Vlastenectví je slovo, jemuž se lidé dnes spíše vyhýbají. Češi mají sami k sobě jakýsi zvláštní vztah. Na jednu stranu jsme pyšní, na druhou stranu se sami za sebe stydíme. S něčím takovým jako je úcta k vlajce nebo ke státní hymně se můžeme setkat ještě tak snad při mistrovství světa v ledním hokeji nebo při podobných příležitostech.
Že se nedávno objevily billboardy s nápisy „stydím se za svého premiéra“ mne ani tak nepřekvapilo;
mnohem více by mne překvapilo, kdybych spatřil billboard s nápisem „jsem hrdý na svého premiéra“.
Dále sem patří i téměř okázalá neúcta k Čechům, kterých si cizina váží. Své hrdiny z první i druhé světové války – mám na mysli zejména legionáře a pak vojáky, bojující na západní frontě, zejména anglické letce – náš stát v dobách komunismu tupil a pronásledoval jako málokoho.
Mám za to, že Češi mají k sobě tento komplikovaný vztah proto, že zradili. Zradili sami sebe a v podvědomí to tuší. Mám na mysli selhání mnichovské, selhání za protektorátu, selhání, jímž bylo mstivé vyhnání Němců, selhání v únoru 1948, selhání vládnoucích špiček v srpnu 1968, a konečně selhání téměř celého národa za normalizace a po ní.
Nejde mi nyní o to, kohokoli odsuzovat. Rozumějte mi dobře: o selhání nechci psát z pozice někoho, kdo neselhal. Nechci se stavět proti celému národu a karatelsky zvedat prst. Pokud ale skutečně o selhání šlo, je třeba to nějak řešit. Snaha řešit selhání podle návodu „udělejme tlustou čáru za minulostí“ je (také) odsouzena k selhání. Selhání se dá uspokojivě a beze zbytku vyřešit pouze přiznáním, vyznáním a změnou smýšlení – tedy pokáním. Pokud se věci jasně pojmenují, vyznají a opustí, je možno zase začít něco budovat. Kajícníky pohrdají jen nekajícníci. Lidé šlechetní si kajícníků váží.