Skip to Content

Reviewer notes

Use this space to describe your geocache location, container, and how it's hidden to your reviewer. If you've made changes, tell the reviewer what changes you made. The more they know, the easier it is for them to publish your geocache. This note will not be visible to the public when your geocache is published.

This cache has been archived.

Voyager Reviewer: Archivace listingu keše

Protože výzvy k údržbě nebyly naplňeny, byla keš v souladu s pravidly archivována. Upozorňuji, že keš, která byla archivována pro zanedbávanou údržbu, již nelze odarchivovat.

Voyager Reviewer - Reviewer pro ČR, (především kraje Jihomoravský, Zlínský)

More
Traditional Geocache

Poutni chram a klaster Stipa

A cache by Sofee & pezik1 Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 4/27/2008
Difficulty:
1.5 out of 5
Terrain:
1.5 out of 5

Size: Size: micro (micro)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:


Šternberskou vrchnost na lukovském panství vystrídal v roce 1497 kališnický rod pánu z Kunštátu. Ludmila ze Šternberka vložila do zemských desek hrad Lukov s panstvím Vilému Kunovi z Kunštátu roku 1516, po nemž je prevzal Jan Kuna z Kunštátu. Avšak již v roce 1548 Jan Kuna zapsal celý majetek sirotkum po Zikmundovi Nekešovi z Landeka (+ 1547 v Kurimi), Janovi a Premkovi. Poslední Nekeš na Lukove, Václav, byl sice trikrát ženat, ale nezanechal potomku. Zemrel v roce 1607.


Dedickou hradu Lukova a celého lukovského panství se stala Václavova neter Lukrecie Nekešova z Landeka. O Lukrecii, která mela zásadní historický vliv na stavbu nového kostela ve Štípe, a o jejím nelehkém životním osudu napsal na základe archivního bádání obsáhlé pojednání významný katolický historik ThDr. Bohumil Zlámal v roce 1977, z nehož vyjímám alespon základní informace: Nedlouho pred rokem 1587, kdy se v Cechách provdávala Polyxena z Pernštejna za Viléma z Rožmberka, zemrela na moravském zámku Vsetíne první manželka Zikmunda Nekše z Landeka, paní Mandalena Muchkovna z Bukova a zanechala jedinou dceru Lukrecii, narozenou roku 1583 nebo 1584. Její otec, Zikmund Nekeš, býval truksasem, tj. cíšníkem na císarském dvore. Nekeš se oženil podruhé s Annou z Kunštátu, ale zemrel již roku 1591. Anna se pak provdala za Václava Tetoura z Tetova. Osirelé devcátko Lukrecie bylo vychováváno nejspíše v domácnosti otcova bratra, tedy svého strýce a nepochybne i porucníka Václava Nekše z Landeka na hrade Lukove. Václav Nekeš byl trikrát ženat, ale nejvetší vliv na malou Lukrecii mela jeho první manželka Barbora Podstatská z Prusinovic, která mu prinesla venem statky: Rymice, Všetuly a Žopy u Holešova. Avšak více než hmotné zboží vážilo pro malou Lukrecii Barborino katolické presvedcení a vychovatelská moudrost, pod vedením jezuitu z Olomouce, kterí ji obrátili pred rokem 1598 na katolickou víru. Jim také v poslední vuli z roku 1599 odkázala jejich olomouckému kostelu všechny své skvosty: náušnice, náramky, náhrdelníky a prsteny v hodnote ctyr set zlatých tolaru. Václav Nekeš k tomu pridal dalších 300 tolaru. A práve v této konvertitce nalezla dospívající Lukrecie živý vzor katolického života a štedrosti pro svuj život. Ponevadž ani Václav Nekeš nezanechal deti, pripadla obe panství - Vsetín i Lukov - jediné zbývající dedicce Lukrecii. O její ruku se brzy prihlásili dva urození nápadníci, Albrecht ze Šlejnic a Vilém z Vresovic na Podsedici, kterí ukazovali i prímluvné listy císare, ale nepochodili. Snad pro Lukreciino mládí nebo její slabé zdraví. Teprve v roce 1599, když jí bylo necelých 17 let, provdali ji její porucníci, a to ne príliš štastne za nekatolíka Arkleba z Víckova na Prusinovicích. Ženichovi bylo jednou tolik let co neveste, a byl již dvojnásobným vdovcem. Pri tehdejší náboženské snášenlivosti na Morave však ruznost vyznání mezi sousedy nebyla na prekážku prátelství. Nesnadnejší to však bylo v manželství. Arkleb byl považován za ochránce luteránu a ješte roku 1601 postavil svým souvercum v Prusinovicích u kostela sv. Kateriny novou vež. A doubravnický utrakvistický dekan Tobiáš Zázvorka Lipenský mu venoval roku 1606 svuj kancionál "Písne chval Božských". Lukrecie se pokusila o prestup svého manžela na katolickou víru. Pomáhali jí v tom nejen jezuité, ale i slavný moravský rodový dejepisec Bartolomej Paprotský z Glogol. Ve svém "Zrcadle slavného markrabství Moravského" z roku 1593 popsal i nekešovský rod. Lukrecii venoval v roce 1607 svuj spisek "Rozmlouvání kolátora s farárem", v než dokazoval prednosti katolické víry pred podobojí a také pripomnel, že starobylý rod z Víckova dal Moravské zemi znamenitého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova. Pres tuto pomoc se nepodarilo Lukrecii privést manžela ke stejnému vyznání. Arkleb zemrel již po osmiletém manželství v roce 1608, aniž by mel z trojího manželství nejaké deti. Rok pred tím byl však ze života odvolán i bezdetný strýc Lukrecie, Václav Nekeš na Lukove,dobrý hospodár, který k panství prikoupil ješte Prílepy, a byl roku 1604 povýšen do panského stavu. Tak se stala Lukrecie velmi bohatou dedickou, jakých bylo na Morave málo. Patrilo jí 46 vesnic a ctyri mestecka.

