Wikipedie praví, že literatura (z latinského littera, písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů a beletrie (z francouzského „belles-lettres“), tedy doslova krásná literatura, krásné písemnictví, je imaginativní slovesná tvorba, tedy fikční dílo s příběhem.
S oběma pojmy úzce souvisí pojem četba a pod pojmem čtenář si můžeme představit třeba …
A nyní k vlastní keši:
Následuje 12 ukázek z poměrně dobře známých románů autorů, kteří se všichni narodili v 19. století a žádný z nich nepsal česky. Cílem je poznat tato díla, ale především jejich autory. Úvodní souřadnice tě zavedou do městské knihovny, ale souřadnice finálky tady nehledej. Určitě tady mají všechny tyto knihy, ale tudy cesta k finálce asi nepovede. Pro určení souřadnic finálky nejsou podstatné názvy literárních děl podle ukázek (koneckonců překlad názvu do češtiny není vždy jednoznačný), ale jména všech autorů a to konkrétně iniciály jejich jmen.
Malý příklad. Jestliže by některá z ukázek byla z románu „Oliver Twist“, pak by hledané iniciály byly C a D.
UKÁZKA 1:
… ale v tom okamžiku na něj dopadla z vody vlna odražená od Moby Dicka a na chvilku jej potopila. Když se z ní namáhavě opět vynořil a dostal se na hřeben vysoké vlny, vykřikl: „Jeďte na velrybu! – Zažeňte ji!“
Příď Pequody se zaměřila, loď prorazila začarovaný kruh a úspěšně oddělila bílou velrybu od její oběti. Zatím co vorvaň rozmrzele odplouval, spěchaly čluny zachraňovat.
Achab byl vtažen do Stubbova člunu s oslepenýma očima podlitýma krví; ve vráskách mu zasychala bílá pěna. Dlouho musel napínat všecku svou tělesnou sílu – to teď přestalo, a on se na chvíli bezmocně poddal tělesnému vysílení; ležel na dně Stubbova člunu všecek zničen jako člověk podupaný stádem slonů. Z hloubi prsou se mu draly strašné steny jako zoufalé volání z propasti.
UKÁZKA 2:
Tři dny a tři noci strázně a hladu v jeskyni nelze najednou setřást, jak se Tom a Becky záhy přesvědčili. Museli celou středu a celý čtvrtek proležet v posteli a měli dojem, že jsou čím dál tím unavenější. Tom už ve čtvrtek trochu chodil, v pátek se šel podívat do města a v sobotu už byl skoro úplně v pořádku; Becky však opustila svůj pokoj až v neděli a to ještě vypadala, jako by byla přestála těžkou nemoc.
Tom se dověděl, že Huck je nemocen, šel ho v pátek navštívit, nesměl však do jeho světnice. Nepustili ho tam ani v sobotu ani v neděli. Potom ho už směl navštěvovat denně, ale bylo mu řečeno, že musí pomlčet o svém dobrodružství a že nesmí uvádět na přetřes žádné vzrušující náměty.
UKÁZKA 3:
Kartasov, tlustý plešatý pán, hleděl manželku uklidnit a přitom se ustavičně ohlížel po Anně. Když paní odešla, Kartasov ještě dlouho otálel, snažil se zachytit Annin pohled a zřejmě ji chtěl pozdravit. Ale Anna si ho patrně úmyslně nevšímala a otočena dozadu vykládala cosi Jašvinovi, který k ní nakláněl ostříhanou hlavu. Kartasov odešel bez pozdravu a lóže zůstala prázdná.
Vronskij nechápal, co se vlastně událo mezi Kartasovovými a Annou, pochopil však, že to bylo něco pro Annu pokořujícího. Poznal to z toho, co viděl, ale především to viděl na Anně, jež napínala (jak věděl) poslední síly, aby nevypadla ze své role. A ta role člověka navenek klidného se jí plně dařila.
