Vážené kolegyně a kolegové, rok se s rokem sešel a jsem zde opět s novou sérií keší. Ano, tato série keší bude popisovat a hlavně pak vysvětlovat, jak fungují různá udělátka, která máme ve svých geokočárech, tedy těch s novějším datem výroby. Téměř všichni je používáme, ale jen velmi málo z nás ví, jakou mají historii, kde se vlastně v našich geočárech skrývají a hlavně jak fungují, aby nám zpříjemnily popř., ochránily naše životy.
Tuto hru hraji od roku 2016 a tak nějak jsem již přesycen šiframi všeho ražení a snahou ownerů vymyslet dosud nevymyšlené, i když přiznávám, že jsem to ve svých počátcích dělával také.
Proto pro tuto sérii opět volím systém kvízů, složených z někdy lehčeji, jindy hůře dohledatelných odpovědí. Protože v řadě případů se různé zdroje rozcházejí a uvádějí více možností odpovědí, vyřeším tento problém tak, že správnou odpověď prostě skryji do listingu keše a tuto odpověď budu považovat za jedinou správnou.
Celá série, jak je u mne zvykem, je opět založena na třech P, tedy poznání, procházka a poklad.
Keše budou tentokrát uloženy v krásném prostředí Bartošovických rybníků.
Stěrače a jejich historie
Jejich přítomnost a funkci v dnešním geokočáru tak nějak nevnímáme, fungují prostě automaticky. Zkrátka pokud začne pršet, stěrače se rozjedou. Prší-li víc, zrychlí, jakmile déšť odchází, zpomalí a poté úplně zastaví.
Byly ale časy, kdy se řidiči museli obejít bez nich.
Historie stěračů sahá do roku 1903, kdy si paní Mary Andersonová nechala patentovat svůj vynález na očistu čelního skla. A jak už to tak bývá, osvícení této dámy přišlo při jízdě tramvají, když pozorovala řidiče, jak musí vystrkovat hlavu z vozidla, protože mu namrzlé čelní sklo bránilo ve výhledu.
A co že vymyslela.
Demontovatelné dřevěné rameno s gumovou lištou, poháněné rukou řidiče za použití páky.
S dalším vylepšením přichází v roce 1917 paní Charlotte Bridgewoodová, která si nechává patentovat první elektrické stěrače. Místo gumových břitů však použila plstěné válečky, elektrický motorek navíc velmi zatěžoval 6V elektrickou soustavu tehdejších automobilů, což prostě nefungovalo.
Dalším vývojovým stupněm poté byly stěrače bratrů Folberthových poháněné podtlakovým vzduchovým motorem, jejichž rychlost stírání závisela na velikosti podtlaku v sání motoru, kde se rychlost stěračů snižovala, se zvyšováním rychlosti vozidla, což nebylo dobré. Přesto se toto řešení používalo zhruba do roku 1960.
Vzduchový motor nahradil elektromotor s konstantní rychlostí stírání, což odstranilo nedostatky jeho předchůdce.
V 70. letech přichází pan Robert Kearns se svým elektronickým cyklovačem.
Vývoj však i nadále pokračuje například vynálezem samočinných stěračů s dešťovým senzorem v roce 1995, který umí rozpoznat intenzitu deště, nebo nedávno představeným vyhřívaným stěračem. Přicházejí nové inovace v podobě nahrazení stěračů laserem ap.
Dešťový senzor - princip jeho funkce
Dnešní automatické stěrače nefungují jen na principu „zapnuto/vypnuto“. Hlavním hrdinou se zde stává dešťový senzor.
Málokdo z nás však tuší, jak tento nenápadný hrdina ve skutečnosti funguje.
Dvě elektronické součástky, které jsou obvykle viditelné zvenčí, nejsou nic jiného než infradioda a fotodioda, standardně uspořádané do dvojic. Infradioda vysílá lidskému oku neviditelné světlo a několikrát za sekundu bliká směrem k ploše skla. Její světelný paprsek prochází čelním sklem až k rozhraní se vzduchem, kde se odráží zpět do fotodiody. Ta následně snímá výsledný signál, jehož parametry by měly přesně odpovídat hodnotám původně vyslaným infradiodou.
Pokud tomu tak není, elektronika zaznamená změnu optického prostředí. K té dochází ve chvíli, kdy na vnější plochu skla dopadne voda. Kapky totiž naruší úplný vnitřní odraz a část světla z infradiody sklem projde ven nebo se rozptýlí. Na fotodiodu tak rázem dopadá méně světla, což je pro řídicí jednotku jasným impulsem k zapnutí stěračů. Podle toho, jak rychle po setření okna dojde k opětovné detekci vody, dokážou dnešní mikročipy přesně vyhodnotit intenzitu deště a adekvátně přizpůsobit rychlost stírání.
