Alfons Mucha (křtěný Alfons Maria Mucha) byl český malíř, grafik a designér období secese.
Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích do rodiny soudního zaměstnance jako čtvrté ze šesti dětí. Jeho otec Ondřej Mucha pocházel z rodiny vinařů, avšak sám pracoval jako soudní zaměstnanec. Se svojí první ženou měl celkem tři děti: Aloisii, Antonii a Augusta. Poté co ovdověl, seznámil se s Amálií Malou z budišovské osady Kundelov. Téměř rok po svatbě se jim narodil syn a stejně jako všechny předešlé děti dostal jméno začínající na písmeno A – Alfons. Matka Amálie, která byla mimo jiné velice zbožná, k němu ještě navíc připojila Maria. Po Alfonsovi dále následovaly ještě další dvě děti, sestry Anna a Anděla.
Malířské nadání měl Mucha již od mala a v předškolním období kreslil výhradně levou rukou. Kromě kreslení se také jako dítě zajímal o všelijaké řemeslné činnosti. V té době se však ještě více než malování věnoval hudbě. Kromě hry na housle se Mucha, kvůli svému krásnému altu, zabýval i zpěvem. Po dokončení obecné školy chtěl nastoupit na gymnázium, na to však již jeho rodičům nezbývaly peníze. Jedenáctiletého Alfonse poslali do Brna, aby tam získal místo fundatisty (fundatista = chrámový zpěvák) . Alfons nakonec zůstal ve sboru petrovské katedrály. Po několika letech, když začal mutovat, se však musel vzdát své pozice zpěváka a místo toho hrál při figurálních mších druhé housle.
Jako fundatistovi mu byla církví hrazena studia na Slovanském gymnáziu. Na gymnázium nastoupil 1. října 1872, avšak nevedlo se mu příliš úspěšně. Měl velmi špatný prospěch, druhý a třetí ročník musel dokonce opakovat, což nakonec skončilo tím, že jej v roce 1877 z gymnázia vyhodili, přesněji řečeno mu bylo uděleno „consilium abeundi“ (= „rada odejít“ je specifické varování či vyloučení studenta, které se udělovalo z různých důvodů: kázeňských, prospěchových nebo i finančních). Po této události se Muchovi moc nechtělo vrátit se zpět do rodných Ivančic, proto přijal pozvání svého spolubydlícího a vyrazil navštívit jeho rodinu v Ústí nad Orlicí. Ve zdejších hospodách Mucha kreslil místní obyvatele a zavítal i do nedalekého kostela v Letohradu, kde obdivoval malby Jana Umlaufa. Mucha jimi byl ohromen natolik, že si zde zcela ujasnil, čemu se chce v budoucnu naplno věnovat – malířství.
Po návratu do Ivančic začal Mucha pracovat jako písař u okresního soudu. Mezi tím také v Ivančicích pomáhal řadě vlasteneckých spolků, zejména co se výtvarné činnosti týče. Maloval jim kulisy, plakáty či navrhoval pozvánky. Zároveň si podal v roce 1878 přihlášku na pražskou Akademii, avšak neúspěšně, proto se znovu vrátil k zapisování u soudu. I zde se snažil co nejvíce uplatnit své výtvarné nadání a ve volných chvílích například zdobil stránky knih krásně psanými iniciálami. Přílišná iniciativa se mu však nakonec vymstila, když jednou, místo toho, aby zapsal iniciály souzených cikánů, všechny nakreslil. To vedlo k tomu, že mladého výtvarníka Muchu od soudu vyhodili.
Při hledání si nového zaměstnání Mucha v novinách objevil inzerát, že firma Kautsky-Brioschi-Burghard hledá malíře pro tvorbu divadelních kulis a opon. Na inzerát zareagoval a obratem se mu dostalo kladné odpovědi. Devatenáctiletý Mucha tak na podzim roku 1879 odjel do Vídně. A právě zde našel Mucha práci, která mu skutečně vyhovovala. Jako zaměstnanec divadelní firmy měl navíc volné vstupné na všechna představení. Jeho nadšení zarazil požár 8. prosince 1881 v divadle Ringtheater, při němž celá budova shořela. Firma Kautsky-Brioschi-Burghard se dostala do značné finanční ztráty a byla nucena propustit několik svých zaměstnanců. Mezi nimi i Alfonse Muchu. Celkově však dala Vídeň Muchovi hodně. Naučil se zde hrát na kytaru a dostalo se mu prvních skutečných základů malířství. A tak vyrazil zpět na Moravu, do Mikulova. Tehdejší Mikulov si Muchův styl oblíbil. Dostával mnoho nabídek práce na tvorbu různých plakátů, oznámení či pozvánek. Vymaloval místní divadlo, ve kterém rovněž občasně působil. Díky dostatku práce se jeho poměry zlepšily natolik, že byl schopen přestěhovat se do nového bytu.