UKÁZKA 4:
Nečekali dlouho. Pojednou se ozval ohlušující hlahol trub a na toto znamení se otevřely mříže proti Caesarovu pódiu a do arény se za vřískotu bestiariů vřítil příšerný germánský tur, nesoucí na hlavě nahé ženské tělo.
„Lygie! Lygie!“ vykřikl Vinicius.
…
Vtom amfiteátr utichl. Augustiáni povstali jako jeden muž ze svých míst, protože v aréně se stalo něco neobyčejného. Pokorný a se smrtí se smířivší Lyg, když spatřil na rozích divoké bestie svou královnu, vyskočil jako zasažený živým plamenem, nahrbil se v zádech a rozběhl se šikmo proti rozdivočelému zvířeti.
Ze všech prsou se ozval krátký výkřik úžasu, potom však nastalo hluboké ticho. Lyg doběhl v okamžiku k rozlícenému býku a uchopil jej za rohy.
…
Lyg držel divoké zvíře za rohy. Jeho chodidla se zabořila až nad kotníky do písku, záda se ohnula jak napjatý luk, hlava se schovala mezi ramena, svaly na pažích vystoupily tak, že kůže pod jejich náporem téměř pukala, ale přece jen býka zastavil.
…
Ještě chvíli a k uším blíže sedících diváků dolétl jakoby praskot lámaných kostí. A vtom se zvíře svalilo se zakrouceným krkem na zem.
UKÁZKA 5:
Za tři minuty byl zpátky v domě na Saville Row a bez dechu vpadl do pokoje pana Fogga.
Nebyl s to vyrazit ze sebe slovo.
„Co je?“ zeptal se Mr. Fogg.
„Pane …“ vykoktal ze sebe Proklouz, „svatbu … nemožno …“
„Nemožno?“
„Nemožno … zítra.“
„Proč?“
„Protože zítra … je neděle!“
„Pondělí“ odpověděl Mr. Fogg.
„Ne … dnes … sobota.“
„Sobota? To není možné!“
„Ano, ano, ano, ano!“ křičel Proklouz. „Zmýlil jste se o jeden den! Přijeli jsme o čtyřiadvacet hodin dřív … ale už zbývá jen deset minut!“
…
Phileas Fogg vyhrál sázku o dvacet tisíc liber!
…
Phileas Fogg, „aniž to tušil“, získal proti svému cestovnímu plánu jeden den k dobru – a to jedině proto, že podnikal cestu kolem světa východním směrem, a naopak by tento den ztratil, kdyby byl jel opačným směrem, totiž na západ.
UKÁZKA 6:
Kněz, který nezdvihl oči od modlitební knížky, na okamžik umlkl, a chtěl hned pokračovat. Právě vztáhl ruku k panu Rochesterovi a už-už měl na rtech otázku“ „Chceš tuto nevěstu přijmout za zákonitou manželku?“ Když docela blízko někdo zřetelně promluvil:
„Sňatek nelze uzavřít. Prohlašuji, že je zde překážka.“
Kněz se podíval na toho, kdo promluvil, a stál, jakoby oněměl, stejně tak to zmátlo kostelníka. Pan Rochester zavrávoral, jakoby se mu pod nohama zatřásla země. Pak se uklidnil, nepohnul hlavou ani očima, řekl: „Pokračujte!“. Když hlubokým a nezvučným hlasem vyřkl toto slovo, rozhostilo se hluboké ticho. Po chvíli promluvil pan Wood:
„Nemohu pokračovat, dokud se nezjistí, zda se toto tvrzení zakládá na pravdě nebo ne.“
„Obřad se musí přerušit.“ Ozval se znovu hlas za námi.
