V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today... .
Raubčíci v Pluskovci
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Hdysi dávno býval v Pluskovci mlýn. Mlynář rozuměl svojéj práci, a tak sa mu védlo. Dělníci sa k němu edem hrnuli. Věděli, že za dobrú prácu dostanú dobře zaplatené. Edem jedno jích všeckých mrzelo. Čas od času sa zjavili raubčíci a to bylo zlé. Raubčíkúch bylo dycky věcéj. Pokaždéj byla řež na život aj na smrť. Střílalo sa taják ve válce. Mlynářovi sa edem raz nepodařilo mlýn uchrániť. Raubčíci ho vypálili, hdo nestihnúl utécť, teho zabili. Těžko mlynář stavjál nový mlýn. Ale zasej sa mlelo. Kolem mlýna dál mlynář na sebja naválať kláty, aby sa raubčíci k mlýnu lehko nedostali. Raz pravíl, že nebude tři dni doma, aby retovali, co sa dá. Jak sa vrátil, pozvál všeckých do jizby: „Dočkajte tu do půlnoci a túto masťú sa namastíte. Musíme k temu rozžáť hromničnú svícu. Keré místo namastíte, tam budete zamrazení." Ráno sa domlúvali, esli to bude se zamrazením naozaj. Věděli, že nesmjá o masti s nikým mlúviť, lebo ináč by sa čáry zrušily. Raubčíci na sebja nedali dlúho čekať. Naraz sa jích přihnalo, že jích bylo prám jak kyjaních v pekle. Hneď nabíjali a na ostro šli proti mlýnu. Mlynář sa smíl, ale všeci si nebyli tak istí. Zamrazenu nevěřili. Mlynář si vylézl na kláty a začal střílať. Mlynářka, proboha, prosila, ať sa schrání. Ale on sa nedál. Raubčíci na něho prásk, prásk, až to v ušoch zaléhalo. Všeci čekali, že sa mlynář svalí bez duše. On si pořád' stál a střílál též o dušu. Gulky od raubčíkúch chytal a nabíjal do svojí flinty. Hdyž to viděli ostatní, vyhrnuli sa a vijo na raubčíky. Tí to nečekali. Živý ostál edem jeden. Chytili ho a přikázali mu: „Zajdeš mezi svoje a tam vyložíš, co sa stalo. Ať sa ešče nehdo opováží! Zajde tajak tí, co tu ležá." Raubčík slibovál, ale věřte takému, hdyž slibúch sa do měcha vejde věc než dosť. Od téj doby býl od raubčíkúch pokoj. Co to bylo za masť, věděl edem mlynář, a ten nepověděl, ani hde pro ňu býl.