|
Zvony srnského kostelíka vítaly nové jitro. Kopce se vymanily z mlhavé podušky a májové slunko cile šplhalo po obloze. Bylo silné. Než se vyhouplo nad Luzný, stacilo vypít z ostric všechnu rosu. Nastala jarní pohoda.
Z lesa nad Sekerberkem se od rána nesl tlukot širocin. Chlapi z osady si privstali. Celou zimu jim nahore stála práce. Ted bylo treba pokácet a splavit drevo k Cenkove pile. Hajný Mentl doufal, že by s tím mohli být hotovi do letnic. Drevari tak meli napilno.
Jenže pri práci vyhládne. Johanka, mladická žena Francka Železného, to dobre znala. A protože ješte byla ješte plná lásky, umínila si, že svému Franckovi donese nahoru neco k snedku. Cesrtvý kolác, pul pecne chleba, hrnek sádla a tucet cerstvých placek. Francek by musel puknout, kdyby to mel všechno sníst. Jenže Johanka vedela, že ten její není na kopci sám. Jeho kamarádi jiste také budou mít hlad.
Pred polednem naložila všechny ty dobroty do nuše. Naposledy prehlédla svetnici, zda na neco nezapomnela. Její pomnenkové oci ulpely na kameninovém džbánu. Johanka se plácla do cela - no jiste! Mužským urcite prijde po jídle vhod neco k pití. Naštestí je pod úvozem, jímž stoupá cesta na Jezerní hrbet, lesní studánka. Tam mohla Johanka nabrat vodu.
Vzala tedy džbán a zamírila do kopcu. Zanedlouho byla u studánky. Sehnula se nad hladinu, aby džbán naplnila. Tu ve vode uzrela zcerený obraz cehosi krásného. Odraz její líbezné tváre to nebyl. Mimo pruzracné vody se ve studánce trpytilo ješte neco.
Johanka ponorila do pramene ruku, zašátrala v kamíncích na dne, a vylovila kapitální úlovek. Zlatou korunku! Žádnou zubní náhražku, skutecnou korunu, jakou nosívají aristokrati.
Nasadila si nalezený poklad na hlavu. Zhlížela se ve vode jako v zrcadle a pripadala si jako princezna! Copak na to rekne její Francek? Devce popadlo džbán a pelášilo na mýtinu.
Tak se tešila, až se s novou ozdobou predvede, že se za celou cestu ani jednou neohlédla. Nevšimla si tak velikého hada, který se jí plazil v patách. Zvíre se zastavilo až na okraji paseky, na níž se ješte pred okamžikem cinili drevari. Ted však tepání seker ustalo. Príchod Johanky vyvolal mezi chlapi menší pozdvižení. Francek byl rád, že vidí svoji ženu. Ostatní drevari zase meli radost, když videli nuši plnou jídla. Korunky si ani nevšimli, inu mužští.
Francek hledel své žínce do ocí a kdo ví kam ješte, ale k temeni hlavy jeho zrak nezabloudil. Franckovy druhy zajímaly útroby nuše a po lepé mladé paní ani okem nehodili. Johanka si musela odkašlat a nastavit svému milému hlavu jako koza, která se chystá k trknutí. Konecne to Francka trklo. Užasle zíral na zlatou nádheru v medených vlasech své krásné ženy.
„Co to máš?“ divil se.
Teprve ted si korunky všimli ostatní. Okukovali Johanku ze všech stran a nešetrili slovy obdivu. Nekdo prišel s tím, že Johanka vypadá jako krásná princezna. Francka mrzelo, že na to prirovnání neprišel sám, a tak jej aspon nekolikrát zopakoval.
Devce bylo spokojené. Slyšelo od Francka to, co slyšet chtelo. Nyní už mohlo ozdobu z hlavy odložit. Beztak studila a tlacila. Tahle panská móda není nic pro me, pomyslela si Johanka.
Poté se všichni pustili do jídla. Na klenot v tu chvíli nikdo nepomyslel. Ani Johanka ne. Radeji si sedla ke svému Franckovi a nechala se hladit ve vlasech. Takové vískání je tisíckrát lepší než koruna na hlave, pomyslela si. Tak se stalo, že korunka zustala ležet v mechu.
Na tu príležitost had cekal. Vyrazil kupredu! Dal si záležet, aby sycel zlostne jako natlakovaný papinák. Vesnicany rázem prešel hlad. Rozprchli se z kopce na všechny strany a všechny dobroty nechali ležet na míste.
Had se spokojene zavlnil, narazil si korunku na hlavu, a pustil se do jídla. Takhle už se dlouho nepomnel. S láskou pripravený lidský obed byl vetší pochoutka než vypasené podsvince. Had všechny ty dobroty spolykal do posledního sousta. Pak se poživacne natáhl do boruvcí. Slunecné odpoledne hodlal strávit pokojným trávením. Brzy usnul.
Mezitím drevari dobehli do dediny. Asi byste cekali, že na náves vtrhli s krikem. Kdepak, byli tak zadýchaní, že nevydali ani hlásku. Zato hajný Mentl kricel. Prošedivelé vousy se mu zlostne mrskaly na brunátné tvári, když spílal chlapum do lenochu a budižknicemu. Umlkl jen proto, aby nabral dech na novou salvu kleteb a nadávek.
Tuto pomlku využila Johanka, která se vzpamatovala jako první. Hbite skocila hajnému do reci, aby mu vypovedela vše o hrozivém hadím králi. Hajný Mentl si o podobných povídackách myslel své, lec presto se vypravil na obhlídku mýtiny.
Nahore nenašel nic než rozházené náradí a potrhané šátky. Po obrím hadovi ani vidu. Presne jak hajný predpokládal. Posadil se na padlý kmen stromu a zapálil si dýmku. Premítal, kterak by sekerberské chásce vyhnal z hlavy tmárské bludy a povery. Premýšlení ho brzy unavilo a snad si i trochu zdrímnul.
Tu se mu zdálo, jakoby se kmen pod jeho pozadím pohnul. Hajný zamžoural ocima. Teprve ted si všiml, že má padlý strom korunu. Na tom by nebylo nic divného, stromy korunu mívají. Jenže zlatou? Takovou mají leda na podzim, jenže ted byl máj.
Hajný si vzpomnel, co ríkala Johanka Železných o hadím králi. Už videl, kterak se mezi stébly kostravy mrská rozeklaný jazyk. Mentl vytreštil oci a samým údivem upustil z úst dýmku. Žhavé kurivo se vysypalo do suché kostravy.
Hajnému zacalo být horko. Nevedel, zdali má mít vetší strach z hada nebo z ohne. Konecne nechal hada hadem a jal se dusit plameny. Jancil v horící tráve, jako by tancil dupáka. Avšak suchá tráva horela jako troud.
Co neplatilo na ohen, úcinkovalo na hada. Plazi totiž nesnáší dunení. Hadí král nebyl výjimkou - zvedl hlavu, zívl a otrávene pohlédl na hajného, zápasícího s požárem. Poznal, že na tomhle míste bude za chvíli moc horko. Neochotne rozpohyboval své nacpané bricho a odplazil se dál do hor, aby našel príhodnejší místo k trávení.
Hajný se na míste nezdržel o moc déle. Rozbehl se s kopce dolu. Nespechal však za hadem. Potreboval sehnat hadice a stríkacku.
Myslíte, že z toho hajný mel nejaké oplétacky? Co vás nemá! Všude vykládal, jak mazane zahnal ohnem strašlivého hadího krále.
|