„Své tvrzení mohu dokázat. Sňatek není možno uzavřít pro nepřekonatelnou překážku.“
…
Neznámý přistoupil k zábradlí a opřel se o něho. Pokračoval, vyslovujíc každé slovo zřetelně, klidně a pevně, ale tlumeným hlasem:
„Překážka spočívá v tom, že předchozí manželství stále trvá. Pan Rochester je ženatý a jeho žena žije.“
Při těchto slovech se mi nervy rozechvěly tak, jako se nikdy nerozechvěly ani při nejsilnějším zahřmění.
UKÁZKA 7:
„Jedna.“ zvolali hrobníci.
„Dvě.“
„Tři.“
V téže chvíli Dantes ucítil, že je skutečně vymrštěn do ohromného prostoru, že letí vzduchem, že padá, padá neustále, a hrůza mu ledově sevřela srdce. Ačkoli ho cosi těžkého stahovalo dolů a zrychlovalo ještě jeho prudký let, zdálo se mu, že tento pád trvá celou věčnost. Konečně s příšerným plesknutím vletěl jako šíp do ledové vody, při čemž vyrazil výkřik zdušený okamžitě ponořením.
Dantes byl vržen do moře a šestatřicetiliberní koule, přivázaná na noze, ho táhla ke dnu.
Hřbitovem ifské pevnosti bylo totiž moře.
Omráčený a téměř udušený Dantes měl stále ještě tolik duchapřítomnosti, že zadržel dech, a poněvadž, jak jsme už řekli, byl připraven na všechny možnosti, držel v pravé ruce otevřený nůž, rozřízl rychle pytel, vystrčil ruku, pak hlavu. Třebaže se všelijak namáhal pozvednout kouli, cítil, že je stále vlečen dolů. Tu se skrčil, hledaje provaz, kterým měl svázané nohy, a nadlidským úsilím ho přeřízl právě v okamžiku, kdy se už dusil. Pak se prudce odrazil nohou a vznesl se volně na bouřlivou hladinu, zatím co koule táhla do neznámých hlubin hrubé plátno, které se málem stalo jeho rubášem.
UKÁZKA 8:
Když jsme své truchlivé břímě složili v těchto končinách hrůzy na máry, poodkryli jsme dosud nepřipevněné víko rakve a pohlédli mrtvé do tváře. Nápadná podoba bratra a sestry poprvé teď upoutala mou pozornost a Usher, vytušiv snad mé myšlenky, zašeptal několik slov, z nichž jsem vyrozuměl, že zesnulá a on byli dvojčata a že se vždy nevýslovně milovali. Náš pohled spočinul na mrtvé jen krátce – nemohli jsme na ni hledět bez úžasu. Nemoc, která tuto ženu skolila v rozkvětu mladých let, zanechala, jak to u všech chorob nepochybně kataleptické povahy bývá, ne hrudi a ve tváři slabounký nádech zardění a na rtech onen nevěrohodný, utkvělý úsměv, tak hrůzný ve chvíli smrti.
…
Zděšeně jsem prchal z pokoje – prchal jsem z domu. Když jsem ujížděl po staré hrázi, bouře dosud běsnila. Náhle šlehlo přes cestu ohnivé světlo; ohlédl jsem se; chtěl jsem se podívat, odkud se vzala tak neobyčejná záře, vždyť za mnou byl jen ohromný dům a jeho stín. To měsíc tak zářil, zapadající, krvavě rudý měsíc v úplňku – jasně prosvítal trhlinou v domě, dříve sotva rozeznatelnou, táhnoucí se klikatě od střechy až k základům. Jak jsem na ni upřeně hleděl, začala se rozsedlina rychle šířit; vtom zadul mocný vichr a do očí mi zableskl celý kotouč měsíce – hlava se mi zatočila závratí, když jsem viděl, jak se mohutné zdi na kusy rozpadají. Pak se ozval táhlý, burácivý řev, jako hlas tisícerých vod – a hluboký černý močál u mých nohou se chmurně a teskně zavřel nad troskami …
UKÁZKA 9:
„Dick je náš,“ oznamoval mu Silver.