Olomouctí jezuité, na jejichž univerzite studoval filozofii Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a pred rokem 1607 prestoupil na katolictví, a kterí pusobili na Valašsku jako misionári, domluvili, jak se zdá, druhý snatek Lukrecie Nekešovny na Lukove. (Nejspíše to byl páter Vít Pachta.) S tímto rozeným vojákem, pozdejším vévodou Frýdlantským a nejvyšším velitelem císarského vojska. Když byli roku 1608 oddáni asi ve štípském kostele, bylo Lukrecii nejvýš 26 let a Valdštejnovi 25 let. Bylo to manželství štastné, pres to, že detí nemeli. Lukrecie mela zjemnující vliv na násilného chote, který pro své bijáctví byl kdysi vyloucen z gymnázia ve slezském Golbberku i z Akademie v bavorském Altdorfu.
Jak ji mel Albrecht rád patrno z toho, že její telesné pozustatky dal roku 1625 prevézt ze Štípy do Valtic u Jicína a tak splnil všechna její prání, predevším stavbu kláštera s kostelem, na kterou odkázala velké peníze. Který rád si prála ve Štípe mít, zustalo nerozhodnuto, nebot o katolické kneze, svetské i reholní, byla tehdy veliká nouze.

Lukrecie nemela pevného zdraví. Jakoby se i na ní projevoval neblahý osud rodu Nekšu, který rychle vymíral. To ji cinilo vážnou. Tušení, ba jistota, když nemela detí, že s ní vymre kdysi významný rod Nekšu z Landeka, vedlo ji k zamyšlení nad únikem všeho pozemského a k starostem o spásu duše. Již od pocátku roku 1613 ji pripravovali otcové Tovaryšstva Ježíšova na zbožnou smrt, která ji zastihla na vsetínském zámku príštího roku. Její telo bylo uloženo do cínové rakve a opatreno nápisem: Léta Páne 1614, dne 23. marcí v Kvetnou nedeli ráno o 7. hodine urozená paní, paní Lukrecie Valdštejnská, rozená Nekšová z Landeku na Vsetíne, hrade Lukove, v Rymicích a v Miloticích, na Vsetíne v zámku Kristu Pánu život svuj dokonala a v míste tomto radostného zmrtvýchvzkríšení ocekává, jejížto duši Pán Buh rac milostiv býti.