Nedlouho poté dostal zakázku od jistého pana Bergera, správce velkostatku hraběte Eduarda Khuen-Belasiho, majitele rozsáhlých pozemků a několika cukrovarů okolo Hrušovan. Berger se ve volném čase věnoval řezbářství a od Muchy chtěl nakreslit ornamenty pro vykládání velké stolní desky. Později se stali dobrými přáteli. Za nedlouho přišla zakázka i od samotného hraběte, který si v lesích nedaleko Hrušovan nechal postavit nový zámek, Emmahof. Od Muchy chtěl, aby mu tam freskami vyzdobil jídelnu. Ten neváhal a pustil se do práce. Muchova práce zaujala hraběte natolik, že se po dokončení zakázky na Emmahofu rozhodl i nadále Muchu podporovat a stát se jeho mecenášem. Mucha na přelomu let 1883 a 1884 přijal pozvání od hraběte a vyrazil za jeho bratrem Egonem na rodinný hrad Gandegg v Jižním Tyrolsku. Mucha v Tyrolích pobyl zhruba rok a půl. Hrabě Egon s Muchou sdílel jeho zálibu v umění a kromě zdí místností hradu mu poskytl i své výtvarné potřeby. Často s ním také chodil malovat do plenéru nebo ho brával na lov do okolních hor. A protože v něm viděl potenciál, tak mu na radu profesora Kraye nabídl možnost financování jeho studií v Mnichově. Ještě předtím však stihli vykonat společnou cestu po Itálii.
Na podzim roku 1885 složil Mucha zkoušku z figurálního malířství a byl přijat do předposledního ročníku na Akademii výtvarných umění. Tehdejší Mnichov byl uměleckým centrem dalece přesahující rámec střední Evropy. V roce 1886 byl iniciátorem myšlenky sepsat pozdravný diplom, v němž škrétovci (studenti mnichovské akademie z českých zemí, název spolku Škréta byl odvozen od barokního malíře Karla Škréty) demonstrativně vystoupili na obranu Mikoláše Alše před útoky tisku a ve kterém jej jako reakci na to jmenovali čestným členem spolku. Aleš na toto mládežnické gesto nikdy nezapomněl a z pozdější korespondence je zřejmé, že si Muchovy tvorby velmi vážil. Prázdniny roku 1886 strávil Mucha na zámku v Hrušovanech, kde namaloval několik nástěnných obrazů pro čerstvě přestavěnou nemocnici. Po dokončení studií v Mnichově se Mucha vrátil zpět do Emmahofu, kde se dále věnoval malování fresek, tentokrát v nově vybudovaném kulečníkovém sále.
Na podzim roku 1887 odjel Mucha do Paříže, aby pokračoval ve svých studiích. Mucha do Paříže nepřijel sám, po celou dobu s ním cestoval i jeho přítel Karel Vítězslav Mašek. Společně se hned den po příjezdu nechali zapsat na Académia Julian, v té době populární jak mezi Francouzi, tak cizinci. Akademie byla zároveň jednou z mála, která ke studiu přijímala také dívky. Prázdniny roku 1888 trávil opět v Hrušovanech. Zpět do Paříže se vrátil až v polovině listopadu, tentokrát již však ne na akademii Julian. Začal navštěvovat akademii Colarossi. Začátkem února 1889 objevil na svém stolku dopis od hraběte Khuen-Belasiho, ve kterém stálo, že se jej rozhodl již nadále finančně nepodporovat. V této nelehké situaci byl Mucha nucen opustit akademii Colarossi a celkově se hodně uskromnit. Pomyslná záchrana přišla v podobě Henriho Bourreliera, spolumajitele nakladatelství Armand Colin, který si od Muchy objednal několik ilustrací a rázem mu nabídl i stálé zaměstnání. Koncem léta 1893 chytil Mucha tyfus, kterému málem podlehl. Ilustroval řadu knih, mezi nimi například knihu Adamité od Svatopluka Čecha. Také navázal spolupráci s pražskými nakladatelstvími Šimáčkovým a Ottovým, které začaly jeho kresby uveřejňovat ve svých časopisech jako Zlatá Praha či Světozor. Vyjma českých periodik, pravidelně přispíval i do několika francouzských. Stále častěji také za Muchou začali chodit studenti z akademií s žádostmi o pomoc s kompozicí a kresbou. Ze začátku je přijímal ve svém bytě, když už však místo nestačilo, tak se v roce 1892 rozhodl, že si otevře vlastní kurz. Prostory pro něj mu propůjčila akademie Colarossi.
