Krásnohorsko-milešovský zlatorudný revír
Mezi Krásnou Horou, Proudkovicemi, Podmoky a Milešovem je známo 5 hlavních rudních žil: sv. od Krásné Hory Brtevnická žíla, prozkoumaná ve stejnojmenném dolu, pak žíla Marie čili Krásnohorská, probíhající přes Krásnou Horu a otevřená z dolů Puš, Otto, Marie a Nová jáma. Jjv. od Proudkovic je prosledována Kobylská žíla štolou Emílií a z dolů Emílie, Jindřiška a Nová Jindřiška a v Milešově byla dobývána žíla Václav. Zlatorudný revír se nachází v geologicky velice kompaktním území Českého (žulového) plutonu. Zlato je zde drobně rozptýlené v hornině nebo je vázáno na žíly křemene. Zdejší ložiska byla poměrně vydatná a o jejich významu svědčí jak udělení královských privilegií, tak např. i Maxmiliánova listina z roku 1567, která uvádí, že česká královská koruna byla zhotovena ze zdejšího zlata. V pozdější době za vlastnictví západní části dolů Emanuelem Kittlem pak byl ze zlata z milešovských dolů vyroben řetěz pražského primátora. To už byl v druhé polovině 19. století cílem dobývání antimonit (sirník antimonitý Sb2S3), tedy ruda obsahující kov antimon a zlato bylo získáváno jako vedlejší produkt při zpracování antimonitové rudy v hutích.
důl Emílie
Hloubení šachty začalo 1. 3. 1879 cca 110m jižně od staré šachtice, ve které se vyskytoval antimonit. Tato šachta měla rozměry 4,5 x 1,82 m a byla 30m hluboká. Se stejnojmennou štolou, která byla ražena později, nemá spojení. Žíla v ní byla prozkoumána ve hloubce 15 m (1. patro) a 30 m (2. patro). V 1. provozním období do roku 1882 měla jen 1. patro, na kterém žíla byla sledována asi 70 metrů na Z a 150– 200m na V. Kromě toho byla prozkoumána ve 2 hloubeních, vzdálených 50 m Z od šachty a 70 m V od ní. Západní je 13m hluboké, východní 11,5 m. Zrudnění žíly vymizelo již u jejich dna. Protože z nich nebylo možné vymáhat značný přítok vody byla šachta 5. 8. 1882 opuštěna. K jejímu znovuotevření došlo v roce 1895. Byla prohloubena do 30 m a v této úrovni v ní žíla byla sledována 350 m na V a 150m na Z.
štola Emílie
Tato štola má ústí ZSZ od Hatí v údolí Jahodového potoka. Byla ražena od začátku 80. let 19. století. Do roku 1885 dosáhla délky 217 m, ale hned potom byla opuštěna. Ve vzdálenosti 90-150 m od ústí byla žíla rudná a je vydobytá do 20m dovrchně i pod počvou. Od 1. 8. 1893 obnovili provoz v této štole bratři Pollakové. Po úplném zpřístupnění štolové chodby se pokračovalo v jejím ražení na V k šachtě Jindřišce. Ve 217-241 m se vyskytují v žíle malé křemenné čočky s trochou antimonitu. Koncem roku 1900 byla štola již 747 m dlouhá. Ve vzdálenosti 100 m od ústí se dobývaly chudé rudy. Ačkoliv byla Kobylská žíla v této štole prozkoumána do asi 1070 m, byla souvisle rudná a těžitelné má jet ve 3 úsecích kromě již zmíněné partie v 90-150m je druhý, 85 m dlouhý úsek ve 340 m a třetí 25m dlouhý v 620 m od stolového ústí. Z tohoto rozmístění rudných partií v žíle vyplývá, že než se v ní přijde na rudnou partii, je nutno ji sledovat stovky metrů jalovou. V letech 1915-18 znovu obnovila provoz této štole Česká montánní společnost. Důvodem proto byla zvětšena potřeba antimonitu pro vojenské účely za 1. sv. války. Hlavně se pokračovalo v průzkumu a těžbě druhé rudní partie 20 až 35 m pod úrovní štoly.
štola Barbora
Tato škola má ústí 70m ZSZ od štoly Emilie na protějším jihozápadním břehu Jahodového potoka. Byla ražena pravděpodobně v roce 1893 a je jen 40m dlouhá. Žíla není sice nebyla špatně vyvinutá, ale neměla antimonit. Z tohoto důvodu v ní provoz skončil v červenci 1893. Za 1. světové války byla znovu otevřena. Potvrdilo se jen že žíla je v ní úplně jalová a včelbě má hodně kalcitu.
Jak vidno z technického popisu díla, nedosáhlo velkého rozsahu a tomu odpovídá i poměrně málo známek ve vzrostlém lese. Nicméně vlastní šachta je v terénu dohledatelná a je již mnoho let zasypaná.
