Odnepameti se tešily prameny a studánky obecné
úcte a k mnohým z nich se váží dodnes tradované
legendy. Lide si je
spojovali Jednak s jevy nadprirozenými až zázracnými, jednak s
prítomností významných osobností, které se tu obcerstvily a
vetšinou se pochvalne vyjádrily o kvalite zdejší vody.
Lécivé úcinky vody - at skutecné ci domnelé - tah vedly ke stavbe
lázní, a pokud se k pramenu pojil „úredne“ uznaný
zázrak i k vzniku oficiálního poutního místa.[1]
V lokalite Dobrá Voda na
katastru obce Malcín nebyly v 18. století sice založeny lázne,
ale sklárna a povstalá osada byla rovnež nazývána podle
jednoho z prvních jejích majitelu Hoglovy Hute.[2]Ovšem díky nedaleké studánce, u
níž se podle povesti mel zastavit Jan Žižka a
vyjádrit se o tamní vode jako o dobré, stala se tato Dobrá Voda od
druhé poloviny 19. století pro širší jakýmsi
neformálním poutním místem „zasveceným“
husitskému vojevudci. Zvlášte pak, když nekdy pred
rokem 1868 tehdejší majitel sklárny Alois Welz nechal u
studánky instalovat Žižkovu bystu, putovaly k ní v rámci
oblíbených svátecních odpoledních výletu skupinky
vlastencu.
Památná místa
spjatá s historií ceského národa stávají se posléze tribunami, z
nichž jsou tlumoceny oprávnené požadavky uznání ceského
státního práva,
demokratizace verejného života i požadavky |
charakteru hospodárského a kulturního.
Prišel rok 1868, kdy se politika presunula ze
salonu, ministerských predpokoju a snemovních lavic pod
otevrené nebe. Prestala být záležitostí pouze úzké špicky
národní reprezentace, ale dostala se do všech pater ceské
spolecnosti, lid se po dvaceti letech, která uplynula od revoluce v
roce 1848, opet dožadoval podílu na rízení vecí verejných. Pro
etapu v naší historii ohranicenou približne lety 1868 -
1871 se vžilo pojmenování doba táboru lidu jako reminiscence
na husitství.
Vše zacalo již v lednu 1868
protiherbstovskými demonstracemi v Praze.[3] Národne-manifestacní akce se od 10.
kvetna, kdy se konal první tábor lidu na Rípu, postupne
rozširovaly na venkov a vyvrcholily v letních mesících.[4] Situace zacínala být
výbušná, když oleje do ohne zejména na venkove prilil
návrh na zavedení nových daní z majetku v dobe nejméne vhodné,
když zeme byla postižena neúrodou.[5] Státním
úredníkum asistujícím pri lidových shromáždeních muselo být
namnoze porádne horko, nekde došlo, lidove receno, i na facky.
Pražské místodržitelství dalo proto okresním hejtmanum
pokyn další tábory nepovolovat.[6] Lavina se však již
nedala zastavit. Zákazy nezákazy, tábory se konaly dále. Pro
organizátory a nekteré úcastníky, jež se podarilo zadržet
ci perlustrovat to však znamenalo nepríjemnou soudní
dohru. |
Z Posázaví a ceskomoravského pomezí zustal v obecném
povedomí vetšinou jenom tábor lidu na Žižkove poli u
Pribyslavi (12.7.1868), kterému se také dostalo nejvetší
publicity i historického zhodnocení. [7] Ostatní mítinky v regionu jako by se
casem dostaly do jeho stínu, až málem upadly v zapomnení.
Prispel k tomu jiste i nedostatek písemných pramenu povahy úrední
ci vyprávecí. Stojí tedy možná za to alespon pripomenout podle
dosud neúplných pramenu ten z nich, v historické literature
neuvedený, který se konal jednoho letního dne roku 1868 u
Žižkovy studánky v Dobré Vode.
O prubehu tábora lidu podávají svedectví V.