Opravdový zlom v jeho kariéře však nastal koncem roku 1894. Dne 26. prosince Muchu oslovil ředitel tiskárny Lemercier, s tím, že mu právě volala Sarah Bernhardtová. Prý potřebuje vytvořit plakát pro svou nejnovější hru, Gismondu. Ovšem problém je v tom, že plakát má být hotov a vylepen již ráno na Nový rok. Mucha spěšnou zakázku přijal a ještě ten večer se šel podívat na její představení, aby ji viděl naživo. To Muchovi usnadnilo přípravu základního návrhu. Sedmadvacátého byl pak hotový návrh ve skutečné velikosti zaslán do divadla a den nato přišla odpověď. Sarah byla z plakátu přímo nadšená, a tak zároveň s Muchou podepsala kontrakt na dalších šest let spolupráce. Kromě tvorby plakátů se věnoval i spolupráci s režií a navrhování výprav a kostýmů. Úspěšná kariéra Muchovi v létě 1896 dovolila se přestěhovat do většího ateliéru. Od roku 1896 se také Mucha začal stýkat se skupinou umělců kolem avantgardního časopisu La Plume. Prvně se Mucha do jejích aktivit zapojil v březnu 1896, kdy navrhl plakát pro v pořadí 20. výstavu, načež na té další, konané mezi květnem a červencem téhož roku, již rovnou vystavoval.
Přelom století se nesl v duchu příprav na velkou událost – světovou výstavu. Ta trvala od 15. dubna do 12. listopadu 1900. Přípravy na ni započaly již o několik let dříve. Alfons Mucha se ujal výzdoby jednoho z pavilonů, konkrétně šlo o pavilon Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko od roku 1878 vojensky okupovalo a veřejnosti ji teď chtělo předvést v co nejlepším světle. Přípravou se též Mucha podílel na několika dalších projektech. Největší úspěch zaznamenal právě s pavilonem Bosny a Hercegoviny, za který od komise obdržel stříbrnou medaili. Velice úspěšná byla i výstava samotná.
V létě 1902 doprovázel Mucha svého přítele, francouzského sochaře Augusta Rodina, na cestě do Prahy. Na podzim roku 1903 se Mucha poprvé seznámil s Marií Chytilovou. Ta Muchu prvně viděla již o rok dříve při jeho návštěvě Prahy, první osobní setkání ale přišlo až teď. Marie tehdy přijela do Paříže, aby zde studovala malbu na akademii Julian. Brzy však zjistila, že její dvouletá příprava na Uměleckoprůmyslové škole v Praze nebude stačit, a proto si přes svého strýčka Karla Chytila, domluvila soukromé hodiny u Muchy. Následujících několik let strávil Mucha mezi Evropou a New Yorkem, kde při svých cestách pobýval. V létě 1906 se Mucha vrátil zpět do Čech, kde se 10. června oženil s Marií Chytilovou. Svatební obřad se konal v kapli sv. Rocha ve Strahovském klášteře. Několik týdnů po svatbě společně odjeli zpět do USA.
