistická (ČOT), založená Československou stranou národně socialistickou, začala v některých krajích značit turistické trasy tvarovou kosočtverečnou značkou. Tuto značku chtěla prosadit jako jednotné celostátní značení, i když touto značkou bylo vyznačkováno jen něco kolem 50 km tras, a to ještě většinou v souběhu s pásovými značkami KČST. S těmito snahami ČOT se setkáváme ještě i po roce 1945.
Nicméně značkařská činnost KČST byla brzy po vzniku České republiky v roce 1918 podporována i státními institucemi. Např. již r. 1920 vydalo Ministerstvo vnitra výnos, kterým sdělovalo místním úřadům, že značení turistických cest se provádí v zájmu státu a z toho důvodu je třeba je podporovat. Dalším výnosem o rok později stanovilo trestní sankce za poškozování značení. Ovšem již tehdy se KČST marně snažil o vydání zákona na ochranu značení, čehož se nepodařilo dosáhnout dodnes.
Na Slovensku byla situace se značením příznivější než v českých zemích, protože hned od počátku povolovaly vyznačení nových tras pouze na základě návrhu místního odboru nebo ústředí KČST županské úřady, čímž byla zajištěna potřebná jednotnost značení. Za těchto podmínek převzala značkařská komise KČST do správy značení ve Vysokých Tatrách, roku 1922 bylo vyznačeno moravsko-slovenské pomezí a roku 1924 bylo rozšířeno značení kolem Dobšiné a v Roháčích. Později byly cílevědomou prací vyznačeny i méně atraktivní oblasti na Slovensku a tehdejší Podkarpatské Rusi, a tak byl ve východní části našeho tehdejšího státu vybudován systém, který byl z hlediska jednotnosti až do roku 1946 lepší než v českých zemích.
Položky na udržování a značení turistických tras tvořily značný podíl z celkových výdajů KČST. Již roku 1921 to byla částka 150 000 Kč, která představovala přibližně čtvrtinu všech výdajů Klubu a byla hrazena zčásti i ze státních subvencí.
Tak se v Československu za obětavé práce většiny turistických pracovníků a hlavně pak značkařů i za podpory široké veřejnosti síť značených tras stále rozrůstala, až roku 1938 dosáhla délky téměř 40 000 km. Neměla tehdy, ani později, co do délky a účelnosti v jiných zemích obdoby. Veškerá činnost byla řízena jednotnými pravidly a pásové značení bylo zavedeno prakticky v celém státě s výjimkou území severních Čech a severní Moravy, které stále ještě byly pod vlivem německých "Gebirgsvereinů" (horských turistických spolků) podle jednotlivých horstev a kde se tedy stále značilo podle německých vzorů tvarovým značením.
Kromě KČST značily ještě v omezené míře v Radhošťských Beskydách Pohorská jednota Radhošť, první průkopník značení, jihlavský turistický spolek Čeřínek a v okolí Prahy a Plzně Klub dělnických turistů, který však s KČST úzce spolupracoval. Jediným propagátorem tvarového značení ve vnitrozemí byla již zmíněná Československá obec turistická, která tímto způsobem vyznačila několik tras u Plzně, Jílového a Davle.
Další rozvoj pásového značení, jehož jednoduchost a účelnost byly všeobecně uznávány, nuceně zastavil rok 1938. Síť byla narušena a částečně zničena, mnoho tras bylo svévolně vedenou hranicí přerušeno. Jen obtížně připravovali pracovníci postižených oblastí novou síť, která se musela vměstnat do nových hranic, vzdálených na severu pouhých 35 km od Prahy. Než ale mohly práci v terénu vůbec zahájit, došlo ke ztrátě československé samostatnosti a k vzniku druhé světové války. Za okupace českých zemí bylo třeba vyměnit všechny směrovky za směrovky s německo-českými texty, což samozřejmě probíhalo velmi zvolna, až ke konci války bylo stejně jako běžná údržba značení zcela zastaveno v důsledku nedostatku materiálních i finančních prostředků.
Rozbití Československa po mnichovském diktátu znamenalo i na Slovensku začátek stagnace. Byl přerušen styk s českými zeměmi a zejména s moravskými značkaři. Zpočátku se snažil pokračovat v turistické a značkařské činnosti Klub slovenských turistů a lyžařů. Nepříznivý politický vývoj se však odrazil i v této činnosti, což se projevilo postupným zhoršováním stavu značení na území Slovenska. Avšak v období protifašistického odboje nezaháleli ani slovenští značkaři. V době příprav Slovenského národního povstání v letech 1943-44 záměrně chaotizovali síť značených tras zejména ve Slovenském ráji, aby jich fašistická vojska nemohla využívat pro orientaci v neznámém terénu.