Zajícek, svetelský |
obcan, a Alois Welz, poslední skelmistr v Dobré Vode. Jiné písemné
doklady z provenience obcí, archivních fondu okresních institucí ci
jiných puvodcu z regionu bohužel o uvedené akci zcela
chybí.[ 8] Tyto dve zprávy
podávají sice pomerne reálný popis deje, ale je treba k nim
pristupovat opatrne, protože jednak byly zapsány se znacným
casovým odstupem od události a v jednom prípade tlumocí svedectví
tzv. Z druhé ruky. [9] V okolí
se snad ješte o sto let pozdeji zachovaly vzpomínky na tuto
událost v pameti lidu v ponekud zkomolené ústní
tradici.[10] |
Již v úvodu narazíme na problém s datováním. Snad se
tábor konal „za nádherného cervencového dne“ roku
1868.[11] Nápad svolat tábor lidu
pocházel údajne od starostu obcí Malcína, Tisu, Smrdova a
dalších blíže neurcených osob. Výlet úcastníku i s hudbou
ze Svetlé organizoval ctenársko-ochotnický spolek Sázavan. Na
vyzdobeném palouku prímo u studánky se sešlo asi 1500
návštevníku slavnosti. Zrejme vetšina z nich ani
netušila, že jde na nepovolenou akci do té doby, než
je na míste uvítal okresní hejtman s oddílem cetníku a vyzval
príchozí, aby se rozešli. Svolavatelé se zrejme ani
neobtežovali požádat haberský okresní úrad o souhlas
porádat tábor lidu a spokojili se pouze s vyjádrením A. Welze,
majitele pozemku, který si však práve vymínil, že
poradatelé manifestaci legalizují.[12]
Zákaz popudil dva horkokrevné úcastníky, malcínského rolníka
Císare a jakéhosi Kašpara, kterí využili opuštené
tribuny – puvodne vystavené pro slavnostní projevy – a
vehementne z ní protestovali proti úrední zvuli a omezování
obcanské svobody. V prvním prípade museli cetníci nenadálého
recníka vyvést, v druhém dokonce násilím snést. Nicméne až na
nekolik radikálních výkriku ze shromáždení, další prubeh
byl již klidný. Státní moci se poté již podarilo zamezit
jakýmkoliv dalším politickým projevum a lidé se hromadili u
improvizované výstavky údajne husitských zbraní zapujcených z
Cáslavi, již inkognito zajistil A. Welz.
Situace se témer uklidnila,
když se úcastníci presunuli od studánky |
o
neco níže do míst proti vile, kde bylo zrejme i pripraveno
obcerstvení. Slavnost vyústila jako obvykle v rámci vlasteneckých
výletu pri hudbe, zpevu a tanci v lidovou veselici.
Ackoliv mel okresní hejtman uklidnit úcastníky
prohlášením, že nepodá o celé záležitosti
hlášení nadrízeným úradum, samozrejme veren povesti prísného
rakouského byrokrata referát o prubehu shromáždení presto
putoval na vyšší místa. A tresty byly skutecne tvrdé,
až neúmerne tvrdé ve srovnání kupr. s kauzou tábora lidu na
Žižkove poli. Máme-li verit obema pametníkum,
obžalováno bylo 80 osob a nekterí odsouzeni k
nekolikamesícnímu vezení a zaplacení nekolika set zlatých
pokuty.[13] Možná svou roli sehrály
dva popsané incidenty na pocátku shromáždení a pritížila
prý i výstavka husitských zbraní.
Vzrušené události roku 1868
– ne nepodobné s jistým zjednodušením spolecenskému
kvasu o rovných sto let pozdeji – dokládají, že nekdy
vyslovované názory o konzervativním venkovu, o politické nezralosti
a opoždování jeho vývoje za metropolí rozhodne nejsou pravdivé
v uzlových bodech našich novodobých dejin. Príklad tábora lidu
v Dobré Vode dokládá, že myšlenky ceského státního práva
a demokratických svobod obrazne receno osvítily i poslední
vesnickou doškovou chalupu a zcela reálne nabádaly obyvatele
na Svetelsku k národnímu a obcanskému sebeuvedomení. |
| Pokracování nebo epilog? |
|
Je pozoruhodné a svým
zpusobem ojedinelé, jak husitství sjednocovalo Cechy v historických
zemích, ale ovšem i mimo ne. At se jakkoliv pohledy na nej
ruznily, husitství zustávalo od pocátku národního obrození
jednotícím tmelem, který držel ceskou spolecnost pohromade.