Vystrojili jí slavný pohreb a pochovali do rodinné hrobky v gotickém kostelíku ve Štípe, který kdysi zbudovali páni ze Šternberka na Lukove.

Lukrecie pred svou smrtí zavázala svého manžela, aby ve Štípe vybudoval velký kostel a prenesl do neho sošku Panny Marie Štípské a pri novém kostele aby nechal postavit také klášter. Toto všechno se melo stát proto, aby se rozšírila mariánská úcta, skrze niž by lidé znovu nacházeli cestu zpet do katolické církve. Tato poslední clenka význacného katolického rodu Nekešu ve své poslední vuli stanovila, že na zaplacení techto nových objektu odkazuje Albrechtovi z Valdštejna celý svuj velký majetek.

Albrecht chtel okamžite vyplnit prání své zesnulé choti a již v roce 1615 dává navážet potrebný stavební materiál, povolal z Itálie stavitele, kameníky a umelce a již za rok (1616) byl posvecen základní kámen nového štípského kostela. Soucasne se stavbou kostela zacala také stavba kláštera po obou stranách svatyne. Mezitím se Valdštejn obrátil na okolní rády, který z nich by byl ochoten prevzít nový klášter ve Štípe. Františkáni z Uherského Hradište, stejne jako jezuité z Olomouce Valdštejnovu nabídku odmítli. Nakonec ji prijali clenové kartuziánského rádu z Dolan u Olomouce (klášter"Údolí Josafat"). Ve farní kronice ve Fryštáku je opis fundacní listiny z 1. kvetna 1617, která je vydána na hrade Lukove a je potvrzena 23. cervna 1618 olomouckým biskupem kardinálem Františkem Dietrichštejnem. Tento úrední doklad zabezpecil všechna práva i povinnosti kartuziánu ve Štípe. Již na sklonku roku 1616 byl zde ustanoven první kartuziánský prevor P. Petr Fišer, který mel na starosti stavbu kostela i kláštera. Dne 17. listopadu 1618 prijeli do Štípy další tri kartuziánští reholníci: P. Matej Mittner, P. Petr Ediger a P. Bruno Tesar, rodák z Modric u Brna.

Od roku 1616 do roku 1620 se na stavbe kostela i kláštera pilne pracovalo. Do Štípy bylo povoláno pres sto kameníku a zedníku z Itálie. Hrabe Valdštejn nešetril ani práce, ani výloh. Stavební práce však byly prerušeny vypuknutím povstání proti králi Ferdinandovi II. na Morave v roce 1620. Morava se tak pripojila k ceskému povstání, které zacalo už v roce 1618, kdy zacala tricetiletá válka.

Na Morave už nebylo bezpecno. Lukovské panství bylo daleko od Valdštejnova sídla v ceském Jicíne. Proto Valdštejn lukovské panství v cervnu 1623 prodal, odstehoval se do Jicína a tam také prenesl i štípskou kartuziánskou fundaci. Rozhodl se, že místo ve Štípe vybuduje kartuziánský klášter a kostel v Cechách. Oboje vybudoval. Jsou to ony známé Valdice u Jicína. V tamní kostelní krypte je také Valdštejn pohrben (byl zavražden v Chebu 25. 2. 1634) i se svou manželkou Lukrecií, lukovskou paní. Za zmínku stojí uvést, že klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí uprostred kartuziánského kláštera, byl po roce 1857 upraven jako státní veznice. Toto Valdštejnovo rozhodnutí se stalo pro Štípu osudným. V té dobe byl již kostel vystaven po klenbu a zdivo kláštera melo položeny trámy pro strop. Další budování ustalo a tak nedostavené objekty se tycily k nebesum neuveritelných 124 let.

Severní strana plánovaného kláštera byla brzy po prerušení stavby kostela zcela rozebrána, zustaly jen základy. Ješte v minulém století bylo možno videt, kde se stavba nacházela, protože tráva zde nedosahovala takové výšky jako všude jinde. Ze zbytku klášterních zdí jižne od kostela byla v roce 1760 postavena farní budova se vchodem od západní strany, která byla roku 1822 nákladem hrabete Josefa Jana Seilerna zvýšena o jedno patro a rozšírena tak, že byla spojena s kostelem. Zámerem bylo dosazení redemptoristu do kláštera, ke kterému však nikdy nedošlo.