Emílie Kittlová = Ema Destinnová
Popisovat kariéru Emy Destinnové je asi nošením dříví do lesa. Jednak se dá snadno zjistit mnohé na internetu a za druhé jí věnujeme už mysterku Destinov (GC904G1). Podívejme na to, co možná o této ženě nevíte.
Například to, že:
- v mládí měla mnoho zájmů a zálib. Hrála na housle, klavír, kytaru, citeru, mandolínu a tahací harmoniku, skládala písně a básně, dokonce ji zajímalo malířství a sochařství.
- její otec chtěl, aby hrála na housle. Poprvé tak veřejně vystupovala už v 8 letech a měla již tehdy velký úspěch, když na závěr svého vystoupení zazpívala „Kde domov můj“. Psal se rok 1886 a nikdo tehdy netušil jak bude její život a posmrtná sláva spojena se zemí, jejíž budoucí hymnu zpívá.
- v šestnácti letech napsala svou první divadelní hru s názvem U cíle. Hra byla provedena v Národním divadle na Vinohradech v roce 1896. Téhož roku byla uvedena ve Švandově divadle na Smíchově její další hra s názvem Dvojí hřích a ochotnická jednota na Žižkově provedla její drama Pod praporem umění. Drama Nadarmo bylo sehráno v rámci cyklu moderních dramat v roce 1900 ve Švandově divadle, kde rovněž nastudovali v roce 1908 její drama Rahel. Poslední dokončená hra, již napsala v letech 1916 až 1917, se nazývá Tůně a vydala ji pod uměleckým pseudonymem Jan Satran (používala i další mužské pseudonymy, například Karel Kárník či Jaroslav Ludvík). Hru nastudovala sama (po marném jednání s vinohradským, plzeňským a brněnským divadlem) v roce 1929 s ochotníky ze Stráže. V rukopise se dochovala ještě její novoroční hra Kruh měsíců – hra se zpěvy na lidové náměty z Třeboňska.
- byla nadanou malířkou. I když není nikde uvedeno zda se tomuto umění později v dospělosti věnovala, je známo, že na svém zámku měla velmi zajímavou sbírku velice ceněných obrazů. Sbírku po její smrti odprodal do Vídně a utržené peníze rozfofroval její manžel Josef „Joe“ Halsbach-Destinn. Zmizela tak ze Stráže a z Čech navždy plátna Rembrandta a Reinera.
- její první velkou láskou byl cyklistický šampion Jindřich Vodílek. Otec Emy se bál, že by vztah mohl pokazit slibnou uměleckou dráhu. Zůstane tajemství zda Vodílkovi rázně vztah rozmluvil nebo se Jindřich zalekl Emina divokého temperamentu. Ema se tehdy rozhodla řešit rozchod skokem z pavlače domu U božího požehnání (kde rodina Kittlových tehdy bydlela), v kterém jí zabránil rodinný přítel Bedřich Spurný. Prý ji v posledním možném okamžiku zachytil za copy.
- byla velmi živelná mladá dáma. Byla velmi temperamentní, odvážná a její duše byla spíše duší nezbedného chlapce – byla divoká a nezkrotná. Údajně nebyla typicky krásná podle vzoru tehdejší krásy – nebyla to něžná krasavice jako její mladší sestra Jindřiška. Ale měla v sobě kouzlo, které přitahovalo. Působila magicky (až uhrančivě). Očití svědci tvrdí, že měla jedinečné hluboké oči, jež vábily, hypnotizovaly. Celkově bych její krásu a kouzlo osobnosti přirovnala typově k její oblíbené divadelní roli – divoké Carmen, již tak věrohodně a s oblibou po celou svou kariéru ztvárňovala.
- měla za svůj život velice mnoho nápadníků. Z uměleckého světa to byl například skladatel Giacomo Puccini nebo pěvec Enrico Caruso. Jejími ctiteli byli jak ředitelé institucí, kde získávala angažmá, slavní dirigenti, ale i politici a mocnáři. Obdiv císaře Viléma II. Pruského ji zachránil život v roce 1916. Viz níže.
- byla oprávněně považovaná za osobu podezřelou ze špionáže a byla rakouskými úřady sledována. Spolupracovala s Mafií (česká tajná organizace protirakouského odboje) a když v roce 1916 cestovala do Čech, převážela údajně z Ameriky důležitý materiál (pro rakouské úřady velezrádný). Při přejezdu hranic v Podmoklech byla zadržena a měly být u ní nalezeny tajné zprávy. Destinnová měla štěstí, že byla oblíbenkyní císaře. Místo žaláře, soudního procesu a pravděpodobně až nejvyššího trestu následovala pouze internace ve Stráži až do roku 1918.
Jak na keš?
Ema Destinová vystupovala za svoji zářnou kariéru na mnoha slavných pódiích v mnoha městech po celém světě. Víte však celý název města, kde vystupovala úplně poprvé? (syntaxe checkeru je cely-nazev-mesta)