Budování sítě pěších značených tras v osvobozeném státě od roku 1945
Rok 1945 našel i značení ve velmi neutěšeném stavu. Značkaři se však s nadšením pustili do obtížné práce. Ve vnitrozemí byl kádr zkušených pracovníků, ale horší to bylo v pohraničí. Proto KČST organizoval zvláštní značkařské brigády, které v nákladních autech zajížděly do jednotlivých pohraničních oblastí a tam rušily dosavadní tvarové značení a nahrazovaly je pásovým.
Činnost pražských brigádníků se soustřeďovala hlavně na Chebsko, Karlovarsko, Doupovské a Novohradské hory, okolí Máchova jezera, Jizerské hory, západní Krkonoše a další menší oblasti. Podobné brigády se vytvářely i mimo Prahu a jejich činnost byla stejně úspěšná. V letech 1947-51 se při 140 akcích, kterých se zúčastňovalo průměrně 20 osob, vyznačkovalo v českých zemích převážně zcela nově asi 9000 km tras a vyvěsilo asi 3000 směrovek.
Po osvobození Československa vznikly i dvě dálkové značené trasy: Strážní stezka, která vedla obloukem od Znojma přes Šumavu, Krušné hory a Jeseníky českým a moravským pohraničím, a Stezka svobody z Dyleně přes Prahu, podél Sázavy, přes Českomoravskou vrchovinu a dále pak přes Beskydy a Slovensko, kde se připojila na 750 km dlouhou Cestu hrdinů Slovenského národního povstání (SNP), spojující hrad Děvín na soutoku Moravy a Dunaje s Dukelským průsmykem přes Javorníky, Západní, Vysoké i Nízké Tatry, tedy hlavní horstva, v nichž se odehrávaly dějinné události SNP.
V rámci vytváření jednotného systému tělesné výchovy došlo k začlenění KČST do Československé obce sokolské (ČOS). I tam si značkaři sice dovedli svou obětavou činností vytvořit odpovídající postavení a stát se tak opět důležitou složkou turistiky, ale přesto byla léta 1950-54 pro značení velmi obtížná. Vedoucí činitelé ČOS nebyli ochotni věnovat turistice a tím méně značení patřičnou pozornost.
Nedostatečné finanční prostředky nedovolovaly plnění ročních plánů obnovy značených tras a tak skluzy stále narůstaly. V letech 1952-55 nebyly prakticky dodávány a instalovány směrovky. Značkovali jen nejobětavější značkaři, kteří si veškeré náklady na značení hradili z vlastních prostředků. Zdálo se, že v našich zemích tak populární značení turistických tras zcela zanikne.
Dne 8. 1. 1954 rozhodla vláda Československé republiky svým usnesením o nové organizaci turistiky a cestovního ruchu, které bylo věnováno výhradně zajištění masového rozvoje turistiky. Tohoto cíle mělo být dosaženo mimo jiné i značením turistických tras. Tímto usnesením byla realizována snaha značkařských pracovníků o zajištění finančních prostředků na značení, protože jinak by tuto, pro nejširší veřejnost velmi záslužnou činnost, nebylo možno dále provádět.
Vydáním tohoto vládního usnesení nastává další důležitá etapa vývoje značení turistických tras v Československu.
Po založení Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) v roce 1957 byla do této organizace začleněna také turistika. V následujícím roce, opíraje se o zákon o tělesné výchově, vydal ÚV ČSTV směrnici o jednotném řízení značení turistických tras v celém Československu. Podle této směrnice byly za značení odpovědny pouze orgány turistiky a všechny jiné organizace nebo jednotlivci mohli značení turistických tras provádět pouze z jejich pověření a podle jejich pokynů.
V souvislosti s hodnocením významu značení byl schválen v roce 1958 samostatný čtyřstupňový služební odznak Turista-značkař.
Vládní usnesení z roku 1962 uložilo předsedům krajských národních výborů přispívat přiměřenými částkami z prostředků cestovního ruchu na značení turistických tras. Toto opatření do značné míry zbavilo značkařské pracovníky finančních starostí, které bývaly v minulých letech jednou z hlavních příčin nedostatků ve značení v terénu. Na značení přispívaly významně i územní složky Vládního výboru pro cestovní ruch.
Po delším období poměrného organizačního klidu, který velmi přispěl ke stabilizaci sítě značených tras a zvýšení její spolehlivosti, se objevily snahy o vytvoření dvoustupňového řízení v tělesné výchově, které vedly roku 1967 ke zrušení krajských složek. Vzhledem k tomu, že nebylo možno při tehdejším administrativním členění Československa spolehlivě řídit značkařskou činnost dvoustupňovým systémem zejména pro nezbytnost její dosti náročné meziúzemní koordinace, byly vytvořeny oblastní značkařské komise vždy pro dva kraje společně, s výjimkou Východočeského kraje, který zůstal z důvodů rozsáhlé sítě značených tras především v Krkonoších a v Podkrkonoší samostatnou oblastí. Na Slovensku oblastní komise vytvořeny nebyly a značení bylo organizováno na celém území přímo slovenskou značkařskou komisí v Bratislavě. Řídicí činnost oblastních značkařských komisí byla vzhledem k velkému rozsahu spravovaného území značně obtížná a tak značení uvítalo opětné vytvoření krajských tělovýchovných (tj. i turistických) složek roku 1971 a návrat k původnímu systému: začátkem 70. let v rámci České tělovýchovné organizace a Českého svazu turistů, od roku 1974 v rámci České organizace ČSTV a Svazu turistiky ČSTV.