Od senzorů ke kamerám a AI ( počítačovému vidění)
Moderní automobily (např. značky Tesla) směřují k úplné náhradě dešťových senzorů autonomními kamerami s podporou AI. Kamery u zpětného zrcátka již nesledují pouze odraz světla, ale umělá inteligence přímo analyzuje obraz čelního skla. Neuronová síť, vytrénovaná na rozsáhlých datasetech snímků deště, sněhu a nečistot, detekuje jednotlivé kapky, vodní film i šmouhy. Aktivace stěračů navíc nezávisí jen na přítomnosti vody; AI vyhodnocuje také rychlost vozidla, intenzitu okolního světla, teplotu a stav autopilota. Systém je navíc schopen predikce – rozpozná, že vozidlo vpředu vjedlo do louže, a reaguje ještě před dopadem zvířené vody na sklo. V kombinaci s GPS a daty o počasí může systém připravit stírání dříve než první kapka dopadne na vaše čelní sklo.
Co vlastně stírá naše sklo
Výše popsaná udělátka jsou sice svým způsobem fascinující, ale o tom, jak uvidíme silnici, rozhoduje to, co vlastně stírá naše sklo. Dnes už to určitě není jen kus gumy.
Na výrobu stíracích lišt se dnes používají vysoce odolné elastomery, odolávající extrémním podmínkám od mrazů přes UV záření až po chemikálie z ostřikovačů.
Klasickým materiálem „především u levnějších stěračů“ je přírodní kaučuk. Je velmi pružný a skvěle přiléhá ke sklu, ale pouze za optimálních podmínek. Má však nízkou odolnost vůči UV záření, ozonu a teplotním extrémům.
Druhým často používaným materiálem je také syntetický kaučuk, „přesněji chloroprenový kaučuk“ - neopren. Je extrémně odolný vůči povětrnostním vlivům, ozónu a UV záření. V zimě netuhne a v létě netlí. Má výrazně delší životnost než přírodní guma.
A posledním používaným materiálem je silikon. Tento prémiový, technologicky nejvyspělejší materiál na stírací lišty má extrémní životnost a je naprosto imunní vůči slunečnímu záření. Při každém setření přenáší na čelní sklo neviditelnou hydrofobní vrstvu, která funguje jako permanentní tekuté stěrače. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena, pokud je sklo znečištěno mastnotou, mohou tyto stěrače zanechávat jemný mlžný opar.
Tyto základní materiály mají na suchém či polosuchém skle velké tření, proto se břity stěračů potahují speciálními mikrovrstvami.
Nejčastějším povlakem potom bývá grafitový prášek, který snižuje koeficient tření a zabraňuje vrzání stěrače o sklo.
Teflonový povlak je poté druhou variantou, která snižuje tření a brání rychlému mechanickému opotřebení.
Poslední variantou jsou patentované směsi, např. Bosch Power Protection Plus a jiné. Jde o smíchanou syntetickou gumu a polymery.
Informace ke keši
Vylouskané odpovědi jednoduše dosadíme do níže uvedených souřadnic a můžeme vyrazit za pokladem.
N 49°4X. XXX kde X.XXX = CDF + EBA - BDA + ADC
E 018°0Y. YYY kde Y. YYY = CEB - FAB + CBF + CDC
Při luštění tohoto jednoduchého kvízu přeji dobrou zábavu.
Pozor některé keše série budou v logbooku obsahovat bonusová čísla , která budete v budoucnu potřebovat.
Zkontrolujte své řešení.
Stupně vítězů.
Keše série :
- 1. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Bezpecnostni pas
- 2. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Airbag
- 3. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - ABC,ASR,EPS
- 4. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Turbodmychadlo
- 5. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Adaptivni tlumice
- 6. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Setrvacnik DMF
- 7. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Vyfukovy system
- 8. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Posilovac brzd
- 9. FRAGMENTY GEOKOCARU DNESKA - Svetlomety
Použité zdroje :
- https://motofocus.cz/technika/51549,destovy-senzor-a-jeho-role-v-aute
- https://www.auto.cz/automobilove-sterace-kde-se-vzaly-a-co-stalo-za-jejich-vznikem-105726
- https://auto.pub/cz/tesla-patentuje-laserove-cisteni-celniho-skla
Historie keše:
15.10.2026 Publikace keše