Zustávalo národním štítem a pod praporem s kalichem byli
ochotni svorne vytáhnout do boje za národní zájmy lidé casto velmi
odlišných názoru, politického zamerení nebo náboženského
vyznání (snad s výjimkou nekterých konzervativních katolíku). Tuto
úlohu – jiste pozitivní – hrálo bezmála až do
pocátku druhé poloviny 20. století, když se ho zmocnil, cine
si na jeho výklad monopol, poúnorový režim. Oslavy Jana Husa
staly se bežnou soucástí roku a také výrocí ostatních
významných osobností spjatých s husitstvím se pravidelne
slavila.
V Dobré Vode po II. Svetové válce dokonce témer vznikla
tradice národních poutí k Žižkove
studánce.[14]O první z nich se zasloužila místní
organizace SCM, která celou akci pripravila a zorganizovala. Pout
se konala brzy po osvobození, již 22.7.1945 a v duchu
poválecného národního nadšení byla hojne navštívena.
Místní kronikár píše o tisícihlavém pruvodu, který se ubíral z
Malcína od pomníku padlých do Dobré Vody. Nechybely v nem spolky,
krojované družiny, alegorické vozy, a zvlášte prý
vynikali pocetností „husitští bojovníci“ vcetne
jízdy z Lucice a Okrouhlice.[15]Pout mela pomerne obvyklý prubeh: projevy,
hymny, recitace, koncert, lidová veselice na míste, vecer tanecní
zábava v obci. První rocník obohatilo znovuodhalení
Žižkovy bysty, pri nemž byla studánka
prohlášena za poutní místo.[16]O pouti se zachovala zajímavá obrazová
dokumentace v podobe souboru 21 fotografií, jejichž nekteré
reprodukce doprovázejí tento text. Urcitou krutou ironií osudu
zustává, že predtím byl 7.7.1945 František Welz (potomek
Aloise Welze, který opatril Žižkovu bystu)
jako Nemec zajišten a prevezen nakrátko do veznice
okresního soudu v Habrech. V revolucní, nebo možná lépe
receno již jenom rádoby revolucní, dobe jeho uveznení
zavinil do znacné míry i neštastný incident z
15.2.1945, kdy |
partyzánský oddíl prepadl
Welzovu vilu v Dobré Vode a majitel celou událost oznámil
na cetnické stanici v Lucici.[17]
Národní poute v Dobré Vode se
konaly témer pravidelne i v dalších letech a zdálo se, že
vznikne dlouhodobejší chvályhodná tradice techto slavností.
Program se príliš nemenil, pribyla jenom divadelní
predstavení. V roce 1946 (30. 6.) pout organizoval malcínský
ochotnický spolek Tyl. Pri té príležitosti sehrál svetelský
spolek Sázavan hru Moje barva cervená a bílá. V dalším roce
datum konání poute se posunulo na 17. 8. a soucasne byly slaveny
dožínky. Vše probíhalo opet v režii spolku Tyl za
spoluúcasti Sázavanu, který uvedl jednoaktovku F. X. Svobody
Rozveselená rodina. Po prestávce v roce 1948 se k poradatelství
poute v roce 1949 (3. 7.) pridal malcínský sbor dobrovolných
hasicu, který slavil 50 let své existence. Zrejme poslední pout se
konala 9. 7. 1950 a v obvyklém programu svetelské ochotníky
nahradili ledecští s nastudováním Jiráskovy
Vojnarky.
Rokem 1950 však také koncí
zprávy o dalších slavnostech v Dobré Vode. Vyvstává tedy
zákonite otázka, proc se oblíbená pout dále neporádala? Z pohledu
nového režimu to musela být naopak akce vítaná –
ateistická pout spojená s oslavou tehdy všemožne
propagovaného husitství. Co víc si mohli tehdejší ideologové
prát? Odpovedi mohou být zatím jenom hypotetické. Snad se na tom
podepsalo celkové zglajchšaltování kultury a potažmo
verejného života. Zacaly se slavit nové nadekretované svátky,
rok ubíhal od oslav narozenin V.I. Lenina po Mesíc
ceskoslovensko-sovetského prátelství.[18]Každá obcanská aktivita mohla být
nežádoucí. Nebyla-li zaštítena vyšším
stranickým a státním orgánem, zkrátka se do plánu kulturních akcí
nevešla. Dusná atmosféra pocátku padesátých let minulého
století spojeného s trídním bojem, rozkulacováním a kolektivizací
vesnice rozhodne neprispívala k porádání nejakých dobrovolných
podniku. Snad také noví správci pozemku ci dosavadní organizátori
nemeli zájem ci nemohli dále poute organizovat. |
Na území
dnešního okresu založeny v 18. století lázne v Petrkove,
Modletíne a Pohledu. Modletínský pramen se stal na cas také poutním
místem, v Pohledu poutní tradice u sv. Anny trvá.