V průběhu let 1969 až 1990 se síť turistických značených tras v České republice stále pozvolna zvětšovala a to z 33 100 km na 35 700 km, byť ve zřejmém protikladu k zhoršujícímu se technickému stavu lesních a polních cest a pěšin. Určitý podíl na zvětšování sítě mělo značení vycházkových okruhů zejména v období let 1975-85, jinak však nebylo další rozšiřování sítě z hlediska personálního i finančního již podporováno. Do konce roku 1989 se tak síť prodloužila na 35 700 km.
Ve stejném období se dařilo zvolna zlepšovat v České republice personální situaci a to z 600 značkařů (1968) na 900 (1976) a až na 1100 v r. 1990, což představuje snížení podílu z 56 na 33 km na jednoho aktivního značkaře. Vzhledem k relativně vysokému průměrnému věku, neustále probíhající obměně kolektivů značkařů v oblastech a nerovnoměrnostem v personálním pokrytí určitých geografických celků se jeví i z hlediska nutnosti vytvoření určitých rezerv dosažení podílu maximálně 30 km na jednoho aktivního značkaře.
Rozvoj pěšího značení po obnově činnosti samostatného KČT od roku 1990
Na rozdíl od předcházejícího období, kdy podmínkou existence turistické organizace bylo její zařazení do Československého svazu tělesné výchovy, se KČT po roce 1990 jakožto plně samostatná organizace z vlastní vůle sdružila do nově vzniklého Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Tato příslušnost k ČSTV byla pro značkařské složky výhodná zejména pro možnost využívání služeb jeho územních sekretariátů.
Zánikem Československého svazu tělesné výchovy došlo i k zániku Tělovýchovné školy, jejímž prostřednictvím byla finančně zajišťovaná značkařská školení. Za této situace opustili značkaři jednotný systém kvalifikace a výchovy značkařských pracovníků stanovený Tělovýchovnou školou. Rada značení ústředního výboru KČT zrušila kvalifikační systém značkařů rozdělený do tříd a zavedla tři kvalifikační stupně, a to:
- zaškolený značkař jako pomocník značkařů vyšších kvalifikačních stupňů při jejich značkařské činnosti,
- vedoucí značkař provádějící především praktickou značkařskou činnost v terénu,
- instruktor značení jako organizační a metodický pracovník značení.
Nicméně sdružení KČT a ČSTV nemělo dlouhého trvání. Obdobně jako před rokem 1989 poskytoval stát prostředky na činnost tělovýchovných a sportovních organizací sdružených v ČSTV, tedy i na činnost KČT, jeho prostřednictvím. Z důvodů rozporů ve financování značení opustil KČT v roce 1997 řady ČSTV a stal se zcela samostatnou turistickou organizací. Značení je od té doby financováno ze státních prostředků pro cestovní ruch Ministerstvem pro místní rozvoj ČR a později přibližně ve stejné celkové výši i jednotlivými kraji.
První významnou činností značkařů po roce 1989 bylo obnovení sítě turistických značených tras v po desítky let turisticky nepřístupném pásmu při rakouské a německé hranici. Tato činnost se ve dvou následujících letech významně podílela na zvýšení rozsahu sítě pěších tras, která v r. 1992 dosáhla 36 800 km. I když další rozšiřování sítě pěších tras nebylo nijak podporováno, rostla tato síť v následujících dvaceti letech průměrně o 200 km ročně zejména v důsledku zapojování další turisticky zajímavých oblastí, takže v roce 2010 dosáhla asi 40 600 km. Rovněž její vybavení směrovkami se výrazně zvyšovalo, a to z asi 52 000 ks v r. 1990 na 61 000 ks v r. 2010.
Zdroj: Učební texty pro značkaře díl M, vydané radou značení Klubu českých turistů.
Velký dík geokamarádům wensca a jara69 za provedení betatestu.
Pokud jste četli listing pozorně, nebudete mít problém s vyřešením následujícího vzorečku a získání finálních souřadnic.
N 49° A.B
E017° C.D
A = O kolik tisíc kilometrů vzrostla československá síť značených tras mezi léty 1920 až 1938?
B = (rok, kdy vznikla na území českých zemí první dálková trasa) + ( rok, kdy se podařilo uzavřít dohodu o sjednocení značení mezi KČST a německými spolky) – 3224
C = (rok, kdy byl schválen samostatný čtyřstupňový služební odznak Turista-značkař) – ( rok, kdy se u nás ke značení začala používat barva žlutá a zelená) – 2
D = šířka + výška pásové značky (současné) v milimetrech + rok (19xx) kdy dosáhla síť turistických značených tras v ČR 36 800 km
