Jako první mlýn proti proudu řeky Blanice je Loucký či V Lukách. Nachází se asi dva kilometry od Vodňan, poblíž obce Radčice. Dnes sice patří do katastru Radčic a má čp. 41, ale historicky míval vodňanské popisné číslo a veškeré majetkové převody se zaznamenávaly do trhových knih města Vodňan. Název mlýna v Lukách prý zvolila Marie Terezie pro návštěvě města snad roku 1765 a zároveň jej určila jako pomocný pro královské město Vodňany. Mlýn měl údajně nosit i další jméno – Jančurovský, tak jako sousední mlýn čp. 91, dnes zvaný U Kulhánků. Měla tu být jistá majetková provázanost s mlynářem Janem Řepišem, přezdívaným Jančura.
Mlýn měl jedno mlecí složení a stoupy, což bylo jednodušší zařízení kamenné a předtím i dřevěné, kde se obilí drtilo. Řeka Blanice nebyla v té době zregulovaná a stávalo se, že v létě v robě sucha bývalo řečiště skoro bez vody a mlýn pro nedostatek vody nemohl mlít. V době tání sněhu v horách nebo při déle trvajících deštích se zase řeka rozvodnila a mlýn býval obklopen kolem dokola vodou jako ostrůvek.
Asi tak do roku 1910 byla řeka Blanice oproti dnešku mnohem více zarybněna. Nachytat v krátké době 2 až 3kg ryb nebyl problém. V té době byl ještě u mlýna zřízen slup (propust) na ryby.
Tam kde je nyní obytná budova čp. 50, bylo až do roku 1905 samostatné vodní kolo, které pohánělo jeden mlecí kámen. Výkon ovšem nebyl velký a proto byl zanedlouho zrušen a vše bylo přestavěno na obytnou část. Do roku 1912 byla v provozu také jednorámová pila u hospodářské budovy patřící k čp. 50. Již před světovou válkou začala historie mlynářství uvadat a mlýny se museli postupně začínat modernizovat. Díky světové válce kdy byl po mouce „hlad“ mohli mlynáři své mlýny zmodernizovat. V roce 1952 byl chod mlýna úředně zastaven. Po únoru 1956 vstoupili poslední majitelé Korittové do JZD po vystudování posledního mlynářského synka Emanuela, který jako poslední vlastník pronajal mlýn Čechoameričanovi Krýzlovi, který zde vybudoval hotel Loucký mlýn, zavedl zde elektrické vedení a vodovodní řád. Dosud bylo zde závislé na turbíně a vlastním zdroji vody. Hotel byl v provozu jen 3 roky. Opuštěné prostory hotelu začala od roku 1998 provozovat pí. Jůzová jako Alzheimer centrum.
Emanuel Koritta nedobrovolně opustil mlýn i svět v roce 2008 ve věku 68 let.
Často mlynářovic hoši škádlívali děvčata, která zde procházkou chodívali kolem mlýna. Byly nedělně ustrojené a upejpavé.
„Na řece u mostu, měli jsme starší loď na písek, do této lodi do dna jsme provrtali otvor, zadělali špuntem, takže nebylo nic vidět. Zátka šla však lehce bydlem nepozorovaně uvolnit. Občas dívky, když šly aspoň dvě, dali se zlákat do lodě slibem, že je pěkně povozíme. Většina děvčat ještě v takové lodi nikdy nejely. Dno řeky jsme důkladně znali, a když jsme byli s lodí v místech, kde bylo jen asi půl metru vody, některý z nás nepozorovaně vyrazil zátku. Začala téct voda do lodě. Děvčata ustrašeně prosily nebo křičely, bály se utopení. Nic se vám nestane, jen sundejte botky a punčochy, ať si to nenamočíte. A tak začalo svlékání. Jak se loď plnila a děvčátka stála po kolena ve vodě, zvedaly sukénky až nad kolena, aby se nezmáčely. Když byla zábava odbyta a děvčata postrašena, učinili jsme gesto ochránců a otvor ucpali a vodu lopatou vyšplíchali. A někdy i pusa pro zachránce byla“
Nezapomeňtě si opsat bonusové číslo z krabíčky bude se Vám hodit.