Základní
deska k výrobe skla v dobrovodské huti v práci: P. Rous, Soupis
sklárských hutí a rafinerií na Havlíckobrodsku, vyd. Okresní muzeum
Havlíckuv Brod 1990, str. 9 – 10.
Demonstrací proti prítomnosti ministra spravedlnosti Eduarda
Herbsta, nemeckého liberála, v Praze, se úcastnil také
František Ptácník, student nemeckobrodského gymnázia, který je
odpykal ctrnáctidenním vezením. Svoboda, roc. II. (1868), c. 15
(10.8.). Podle K. Adámka patril k vudcum studentského odporu i Max
Faber, studující práv puvodem z Habru, kterého najdeme pozdeji mezi
svolavateli tábora lidu na Žižkove poli.
Táborové
hnutí v ceských zemích všeobecne popsal jeho soucasník Jakub
Arbes, Plác koruny ceské neboli Persekuce lidu ceského v letech
1868 – 1873, sv. I, II, Praha 1894. Pozdeji se jím zabýval
Jaroslav Purš, Tábory v ceských zemích 1868 – 1871, CSCH
VI (1958).
Státní
finance vycerpané prohranou válkou s Pruskem r. 1866 mely po
rakousko-uherském vyrovnání r. 1867 v Predlitavsku z nejvetší
míry sanovat práve príjmy z daní vybrané v ceských zemích. Protesty
lze zaznamenat i ve zdejším okresu. Ledecské okresní
zastupitelstvo protestovalo již 7. 4. 1868 proti zavádení
nových daní z majetku a 4. 7. 1868 žádalo slevu gruntovní dane
o 2/3 kvuli neúrode. AF Okresní zastupitelstvo Ledec n. S., Zápisy
z jednáních samosprávy okresu Ledec n. S. (1868 – 1870), kn.
Inv. c. 1.
J.
Purš, c. d., str. 243 – 244.
Prubeh
jeho popsán, napr. Fr. Puža, Kronika pribyslavská, Pribyslav
1914, str. 209 – 213, K. Adámek, Z dejin okresu hlineckého
I., Hlinsko 1909, str. 132 – 134. Jako první se kritického
hodnocení ujal J. Janák, Morava a tábor lidu na Žižkove
poli u Pribyslavi v roce 1868, Vlastivedný vestník moravský XX
(1968), str. 242 an.
[
8] V. Zajícek, Výlet k soše Jana
Žižky v Dobré Vode roku 1868 a jak to dopadlo, Havlíckuv
kraj 13. 3 1936. Pameti Aloise Welze vybral a publikoval Adolf
Branald, Hrdinové všedních dnu, Praha 1954, díl II., str. 189
– 200. Až zarážející neprítomnost jakéhokoliv
úredního písemného dokladu v rámci okresu by snad mohly nahradit
údaje soudobých krajských a ústredních úradu, což ovšem
predpokládá podrobnejší studium v jejich archivních fondech,
možná s výsledkem nejistým, nebot neexistuje záruka, že
doklady k této záležitosti zustaly dochovány, když
doposud badatelé, využívající tyto archivní fondy, se o táboru
v Dobré Vode vubec nezmínili.
V.
Zajíckovi bylo v dobe konání tábora 12 let a vzpomínku napsal jako
osmdesátník s odstupem 68 let. A. Welz (A.W.) se mítinku neúcastnil, referovali mu o nem s
nejvetší pravdepodobností jeho zamestnanci. Otcovy vzpomínky
zapsala dcera Antonie Welzová v roce 1891 a další
neidentifikovaný písar. Jsou soucástí osobní písemné pozustalosti
A.W., která byla puvodne uložena v Archivu Národního
technického muzea v Praze, žel nyní neprístupné po nicivé
povodni v roce 2002, zmrazené a cekající na svou
restauraci.
J. Pavlík, Kde k nám
promlouvá historie, Cesta Vysociny, 14. 1. 1969.
Toto datování pouze
u V. Zajícka (V.Z.), Alois Welz presnejší casový údaj neuvádí.
