Hobitum zacalo být vedro. Kolem usí jim bzucely roje much vseho druhu a odpolední slunce pálilo do zad. Az se náhle octli v rídkém stínu; pres pesinu se natáhly mohutné sedé vetve. Kazdý krok byl tezsí nez ten predcházející. Ospalost jako by se plazila ze zeme, stoupala jim do nohou a z povetrí jim tise padala na hlavu a do ocí.
Frodo cítil, jak mu klesá brada a hlava klimbá. V tu chvíli pred ním Pipin upadl na kolena. Frodo se zastavil. "To n-nemá cenu," slysel Smíska, "jestli si n-neodpocinu, n-neudelm uz ani krok. Musím - zdr-rímnout. Pod vrbami - je - chládek. M-mín much."
To se Frodovi nelíbilo. "Pojdme!" vykrikl. "Jeste si nemuzeme zdrímnout. Nejdrív musíme být venku z Hvozdu." Ale druhým dvema uz bylo vsechno jedno. Sam stál vedle, zíval a prihlouple mzikal. Vtom ucítil i Frodo, ze ho premáhá spánek. Hlava se mu zatocila. Vzduchem se nenesl témer zádný zvuk. Mouchy prestaly bzucet. Jen lehounký sum na hranici slysitelnosti, tichý sevel podobný poseptmému zpevu, jako by se chvel nahore ve vetvích. Zvedl oci a spatril, ze se nad ním sklání mohutná stará a omselá vrba. Vypadala obrovite, její roztazené vetve se natahovaly jako paze s mnoha dlouhoprstými dlanemi, její uzlovatý a pokroucený kmen zel sirokými puklinami, jez pri pohybu vetví slabe prastely. Listí, tetelící se proti jasnému nebi, ho oslnilo a on se skácel a zustal lezet v tráve, kam dopadl.
Smísek a Pipin se dovlekli ke kmeni vrby a lehli si, opreni zády o nej. Veliké skvíry se za nimi vstrícne rozevrely a strom se kolébal a skrípal. Vzhlédli do sedého a zlutého listí, jez se pohupovalo ve svetle a prozpevovalo. Zavreli oci a zdálo se jim, ze témer slysí slova vyprávející o vode a spánku. Poddali se kouzlu a tvrde usnuli u paty celiké sedé vrby.
K odlovu kese: ne vsechny cesty, co jsou na mape, existují i v terénu, nejlepsí prístup je ve smeru od Chodce. Pozor na myslivce a pozor na zver!