Snad se zdařilo. A zadařilo. Tu první větu jsem psala ještě u Tety, aby se vědělo, že ho mám ve spárech já. To je k neuvěření, snad ten déšť nebo že by virus. V půl čtvrté jsem si všimla, že je v kešce, se kterou jsme si docela užili, než jsme jí s MirekD odlovili. Ani hledat nějaké souřadnice nebylo třeba. Když jsem sedala v půl šesté do auta a stáčela ho úplně na opačnou stranu, než domov, bylo mi jasné, že šance jsou nulové. Magistrála nezklamala a z centra ke Štvanici jsme se sunuli krokem. Mít slabší srdce, tak to se mnou na místě šlehlo. V rozčilení jsem sebrala z kešky i LB, ale zase ho tam vrátila. No nejsem já dítě štěstěny. Čekal na mě přes tři hodiny. Tímto se omlouvám Triceratopsi, že jsem mu ho vyfoukla. Ve čtvrtek bude zpátky v kešce.