„Však jsem věděl, že se k nám přidá – není přece blázen,“ odpověděl hlas Israele Handse. „Ale rád bych věděl něco jiného, Pečínko: Jak dlouho ještě budeme dělat hodná dítka na téhle zatracené rachotě? Já už mám kapitána Smolleta až po krk. Už se mě naotravoval až dost! Už bych se rád válel v jejich kabině a cpal se jejich dobrotami a nalíval se vínem.“ A mrzutě vyplivl žvanec tabáku.
„Israeli,“ odpověděl Silver, „dobrý rozum není zrovna tvá silná stránka – a nikdy nebyl. Ale snad aspoň dovedeš poslouchat – uši máš na to dost veliké. Tak dávej pozor, co ti řeknu: Budeš chrápat na přídi a makat a nechlastat a držet hubu, dokud nedám povel k povstání. A na to můžeš vzít jed, můj drahý.“
„Copak říkám, že ne?“ bručel lodivod. „Já bych jen chtěl vědět, kdy do toho praštíme. Nic jiného.“
„Kdy? U všech rohatých!“ křičel Silver, „chceš-li vědět kdy, tak ti to tedy povím. Co nejpozději, rozumíš? Tady nám řídí tu kocábku znamenitý odborník kapitán Smollet. A je tu baron a doktor a ti mají mapu a kdovíco ještě. A kde ji mají? To nevím ani já, ani ty. A baron a doktor hezky pro nás najdou ty zlaté krámy a pomohou nám je dostat na loď. Pak teprve uvidíme. Kdybych se na vás, čubčí syni, mohl spolehnout, tak bych nechal kapitána Smolleta, aby nás dopravil až na půl cesty domů, a pak bych teprve udeřil.“
„No, copak tu nejsme všichni námořníci?“ namítal Dick.
„Kdybys radši řekl plavčíci!“ odsekl Silver.
UKÁZKA 10:
Obrátila se ke Quasimodovi, který stál před ní a naháněl jí strach, s otázkou: „Proč jste mě zachránil?“
Díval se na ni úzkostlivě, jakoby se snažil uhodnout, co mu říká. Opakovala svou otázku. Tu pohlédl na ni nevýslovně smutně a uprchl.
Byla ohromena.
Za chvíli se vrátil s balíkem a položil jí ho k nohám. Byly to šaty, které pro ni soucitné ženy položily na práh kostela. To pohlédla na sebe a zarděla se, když viděl, že je skoro nahá. Život se jí navracel.
Zdálo se, že i Quasimodo pociťuje něco z toho studu. Zakryl si oko svou širokou dlaní a opět odešel, avšak zvolna.
Rychle se oblékla. Byly to bílé šaty s bílým závojem, šat novicky z nemocnice.
Sotva se ustrojila, spatřila Quasimoda. V jedné ruce nesl koš, v druhé žíněnku. V koši byla láhev, chléb a trochu potravin. Postavil koš na zem a řekl: „Jezte!“ Prostřel žíněnku na dlažbu a řekl: „Spěte.“ Zvoník ji donesl své vlastní jídlo a vlastní lože. Cikánka k němu zvedla oči, aby mu poděkovala, ale nemohla ze sebe vypravit ani slova. Ten ubožák byl opravdu hrozně škaredý. Svěsila hlavu a otřásla se hrůzou.
Tu jí řekl: „Naháním vám strach? Jsem velmi ošklivý, že? Nedívejte se na mne, jen mě poslouchejte. Ve dne zůstanete tady, v noci se můžete procházet po celém kostele. Ale nevycházejte z kostela ani ve dne, ani v noci. Byla byste ztracena. Zabili by vás a já bych umřel.“
UKÁZKA 11:
„Nechápu, proč jste k ní mnohem milejší, než ke mně,“ řekla Scarlett rozmrzele jednoho odpoledne, když si Melanie a Pitty odešly zdřímnout a ona s ním zůstala o samotě.