Pobyt ve Spojených státech Muchovi přinesl myšlenku na vytvoření velkolepé série dvaceti velkoformátových obrazů, které by připomínaly dějiny slovanských národů od pravěku až po současnost. Se smluvenou finanční podporou se Mucha počátkem roku 1910 natrvalo vrátil zpět do Čech. Na zámku Zbiroh si od Colloredo – Mansfeldů pronajal sál s prosklenou střechou. Sál ho uchvátil svým skleněným zastřešením. Následujících téměř dvacet let sál sloužil jako ateliér pro tvorbu velkoformátových obrazů Epopeje. Na zámku se svou rodinou také bydlel. Rok po svém návratu řešil zejména technickou stránku celého projektu. Šest metrů vysoké lešení, které bylo rozděleno na několik poschodí, a plátna napínaná na železných rámech, jež umožňovaly obrazy kdykoliv rychle svěsit, svinout a transportovat, pro tyto účely vytvořil zkušený zbirožský řemeslník, pan Kozler. Mucha pro svou vlastní přípravu využíval zkušeností, náčrtků a fotografií ze svých cest po Rusku a jihoslovanských zemích, studoval veškerou dostupnou literaturu a své kroky konzultoval s odborníky tehdejší doby, například Ernestem Denisem či Čeňkem Zíbrtem. Pro práci na jednotlivých plátnech si vytvářel soubory fotografií, které sloužily jako předlohy. Pomáhaly zachytit v detailu pohyb svalů, výraz obličeje, řasení oblečení a celkovou atmosféru námětu. Na fotografiích se objevují zbirožští občané, kteří na zámek docházeli stát Muchovi modelem. První příležitost zhlédnout Muchovy práce měli návštěvníci v roce 1919, kdy byla v letním refektáři pražského Klementina otevřena výstava několika pláten Epopeje. Z jedenácti hotových obrazů jich bylo vystavováno pět. Dne 1. září 1928, při příležitosti desátého výročí vzniku republiky, bylo všech dvacet velkoformátových obrazů Slovanské epopeje oficiálně odevzdáno městu Praze jako dar českému národu. Slavnostní předání se konalo ve velké dvoraně Veletržního paláce, kde byla rovněž zahájena výstava celého cyklu.
První světová válka jako taková Muchu nijak výrazně nezasáhla. Pro jistotu nechal zhotovit kovové bedny, do kterých měly být v případě nejhoršího obrazy tehdy ještě rozpracované Epopeje uloženy a uschovány v zahradách zbirožského zámku. Když už bylo jasné, že konec války se neodvratně blíží, navrhl Mucha na popud národního výboru sérii prvních československých poštovních známek. Po vzniku republiky následovaly návrhy pro první československé bankovky, státní znak či stejnokroje policie. To vše dělal zcela bez jakéhokoliv nároku na honorář. Po dokončení Slovanské epopeje se v menší míře dále věnoval velkoformátové malbě.
V letech 1923 – 1924 vytvořil Mucha oponu pro jeviště zdejší sokolovny. Byla objednána sokolským spolkem. Její ústřední motiv zahrnuje zalesněný kopec se zbirožským zámkem, novou sokolovnu, sokolské znaky, stuhy a orlici. Po druhé světové válce byla opona smotaná a zapomenutá v sokolovně. V roce 1988 budovu převzala armáda. V roce 1997 byla opona zapsána mezi kulturní památky a následně restaurována. V současné době je instalována v hlavním sále zbirožského zámku, kde Mucha tvořil.
Poslední roky Muchova života byly úzce spojeny s Francií. Na návrh bývalého francouzského prezidenta byl 20. července 1934 povýšen na důstojníka Čestné legie. O dva roky později byla v Paříži otevřena jeho souborná výstava. Poslední prací, které se Mucha věnoval po návratu z Francie do Čech, byla trojice velkoformátových obrazů, rozměry zhruba odpovídající Slovanské epopeji, obsahem ale zvysoka přesahující její rámec. Nebyly totiž určeny národu, nýbrž celému lidstvu, a měly představovat: Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky. Pro triptych vypracoval detailní návrhy, k jeho samotnému zpracování již nikdy nedošlo. Když 15. března 1939 vtrhla nacistická vojska do Československa, byl Mucha mezi prvními, které gestapo zatklo a předvolalo k výslechu. Ačkoli byl po výslechu propuštěn domů, vrátil se s podlomeným zdravím. O několik měsíců později Alfons Mucha dne 14. července 1939 zemřel na následky zápalu plic. Státní pohřeb ulicemi města byl německými okupačními úřady zakázán. Přesto byl navzdory zákazu manifestací uložen na Vyšehradském hřbitově ve Slavíně za účasti velkého množství lidí.
Obrazy Slovanské epopeje byly za druhé světové války uloženy na zámku ve Slatiňanech. V 50. letech je převezli na zámek do Moravského Krumlova. Zde byly vystaveny od roku 1963 do roku 2011. Pár let byla Epopej vystavena v pražském Veletržním paláci. V roce 2017 mohli dílo českého malíře vidět lidé v japonském Tokiu. Výstava měla neuvěřitelný úspěch. V létě 2021 se Slovanská epopej po deseti letech vrátila do Moravského Krumlova jako zápůjčka od Galerie hl. města Prahy.
Muchovo dílo se stále těší velké oblibě.