Priklánel bych se k V.Z., který udává, že se tábora aktivne
úcastnili clenové práve založeného svetelského ochotnického
spolku. Muselo se jednat o spolek Sázavan, který považoval za
rok svého založení práve rok 1868, i když stanovy
schválila politická správa až roku následujícího (K tomu
Rejstrík spolku, 1864 – 1910, kn. Inv. c. 49, OkÚ Ledec n.
S.; Oslavy dvacetiletého trvání spolku Sázavan, 1888, Archiv mesta
Svetlá n. S., spolky kart. 43. Zmatek do datování vnáší
ponekud K. Seidler, Kronika mesta Svetlé, Svetlá 1887, str. 137,
který klade událost bez dalšího vysvetlení do roku 1869.
Ovšem ani toto datum nelze zcela vyloucit.
Povolovat verejná
shromáždení byla oprávnena v okruhu své územní pusobnosti
okresní politická správa, tehdy ješte Okresní úrad Habry. Ani
v podacím deníku OkÚ Habry nebyl shledán žádný záznam o tom,
že by se organizátori pokusili mítink rádne ohlásit. Podmínka
jeho legalizace A. Welze pozdeji zachránila pred
odsouzením.
V pribyslavském
prípade, kdy se rovnež jednalo o nepovolený tábor lidu, který
se navíc konal pres úrední zákaz dorucený organizátorum, byly
vyneseny pouze penežité tresty. Dosahovaly ojedinele 100 zl. A
jenom v jednom prípade tzv. nedobytnosti se menily v nekolikadenní
tresty vezení. OS Pribyslav, kart. 204.
Sami organizátori
pojmenovali toto shromáždení poutí. Jenom prívlastky se rok od
roku menily jako napr. manifestacní pout, národní pout, tradicní
staroceská pout, tradicní národní pout. Viz. Oficiální emblémy
v II. Svazku pametní knihy obce Malcín. Otázkou zustává, kdo byl
duchovním otcem myšlenky na konání poute, zda Jan Reitmayer
nebo nekdo z bratru Císaru (Jaroslav ci Bohuslav) nebo zda šlo
o rozhodnutí spontánní.
Národní poute
jakož i ostatní události v obci jsou verne popsány v malcínské
pametní knize (Kronika politické obce Malcína, 1939 – 1963),
kterou vedl místní rídící ucitel Jan Reitmayer a odkud jsem také
prevážnou cást informací cerpal. Omezím proto odkazy na tento
pramen na minimum.
Žižkova
bysta byla pocátkem okupace snesena a ukryta do konce války u
Šimkova stavení v Dobré Vode. Sdelení Bohuslava Rezka (Malcín
cp. 15), pametníka. Pout byla inzerována v tisku také v clánku
Znovuodhalení Žižkova pomníku v Dobré Vode u Malcína,
Svobodný Havlíckuv kraj, 12. 7. 1945. Anonymní autor clánku se
však zmýlil, když psal o bronzové byste,
protože plastika je litinová.
Obec nemusela být
ušetrena odvety nacistických bezpecnostních složek, kdyby
byla vypátrána rodina, jež pomohla partyzánovi, jehož
Welz pri prepadu své vily zranil. Welz však dlouho ve vezení
nepobyl, nebot posudky o jeho chování vuci ceskému obyvatelstvu
behem okupace byly velmi príznivé. Presto ješte v roce 1945
byl dobrovodský velkostatek postaven pod národní správu, z vily
majitele se na cas stala ozdravovna CSCK pro repatrianty. V roce
1947 byl Fr. Welzovi veškerý majetek zkonfiskován a predán do
správy státním lesum.
Okresní výbor
Národní fronty v Ledci n. S., ve své dobe vlivný dohlížitel na
ideovou cistotu verejného života a jeho organizátor, v letech
1949 – 1950 venoval pozornost vetšinou celostátne
uznaným oslavám, slavnostmi v regionu se zabýval výjimecne a to
ješte na pokyn vyšších orgánu (napr. Fibichovy
oslavy 2. 7. 1950 ve Všeboricích), OV NF Ledec n. S.,
kart.
Tento text byl
prevzat z publikace Svetelsko - vlastivedný sborník, díl 1. :
Miloš Tajovský - Dobrá Voda, novodobé poutní místo.