Hodinu pozorovala Rhetta, jak držel přadeno vlny, kterou Melanie navíjela na klubko, a všimla si, jaký měl neurčitý, neproniknutelný výraz ve tváři, když Melanie dlouho a pyšně mluvila o Ashleym a o jeho povýšení. Scarlett věděla, že Rhett nemá valné mínění o Ashleym a je mu lhostejné, že ho povýšili na majora. Ale odpovídal zdvořile a o Ashleyho udatnosti se vyjadřoval, jak se slušelo.
„Jen si nic nevymýšlejte!“
„A zase jedna naděje zmařená. Jestli jsem byl ‚milejší‘ k paní Wilkesové, tak proto, že si to zaslouží. Je jednou z velmi mála laskavých, upřímných a nesobeckých bytostí, jaké jsem kdy potkal. Ale vy jste si možná nevšimla její dobré vlastnosti. Přesto, že je mladá, je jednou z mála opravdu velkých dam, jaké jsem měl tu čest poznat.“
„Chcete říct, že mě nepokládáte za velkou dámu?“
„Jestli se nemýlím, tak při našem prvním setkání jsme se shodli na tom, že vůbec nejste dáma.“
…
Byla bezmocná před jeho klidným úsměvem a jeho záludnými poznámkami, protože se ještě nesetkala s člověkem, do kterého by bylo tak těžké proniknout. Její zbraně – hněv, chlad a nadávky – ji otupěly v rukou, protože ho nijak nedokázala zahanbit. Podle její zkušenosti lhář vždy zuřivě brání svou pravdomluvnost, zbabělec svoji odvahu, nevychovanec svoji výchovu a mizera svou čest. Ale Rhett ne. Všechno vzal na sebe, smál se a vyzýval ji, aby řekla ještě něco více.
UKÁZKA 12:
Teta Juley spěšně pokračovala:
„Milý Jolyon jí prý nejdříve odkázal těch patnáct tisíc v hotovosti. Ale pak ovšem pochopil, že by to nebylo správné, a odkázal jí jen doživotní úroky.“
Slyšel o tom Soames?
Soames přikývl.
„Tvůj bratranec Jolyon je teď vdovec. Spravuje její dědictví; o tom samozřejmě víš?“
Soames zavrtěl hlavou. Věděl to, ale chtěl ukázat, že se o to nezajímá. Od Bosinneyho smrti se s mladým Jolyonem nesetkal.
„Jistě už je teď ve středních letech,“ pokračovala teta Juley zasněně, „Pokud si pamatuji, narodil se, když tvůj milý strýc bydlil v Mount Street; dlouho před tím, než se odstěhovali do ulice Stanhope Gate – v prosinci 1847, těsně před Komunou. Je mu už přes padesát! Takové hezké dítě a všichni jsme na něj byli tak hrdí; byl první z vás třech.“ Teta Juley vzdychla a na hlavě se jí uvolnila a oddělila kadeř vlasů, jež nebyly její, a teta Ester se nad tím až zachvěla. Soames vstal, neboť tu dospěl k zvláštnímu sebepoznání. Dávná rána zasazená jeho pýše a sebeúctě se dosud nezacelila. Když sem přicházel, myslil si, že o tom může hovořit, dokonce si přál hovořit o svém nesvobodném postavení – a hle! Před připomínkou tety Juley, proslulé nevhodností svých poznámek, se stáhl zpět.
Ale ne, přece Soames ještě neodchází!
Soames se usmál trochu mstivě a pravil:
„Ano. Sbohem. Pozdravujte ode mne strýčka Timothyho!
Pokud jsi správně identifikoval všechna literárení díla podle ukázek a znáš iniciály jmen jejich autorů, pak finálku najdeš tady:
N 49°5[V*H-Z].[M*T-R-S][L*J+N][B*H+G]'
E 17°5[M+V].[Q*P+W*E][A*S*N][J*V+M*D]'