55 Českých legend - 53 : O bílém koni Petra Voka
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O bílém koni Petra Voka
Posledním z rodu bohatých Rožmberků, kteří po více než tři století vládli jihočeskému kraji, byl Petr Vok (1539-1611). Téměř celý svůj život prožil ve stínu staršího bratra Viléma, který byl vladařem rodového panství. Také proto Pan Vok nedosáhl žádného vlivného postavení ani politického úspěchu. Přebýval v ústraní na zámku v Bechyní, kde se věnoval vědě, literatuře a umění. Jeho soukromá knihovna prý byla jednou z nejrozsáhlejších v Evropě a jeho sbírky uměleckých předmětů, vědeckých přístrojů a přírodnin byly srovnatelné se sbírkami císaře Rudolfa II. Po Vilémové smrti se pan Petr ujal správy rožmberského majetku. Protože se nedočkal žádného potomka, v roce 1601 krumlovský zámek prodal a sám se odstěhoval do Třeboně.
Na třeboňský zámek dal pan Vok převézt všechny své sbírky i umělecké předměty. A když se tu usídlil, zámek í městečko se probudily k životu. Za panem Vokem přijížděli hosté a poselstva z cizích zemí, pořádaly se tu velkolepé slavnosti a maškarní bály, v létě vyjížďky v kočárech a v zimě zas na saních.
K poddaným byl pan Vok spravedlivý. I když měl velké dluhy, nikdy nezvyšoval daně, ani nezaváděl nové. O potřebné a bezmocné se staral, jako žádný jiný pán: každý den v 10 hodin dopoledne a v 6 hodin večer se na třeboňském zámku podávalo jídlo a pití chudým. Pro to ho třeboňští měli rádi a snažili se mu vyhovět, i když některá jeho přání se jim zdála podivínská.
Ve svých stájích na Třeboní choval pan Vok ty nejvybranější a nejkrásnější koně - hnědáky, arabské plnokrevníky, grošáky i kladrubské hřebce. Nejraději ze všech měl starého bělouše.
Když v mládi jako císařský generál bojoval Uhrách proti Turkům, bělouš ho vynesl ze strašné bitvy a zachránil mu život. Od té doby se od něj pan Vok neodloučil. Dokud mohl, často na něm vyjížděl do kraje. A když kůň i jezdec zestárli, neminul den, aby pan Vok koně ve stáji alespoň nenavštívil.
Stalo se však, co muselo přijít. Jednoho dne do zámku přiběhl stájník:
„Pane , s vaším běloušem je zle! Pospěšte honem, ať ho ještě zastihnete na živu.“
Tak, jak seděl u poháru svého oblíbeného vina, vyběhl pan Per z komnaty a pospíchal ke stájím. Starý kůň ležel na boku na slámě a těžce dýchal. Poznal svého pána, pokusil se vstát, ale už nemohl. Smutně zaržál a pan Vok v nádherných šatech a krajkovým okružím k němu poklekl. Hladil jeho starou hlavu a dlouhou šíji, šeptal mu do koňských uší a po tváři mu přitom stékaly slzy,
Když kůň dodýchal, pan Vok si
hned dal zavolat tři třeboňské mistry kožešníky. Když přispěchali, řekl jim:
„Mám pro vás práci. Dnes pošel můj nejmilejší kůň. Chtěl bych, abyste jeho kůži stáhli, vydělali ji a vycpali tak, aby můj bělouš vypadal jako živý. Jestli to dokážete, bohaté se vám odměním!"
Mistři byli celí vyjevení, protože žádný z nich ještě nic takového nedělal. Ale neodvážili se odmítnout. A ani nechtěli, protože pana Voka měli rádi.
„Pane, splníme vaše přání tak dobře, jak jen budeme moci, slíbili.
Hned spěchali do zámecké stáje. Ale když přivolaný řezník začal opatrné stahovat z mrtvého koně kůži , objevily se potíže. Kůň byl starý a jeho kůže na mnoha místech praskala, žíně z hřívy a ocasu samy vypadávaly. Bylo jasné, že z té staré kůže žádného krasavce neudělají.
„To nám byl čert dlužen," povídá první kožešník,
„Čerta volej, až nás pan Vok potrestá za špatné dílo. A tomu se ne vyhneme, jako že je nebe nade mnou," řekl druhý.
„Nezoufejte, bratři," povídá třetí. „Myslím, že vím, jak se z té zapeklité situace dostaneme!"
Když to zbylým dvěma pověděl, zajásali. Ano, tak to udělají! A s chutí se dali do díla.
Než minul týden, v dílně jednoho z nich stál bělouš jako živý. Měl kostru ze dřeva, byl vycpaný žíněmi a jeho oči byly ze skla. Ještě mu načernili kopyta a ocas i hřívu propletli červenými stuhami, jak to míval zaživa.
Pak koně naložili na vůz a vezli ho k zámku.
Pan Vok jim vyběhl naproti dychtivý očekáváním. Nejdřív beze slova obcházel kolem koně, opatrně se dotýkal jeho hřívy, boků, kopyt. A pak dojatě řekl: „Páni mistři, odvedli jste podivuhodné dílo. Vždyť můj bělouš nejenže vypadá jako živý, ale ještě mladší, než jak ho pamatuji!"
Potom pan Vok kožešníkům vyplatil slíbenou odměnu a vycpaného koně dal odnést do svých komnat.
Kožešníkům spadl kámen ze srdce. Vždyť jen oni tři věděli, že místo kůže ze starého bělouše vycpali kůži úplně jiného koně, kterou si tajně obstarali...
Po smrti pana Voka byl vycpaný bělouš prodán v dražbě a zmizel neznámo kam. Jeho duch se však za nocí proháněl po městě. Třeboňští ho vídali, jak neslyšně běží od zámku městem až k dílně kožešníka, ve které ho mistři stvořili, a tam se rozplyne. A vídají prý ho tam dodnes.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Luštění zaměříme na Petra Voka z Rožmberka a jeho bratra Viléma z Rožmberka.
1) Petr Vok z Rožmberka:
1a) Délka jeho života ve dnech: ABCDE =
1b) Datum narození ve tvaru FG =
1c) Datum úmrtí ve tvaru HI =
1d) Životní číslo: J =
2) Vilém z Rožmberka:
2a) Délka jeho života ve dnech: KLMNO =
2b) Datum narození ve tvaru PQ =
2c) Datum úmrtí ve tvaru RS =
2d) Životní číslo: T =
Souřadnice pro checker: N50°05,ABCDE – KLMNO – 5000
E014°35,FG + HI + J + PQ + RS +T + 500
Můžeš ověřit své řešení s certitude.
Finální souřadnice: N50°05,J x U + 619
E014°36,T x V + 142
Ověř finální souřadnice.
Můžeš ověřit své řešení s certitude.
N50°05,
E014°36,