Pod záminkou politického spiknutí byli v únoru 1620 ze Štípy odvleceni i tri kartuziánští mniši do Olomouce, kde byli uvrženi do žaláre. Jaké bylo asi jejich prekvapení, když se zde setkali s prítelem, holešovským farárem Janem Sarkandrem, který tam byl mucen na skripci.


Ve válecných letech byly Štípa i Fryšták vypleneny povstaleckými Valachy (1621, 1623). V letech 1631 až 1710 vlastnili lukovský hrad Minkvicové z Minkvicburku. Poslední z nich, Jan Fridrich III. (+ 1727), se snažil až do poslední chvíle udržet na hrade. Nepovedlo se mu to a musel panství prodat. Od neho prešlo v držení vlivného rodu hrabat Rottalu na Holešove (1710). Rottalové drželi Lukov sice jen do roku 1724, kdy jej prodali Janu Fridrichovi, svobodnému pánu Seilernovi, ale pro rozkvet Štípy meli rozhodující vliv jako budovatelé a mecenáši poutních míst Hostýna a Štípy.

V roce 1743 zbožná paní Antonie, ovdovelá hrabenka z Rottalu, která byla i se svým manželem Josefem velkou ctitelkou Panny Marie Štípské, zanechala 2000 zlatých na rozšírení starého kostelíku ve Štípe. Tehdejší farár ve Fryštáku P. Jan Karel Straka, pod jehož správu štípská kolatura náležela, uznal za dobré, aby tento financní odkaz byl použit na dostavbu kostela nového. Jeho nástupce, P. Jan Šubrt, fryštacký dekan, svým jmením a za pomocí dobrodincu a ctitelu Panny Marie rozmnožil tento odkaz v takovou hotovost, že behem 18 let mohl být rozestavený štípský kostel zaklenut, opatren veží a strechou a krásná barokní stavba mohla být dokoncena. Nový chrám byl benedikován holešovským dekanem P. Jindrichem Krausem 29. zárí 1762 a o tri roky pozdeji, 7. cervence 1765 jej slavnostne posvetil olomoucký svetící biskup Jan Karel hrabe Scherffenberg. Již predtím, 30. zárí 1764 byla prenesena zázracná soška Panny Marie Štípské ze starého štípského kostela do nového. Této velkolepé slavnosti predsedal olomoucký generální vikár Leopold hrabe Podstatský, který sloužil pri této príležitosti slavnou bohoslužbu. Milostnou sošku prenášeli za asistence ctyriceti kneží ctyri dekani, P. Rudolf Drahanovský, rytír z Pencinu, dekan uherskobrodský, P. Jindrich Alois Kraus, dekan holešovský, P. Karel Bezruc, dekan kralický, a P. Jan Matátko, dekan vizovický. Slavnosti se zúcastnilo 35 tisíc verících z celé Moravy i ze Slovenska. Kronikár uvádí, že pri prenášení milostné sošky mohli poutníci videt zvláštní úkaz na obloze: vedle slunce byly dve jasne svítící hvezdy. Mnozí z ocitých svedku tento hodinový úkaz na obloze slavnostne potvrdili svým podpisem na pergamenové listine 28. kvetna 1799.

zdroje:
http://www.stipa.cz/
Z knihy J. Pala, Štípa - Mariánské poutní místo


Additional Hints (Decrypt)

uebzbfibq

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)



 

Find...

2,091 Logged Visits

Found it 2,033     Didn't find it 23     Write note 11     Archive 1     Needs Archived 1     Temporarily Disable Listing 2     Enable Listing 1     Publish Listing 1     Needs Maintenance 18     

View Logbook | View the Image Gallery of 100 images

**Warning! Spoilers may be included in the descriptions or links.

Current Time:
Last Updated: on 5/21/2018 9:42:24 PM Pacific Daylight Time (4:42 AM GMT)
Rendered From:Unknown
Coordinates are in the WGS84 datum

Return to the Top of the Page