Svatopluk, m.u.k.l. – muž určený k likvidaci, leží na pryčně a vzpomíná na dobu, kdy mu bylo asi tak 12. Jak je to dávno, obraz z jiného světa. Nedaleko Vykmanova míval strýc statek, staral se po úmrtí rodičů s tetou Aloisií o oba své synovce. Teta pocházela přímo z Vykmanova, strýc se sem přiženil z Perštejna. Svatopluk miloval jízdu na koni. Se strýcem se jako kluk proháněl po krušnohorských lesích, lukách i okolních pláních. Všechno je pryč. Jako by vítr rozfoukal chmýří pampelišek z louky, a to navěky zmizelo. Teta byla Němka, a tak naštěstí mohli během války na statku zůstat. I když se jim moc dobře nevedlo. Po válce byla chvíle klidu, i když statek už nikdy nebyl ve formě jako kdysi. Pak přišlo něco šíleného. Strýce odvedli jako buržousta na uran a brzy i oba synovce. Po chudákovi tetě plivali, že je špinavá Němka a fašistka. Odjela bez jediné věci na památku kamsi k Sehmě, kde měla příbuzné. To byla polední zpráva o ní. Jako manželka Čecha mohla v Sudetech zůstat, asi měla odejít s bratry hned po válce. Svatopluk je teď tady, v ohyzdném baráku. Leží po celodenní dřině s horečkou. Klepe se nejen zimou, ale i odporem. Večer se dozvěděl, že strýc Prokop i bratr Jan jsou již několik týdnů po smrti. Zastřeleni při zoufalém pokusu o útěk.
Někde v dálce je slyšet, jak odbíjí půlnoc. 12 hodin, přichází první minuty dalšího dne. Je vidět obrys obličeje, jak dozorce Nikolaj nahlédne zamlženým oknem do baráku. Všichni se ho tady bojí. Zrůda v lidské podobě. U Vykmanova zabral jejich statek po strýci. Svatopluk poslouchá, až kroky bachaře utichnou kdesi za dalším barákem. Ví, že tenhle tyran přišel odněkud od Bytíze, kde byl vyhlášený svou krutostí. Tloukl s úsměvem vězně za sebemenší prohřešek. Teď je tady, na Mariánské. Horečnatou hlavou proběhne jediná myšlenka. „Pryč. Pryč odsud.“ Pryč z místa, kde rozebírají důstojnost na mikročástice a zákony lidství přestaly platit. Protáhne se oknem toalety. Pryč. Pod bosýma nohama křupe sníh. Začne se plazit pod ostnatým drátem. Raději smrt, než živořit tady, na Mariánské. Zítra by ho zas čekal Stalinův autobus – ruce, nohy v okovech, spoutaný s ostatními vězni řetězy a tak jít skoro dva kilometry lesním terénem. Včera z šichty domů spoutaný v „autobuse“ upadl. Dostal ránu od dozorce, ostatní muklové mu pomohli na nohy a dostrkali ho do lágru. Pryč, raději smrt. Je za dráty. Rána a současně záblesk. Vidí strýce, bratra a sebe, jak cválají na koních nekonečnou kopcovitou zasněženou krajinou. Krev barví sníh… a do obličeje, z kterého rychle odchází život… se šklebí Nikolaj…
Ponižující chůze trestanců svázaných v laně. Zavátá cesta mezi táborem a uranovým dolem. Kresba z knihy Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo.
Epilog:
Na památku všem trýzněným a zemřelým, kteří běsnění režimu v padesátých létech minulého stolení v uranových dolech nebo na útěku z nucených prací nepřežili. Též na památku prastrýce Jana Prokopce, který měl po několika letech na uranu podlomené zdraví a odešel z tohoto světa předčasně.
Nesmíme zapomenout na lágry a jejich oběti.
Běsnící Nikolajové se mohou kdykoliv objevit znovu v různých podobách.
Nesmíme svou lhostejností dopustit, aby znovu získali moc.